„Desátník Wojtek! Kde je desátník Wojtek!?“ hřímal jednoho dne v časech druhé světové války na nástupu polské jednotky britský důstojník. Vojáci se potutelně usmívali, až to jeden z nich nevydržel a rozesmál se nahlas..

„Co si to ti drzí Poláci dovolují,“ pomyslel si možná Brit. Dřív, než se však stačil rozčílit, jeden z Poláků jej vyzval, aby jej následoval. „Tady je desátník Wojtek,“ ukázal pak důstojníkovi směrem ke kleci, která stála poblíž.

Britovi nejspíš spadla čelist, protože v tu chvíli koukal do tváře hnědého medvěda.

Druhá světová válka byla nemilosrdná. K některým národům se zachovala skutečně s extrémní krutostí. Své o tom vědí například Poláci. Jejich podpora hitlerovskému Německu v době československé krize v roce 1938 se jim brzy vymstila.

Už o necelý rok později, 1. září 1939, Němci nemilosrdně postupují polskými nížinami. Přestože se Poláci statečně brání, tak Wehrmacht se jim zastavit nedaří. A když Polákům zákeřně vpadnou 17. září do zad Sověti, je jejich osud zpečetěn.

Polské vojáky v německém ani sovětském zajetí nečeká nic pěkného. To sovětské je však přece jen krutější. Celkem 22 000 polských důstojníků a příslušníků intelektuální elity bylo Sověty zavražděno v Katyni a v přilehlém okolí.

Řada Poláků skončila v pracovních táborech umístěných za severním polárním kruhem. Podmínky v nich byly otřesné, například ze 12 000 Poláků uvězněných v táboře Kolyma jich přežilo pouhých 583.

22. června 1941 se situace rázem změnila. Dosavadní spojenec Moskvy nacistické Německo překročilo v počtu tří milionu mužů sovětské hranice.

Jeho postup byl drtivý. V tu chvíli byl Stalinovi dobrý každý, kdo stál proti Hitlerovi. I jím nenávidění Poláci. Už v srpnu podepsali Sověti s polskou exilovou vládou v Londýně dohodu o zformování exilové polské armády.

Její mužstvo měli tvořit zajatí vojáci v pracovních táborech. O rok později bylo na boj připraveno 77 000 mužů, kteří se podle britsko-sovětské dohody měli přesunout na západ.

Poláci samozřejmě nemohli do Británie projít skrze nacisty ovládanou Evropu. Museli nejdříve na jih, na území Íránu. A právě zde jedna z jednotek našla osiřelé medvídě, které místní lovci připravili o matku.

Šlo o medvěda syrského, poddruh medvěda hnědého. Ujali se ho a vzali ho s sebou na cesty.

Pojmenovali si ho polským jménem Wojtek. Malý medvěd mezi vojáky rozhodně nestrádal. Dostával nejen ovoce a sladkosti, ale i pivo. To si oblíbil natolik, že jej neustále vyžadoval, stejně tak jako cigarety.

Ty však nekouřil, používal je jako žvýkačku. Rád se s vojáky pral, ovšem nikdy jim neublížil a znal své hranice. Když věděl, že vyhrál, svému protivníku olízl tvář a pustil jej. Naučil se i salutovat. Dobře vycházel i s jinými zvířaty v jednotce, zvláště s dalmatinem, který patřil jednomu z důstojníků.

Mezi jeho záliby patřila jízda v nákladním autě, pokud možno na sedadle spolujezdce. Skvěle se cítil i v barech a hospodách, koneckonců, právě zde o jeho zbožňované pivo nebyla nouze. Zda trpěl kocovinami, o tom se žádný z pamětníků nezmiňuje.

Wojtek přespával buď přímo s vojáky nebo v muničním skladu. Když se jednou ke skladu přiblížil zloděj, spící medvěd jej natolik vyděsil, že svým úlekem a řevem zburcoval stráže. Ve skladu mu však přece jen bývalo smutno, takže se stávalo, že během noci proklouzl do ubikací, kde se přitulil k některému z vojáků.

Když se Wojtekova jednotka měla nalodit v egyptském přístavu v Alexandrii, nastal problém. Zvířata na loď nesměla, britské předpisy zpravidla nic takového nepovolovaly. Poláci však vše vyřešili na výsost elegantně.

Zařídili Wojtekovi potřebné papíry, dostal služební průkaz a stal se oficiálním příslušníkem polské armády v zahraničí.

V roce 1943 se Spojenci vylodili na Sicílii. Zatímco ostrov dobyli celkem snadno, při postupu Apeninským poloostrovem směrem severu narazili na tuhý odpor. Zvláště v okolí kláštera Monte Cassino zuřily tuhé boje, při kterých spojenecká vojska zaznamenávala těžké ztráty.

Až právě Polákům se podařilo klášter dobít a vyvěsit nad ním bíločervenou vlajku.

Bojů se účastnil i desátník Wojtek. Z příšerného randálu kolem si nic nedělal a s klidem Angličana nosil vojákům do předních linií dělostřelecké granáty. Samotní vojáci vzpomínali, že jejich chlupatý spolubojovník byl natolik šikovný, že střelivo nikdy nerozsypal.

Jeho výkony okouzlily vojáky natolik, že emblém medvěda nesoucího dělostřelecký granát se stal znakem 22. dělostřelecké roty.

Wojtek prošel se svou jednotkou celou Itálií a absolvoval několik dalších bitev. Vždy se choval s přehledem a klidem zkušeného bojovníka. Když dostal své pivo a rozžvýkal si několik cigaret, byl v pohodě.

A tak se bez zranění dočkal i demobilizace své jednotky. V té době pobýval již ve Skotsku a vojáci řešili, co s Wojtkem dál. Že Polsko spadne do sovětské sféry vlivu, bylo jasné už nějakou dobu. Mnoho Poláků se proto rozhodlo se nevracet domů a zůstat na britských ostrovech.

Podobně jako v Československu, i v Polsku byli vojáci, kteří během války bojovali na západní frontě, domácími komunisty a jejich sovětskými šéfy pronásledováni.

Těžko říci, zda podobné dilema řešil i Wojtek, avšak nakonec svůj nový domov našel v edinburghské zoologické zahradě. Zde se stal místní celebritou. Jeho kamarádi z jednotky jej často navštěvovali, přes protesty zřízenců přelézali zeď výběhu a nosili Wojtekovi jeho milované pivo.

Desátník 22. dělostřelecké roty, Wojtek, zemřel 2. prosince roku 1963 ve věku 22 let. O jeho skonu informoval britský tisk i rozhlas. Dnes je v Británii několik soch, upomínajících tohoto neohroženého medvěda.

A svých památníků se nakonec dočkal i v Polsku, v zemi, které se sice jeho tlapa nikdy nedotkla, ale se kterou, byť nevědomky, spojil svůj život.