Mají pověst tvrdohlavých zvířat se silným vnitřním „já“, které se zdá být neochočitelné. I přesto se kočky za tisíce let proměnily v druhé nejloajálnější domácí mazlíčky na světě.

Malá, dravá stvoření je dnes možné spatřit ve všech koutech světa – výjimku tvoří pouze ledem a mrazem sevřená Antarktida. Byť se jejich chování, zvyklosti či láska k „dvounožcům“ stala v minulosti předmětem mnoha výzkumů, stále v jejich dlouhé životní historii existují bílá místa, která je třeba vyplnit.

Co myslíte… „Zkrotil člověk kočku? Anebo kočka zkrotila člověka?“.

Přes 300 exemplářů

Odpovědi na tyto otázky přinesl jeden z nejrozsáhlejších „kočičích“ výzkumů, jehož závěry byly zveřejněny v roce 2017 v časopise Nature Ecology & Evolution.

V jeho rámci totiž došlo k analýze genetické informace více než 200 koček z celého „Starého světa“, z nichž nejstarší pochází z období 9000 př. n. l. Výsledky následně potvrdily hojně skloňovanou domněnku, že dnešní kočky pochází z poddruhu koček jménem plavá (Felis silvestris) nebo divoká plavá (Felis silvestris lybica). A zároveň, že domestikace započala již v dobách před 10 000 lety.

Linie turecká či egyptská?

Původ „matky“ všech koček se vědcům podařilo vystopovat až k branám Afriky. K jejímu ochočení však s největší pravděpodobností došlo hned na dvou místech zároveň.

Zatímco prvním z nich byla Anatolie – oblast ležící v dnešním Turecku, odkud se zdomácnělé šelmy rozšířily v éře 4400 př. n. l. vstříc Evropě.

Druhým kočičím „epicentrem“ byl Egypt, ze kterého putovaly skupinky na palubách obchodních lodí v období 1500 př. n. l. do oblasti Středomoří. Právě zde člověk u koček poprvé zaznamenal jistou družnost a krotkost, která z nich rázem činila mnohem „atraktivnější“ společníky.

Efektivní hlídačky

Jejich potulování v blízkosti zemědělských komunit začalo v Úrodném půlměsíci před zhruba 8 000 lety. Stalo se tak díky jejich následování populace hlodavců, které lákaly především zemědělské produkty.

V úplných počátcích proto kočka „sloužila“ člověku coby efektivní hlídač nejen na lodi. „Pravděpodobně tak došlo k prvnímu setkání mezi lidmi a kočkami,“ uvedl spoluautor studie Claudio Ottoni z Katolické univerzity v Lovani.

„Není to tak, že by lidé vzali nějaké kočky a dali je do klecí,“ dodal. Namísto toho čtyřnohé šelmy lidem umožnily, aby je ochočili.

Zpět do minulosti

Samotný výzkum však podle Ottoniho spolupracovnice Evy-Marie Geiglové, vyžadoval značnou dávku píle a kreativity. Sehnat kočičí pozůstatky se totiž velice brzy ukázalo jako problém. „Lidé kočky nikdy nejedli, takže jejich kosti nekončily v odpadních jámách – na rozdíl od prasat nebo drůbeže,“ popsala.

Experti proto museli odebírat vzorky mumií napříč všemi muzei světa. Mnoho z mumifikovaných těl však bylo působením času a nevhodného klimatu poškozeno natolik, že nebylo možné vzorek DNA získat. I přesto je vědecká studie považována za skutečně přelomovou.

Jednoduše dokonalé?

Předestírá totiž, že k domestikaci přistoupily malé šelmy dobrovolně, ale jejich ochočení bylo věcí částečnou. Na rozdíl od ostatních zvířat totiž nejméně změnily genetickou výbavu a svůj vzhled. Stavba těla je v případě divokých nebo domácích koček prakticky stejná, největší rozdíly lze zpozorovat v barvě a hlavně v hustotě srsti.

Jen pro srovnání, zatímco psi byli vybráni, aby vykonávali specifické úkoly, u koček se tato lidská potřeba nikdy neprojevila.

„Myslím, že nebylo třeba podrobovat kočky takovému procesu, jelikož nebylo nutné je měnit. Byly perfektní tak, jak byly,“ dodala Geiglová. Důkazem tohoto tvrzení je skutečnost, že dnes patří tyto malé šelmy k nejoblíbenějším domácím mazlíčků, jen v USA žije v domácnostech až 74 milionů koček.

Více se dočtete v čísle 4/2023, které se na stáncích objeví 16.3.2023.