Když před sedmi lety přivedl Jakub Krejčík jako první na evropský trh nutričně kompletní jídlo ve formě prášku, mnoho lidí se na jeho Manu tvářilo nedůvěřivě.

S nadsázkou tvrdí, že jejich produkty jsou poskládané jako počítačový program, aby každá složka v přesném množství zapadala do komplexního celku a tělo tak dostalo vše, co ke zdravému fungování potřebuje. Už tehdy se setkával s názorem, že jde o „vesmírnou potravinu“.

Tato myšlenka jako zaseté semínko vyklíčila v nápad, jak pro NASA vyřešit stravování ve vesmíru na dlouhodobých misích. Založil proto startup Rocket Lunch, který pracuje na unikátním přístroji Bistromathic…

Řešil jste vždy své stravování?

Vždycky jsem jídlo podvědomě chápal jako energii pro tělo, ale určitě jsem nad tím nepřemýšlel do takové hloubky. Spíš jen nad základními parametry.

Kde se tedy zrodila prvotní myšlenka, která stála za vznikem Many?

Seběhlo se tehdy více událostí – osobní život, pracovní a rodinný život… V té době jsem také procházel čtrnáctidenním detoxem, který se pro mě stal pomyslným startem. Mělo to na mě velký vliv a to jak na fyzickou část, tak i na psychiku. V tu chvíli jsem nepřemýšlel nad ničím jiným než nad jídlem.

Až vás napadlo „poskládat“ si vlastní superpotravinu?

Do problematiky jsem se dostával hlouběji a hlouběji studiem knih. Zkoumal a studoval jsem vše od Michelinských standardů až po technologie, které se používají ve velkovýrobě, co znamenají nutrienty, co v nich je, jaký mají vliv na tělo.

Byl to pro mě studijní čas, kdy jsem do sebe vstřebal obrovské množství informací a postupně jsem došel k tomu, že jsem hledal nejčistší a nejefektivnější formu ze všech úhlů pohledu: jak se to vyrábí, skladuje, transportuje, jaký je environmentální dopad, jak lze díky inovaci změnit budoucnost a tak dále.

Začal jsem skládat základní profil ideálního jídla a v téhle době vznikla první formula Many – Mark 1, která to celé odstartovala.

Jak lidé Manu přijali?

Záleží na povědomí o značce a srozumitelnosti produktu a mise. Dnes je to samozřejmě jiné než na začátku. Tehdy nebylo tolik lidí, kteří se na první dobrou zamysleli nad tím, že v rámci inovační linie není produkt definitivní.

Neustále se snažíme složení Many vylepšovat, přicházíme s novými příchutěmi, a tak dnes už je na trhu sedmá generace Many – Mark 7.

Nelze tedy říci, že Češi jsou konzervativní?

To bych ani neřekl, spíše naopak. Věřím, že český národ má jistou pokrokovost a touhu po inovaci v sobě. Češi podle mě rádi zkoušejí nové věci, tak doufám, že stejně jako přijali myšlenku Many, tak ocení i naši nejnovější variantu osvěžující meruňky. Myslím, že skvěle doplní dvě základní příchutě, vanilkovou a čokoládovou.

V blízké budoucnosti byste chtěli podobným typem jídla zásobovat i astronauty NASA. Na jaké konkrétní misi se má český tým z vašeho startupu Rocket Lunch podílet?

Ano, to je záměr, nyní ale pro misi Artemis vyvíjíme technologii pro výdej jídla, ne jídlo samotné. Mise Artemis má za cíl letět v roce 2025. Je to první mise s úkolem založit na Měsíci základnu podobnou třeba té, co máme na Antarktidě, a zajistit tam permanentní prezenci lidstva.

A v budoucnu bude sloužit jako mezistanice pro další destinace, jako je Mars apod. Materiál, který na Měsíc poletí, včetně raket, už se nebude vracet zpátky. Konkrétně Artemis je tříletá mise pro čtyřčlennou posádku a v jejím rámci NASA vypsala na počátku roku 2021 pro veřejný sektor tzv.

Centennial Challenges, v překladu jsou to „Výzvy století“. Definovala technologické mezery v různých sektorech, které je třeba dořešit, a rozhodla se oslovit celý svět, aby na konkrétní problémy získali řešení.

Věřím, že máme co nabídnout, a spojením týmu nového startupu Rocket Lunch a Many můžeme zúročit naše znalosti a zkušenosti v designu jídla a inženýringu technologie. Díky tomu vznikl projekt s názvem Bistromathic.

Co je tedy vaším úkolem?

Navrhnout a vyrobit technologii, která po celou dobu mise, tedy 3 roky, bude pro 4 astronauty spolehlivě vydávat jídlo. Celkem se jedná o 13 140 000 kilokalorií na celou misi – to je jídlo pro 4 lidi na 3 roky podle daných 3000 kalorií na den pro jednoho.

Jídlo musí být vydáváno v naprosto přesný čas, v přesném složení a požadavcích, které jsou na toto kladené. Museli jsme vymyslet jak samotnou technologii, tak i jídlo – v jakých velikostech, v jakém složení… Jedná se o velmi komplexní celek.

Bude nutné, aby přístroj astronauti pravidelně plnili?

Stroj bude automatický. Bude obsahovat suroviny v prášku, olej a vodu. Každé konkrétní jídlo je v zásobníku už namíchanou surovinou. V tuto chvíli zatím nemáme technologické řešení, abychom jídlo skládali z úplné dekompozice, jako jsou například lipidy, sůl, aminokyseliny atd.

Ale uvedu příklad našeho ManaBurgeru, tedy ekvivalentu mletého masa, které je vytvořeno ze směsi. Budeme potřebovat vytvořit čtyři masa, každé o hmotnosti 130 g a musí být vyrobeny ve stejný čas. Čtyři hlavice si tedy budou brát z jednoho zásobníku práškové suroviny a z druhého zásobníku oleje.

Každé jídlo se skládá z prášku, oleje a dále se přidává voda. U jídla je klíčová textura a právě objem vody, v tomto případě to bude 60 %. Proces pak probíhá v jednotlivých sekvencích jako při vaření. Tam také člověk nehodí vše do jednoho hrnce a neodejde.

Potřebujete tedy postup: co se udělá nejdřív, co bude druhý krok, kdy se to zahřeje atd. A my v každé fázi přidáváme to, čím potřebujeme produkt obohatit.

Můžeme si tedy přístroj představit jako takový automat na jídlo?

Ano, něco jako „Food Replicator“ ze Start Treku. (smích) Nicméně naše technologie je více analogická, neseskupujeme atomy, to je zatím sci-fi. Naše technologie, která jídlo vydává, mu dokáže dát texturu a obohatit jej o vodu, umí jej zahřát, smíchat, vytvořit různé techniky, které člověk při vaření používá.

V tom je to jiné, než aby to jen vydalo ohřáté jídlo, jak bylo řešeno stravování ve vesmíru doposud.

Jak tedy vypadlo jídlo na vesmírných misích do této chvíle?

Primárním zdrojem, přibližně 80 % příjmu astronautů, je baleno do aluminiových sáčků, které v sobě mají daný typ jídla, například o hmotnosti 500 g. Ohřívá se v indukčním toasteru. Představte si to jako kufr, který se zavře a indukčně se jídlo ohřeje na 60 °C. Astronaut odtrhne sáček, vezme si vidličku a může jíst.

Dalších cca 15–20 % příjmu tvoří individuální jídlo, které je baleno do různých formátů.

Už si tedy astronauti vezou jídlo hotové a jen ho zahřejí a snědí?

Ano, ale toto řešení je velmi objemné a my přišli s návrhem, který je o krok dál. Bude toho asi 13–14 tun, což je relativně málo. Máme super kompaktní formu skladování.

Zní to trošku jako ze zmíněného Star Treku…

Finální jídlo bude vizuálně a chuťově stejné nebo velmi podobné tomu klasickému. Přístroj vytvoří třeba míchaná vajíčka, masové kuličky, burger… Naše technologie dokáže texturovat a obohacovat vodou, vytvářet veškeré procesy, které jsou ekvivalentem k vaření, ale i formovat a tvarovat.

Projekt Bistromathic již máte připravený a čeká vás stavění prototypu. Co bude nejtěžší?

Nejtěžší na tom bude úplně všechno, je třeba si uvědomit, že technologie používané ve vesmíru musí vydržet naprosto všechny okolnosti. Pro NASA je zásadní v hodnocení prototypu naprosto precizně spočítaný rozdíl mezi vstupem a výstupem, tedy jak moc je systém ztrátový.

To platí i v oblastech, jako je například energie, voda, čištění systému apod. To vše je klíčové pro efektivitu celého systému.

Pokud jde o vaši budoucnost, máte pro rok 2022 nějaké předsevzetí?

Předsevzetí si nedávám. Co chci, je, abychom tím, co děláme, šli příkladem.