„Člověk se vyvinul skrze evoluci.“ „Ne, člověka stvořil Bůh.“ Tak se hádají zastánci evoluce a tzv. kreacionismu, myšlenkového směru, podle kterého je veškerý svět božím dílem a druhy na něm jsou neměnné..

První kniha Starého zákona – Genesis – začíná takto: „Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch. Bůh řekl: „Ať je světlo!“ – a bylo světlo.

Bůh viděl, že světlo je dobré, a Bůh oddělil světlo od tmy. Bůh nazval světlo „den“ a tmu nazval „noc“. Byl večer a bylo ráno, den první.“.

Hospodin poté stvoří Slunce i Měsíc a Zemi zaplaví rostlinami a živočichy. Šestý den jeho díla nakonec přijde na řadu i člověk: „Tehdy Bůh řekl: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby! Ať panují nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem, nade vší zemí i nad veškerou havětí lezoucí po zemi.“ Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu stvořil jej: jako muže a ženu stvořil je.“.

Tak hovoří Bible o stvoření a počátku světa. Ortodoxní Židé, konzervativní křesťané a vyznavači tzv. kreacionistického směru jsou přesvědčení, že tímto způsobem skutečně vznikl život.

Židovský kalendář tak hovoří, že letos se píše rok 5777. Někteří tradiconalističtí katolíci pak tvrdí, že svět vznikl v roce 5199 př. n. l. Vycházejí přitom z díla „Mystické Boží město“, které v 17. století sepsala španělská jeptiška María Coronel y de Arana (1602–1665).

Zásah nadpřirozených sil hrál důležitou úlohu i v jiných kulturách a civilizacích, ať to byly ty blízkovýchodní nebo třeba mezoamerické. Ale již v dobách antiky se lidé snažili i o jiná vysvětlení vzniku života.

Starověké Řecko, studnice evropského myšlení, si pohrávalo i s myšlenkou evoluce. Filosof Anaximandros z Mílétu (okolo 610 př. n. l.–okolo 546 př. n. l.) tvrdil: „První živočichové se zrodili ve vlhku a měli na sobě ostnatou kůru. Ale když dorůstali, vystupovali na souš.“.

Podobně i Empedoklés z Akragantu (490 př. n. l.–okolo 430 př. n l.) přišel s tezí, že z prvotního chaosu vznikly jednotlivé části rostlinných i živočišných těl, které se navzájem různě spojovaly a kombinovaly.

Výsledkem měly být normální organismy, ale i nepovedené obludy a kreatury. Ty však nebyly schopné dlouho přežívat, takže se moderními slovy řečeno jednalo o slepé vývojové větve. K tomu, že se organismy časem vyvíjejí, se klonili v prvním tisíciletí i někteří arabští učenci.

Prvním, kdo po dlouhé době narušil dogma křesťanského světa o vzniku člověka, byl francouzský přírodovědec Jean-Baptiste Lamarck (1744–1829). Ten tvrdil, že živé organismy získávají během svého života zkušenosti, které se pak projeví na potomstvu.

Jinými slovy, pokud bude člověk denně posilovat s činkou, jeho děti budou skvělí vzpěrači. Mimochodem, podobné myšlenkové proudy se objevovaly mezi akademiky i ve Stalinově Sovětském svazu. Hlavním představitelem tohoto směru byl zemědělec Trofim Lysenko (1898–1976). Dnes je jasné, že lamarckismus byl slepou cestou vědy…

Po staletí byly v západním světě k vysvětlení vzniku života používány biblické texty. I jiná náboženství počítala s božím zásahem. Proti tomu například buddhismus tvrdí, že vědomí je nestvořené a je tu od samotného počátku všeho.

Do těchto vyjetých kolejí jako blesk z čistého nebe zasáhla během 19. století Darwinova evoluční teorie.

Jeho práce O vzniku druhů vyvolala při svém vydání před 150 lety velký odpor církve a sám Darwin si byl vědom citlivosti celého tématu. Mimo jiné i kvůli tomu, že jeho manželka byla hluboce věřící. Vydání knihy proto nechtěl uspěchat, aby evoluce nebyla jen hypotézou, ale vysvětlením podloženým fakty a pozorováním.

Bigotnější část společnosti se k plodům Darwinovy dlouholeté práce skutečně stavěla odmítavě. Mimo jiné proto, že si jeho teorii mylně vyložila tak, že člověk pochází z opice. Darwin nebyl první, kdo se odvážil tvrdit, že rostlinné a živočišné druhy vznikají postupným vývojem, ale právě on dokázal evoluční mechanismus na základě četných dokladů vysvětlit.

„Jsem přesvědčen, že zvířata se vyvinula maximálně ze čtyř či pěti společných předků a rostliny z téhož, či menšího počtu,“ napsal mimo jiné Darwin. Ale i jiní biologové spěli k podobným závěrům, mimo jiné Alfred Russel Wallace (1823–1913).

Jak ovšem skloubit darwinismus s genetikou, ke které položil základy rodák z Hynčic Johann Gregor Mendel (1822–1884). S tím si badatelé dlouho lámali hlavy. Až německo-americký biolog Ernst Mayr (1904–2005) obě na první pohled protichůdné teze dokázal spojit. Největším Mayrovým přínosem pro biologii bylo zavedení nové definice druhu.

Ve své nejslavnější knize Systematics and the Origin of Species (Systematika a původ druhů) napsal, že druh je nejen skupina morfologicky podobných jedinců, ale i že se tito jedinci mohou rozmnožovat jen mezi sebou a ne s příslušníky jiného druhu.

Vysvětlení vzniku života božím zásahem má však dodneška mnoho příznivců. Ne každý z nich nutně musí být náboženský fundamentalista, stačí prostě přijmout byť jen část učení některých církví.

Avšak i církevní kruhy jsou někdy ochotny vzít svou kritiku Darwina zpět. Například anglikánská církev, která ve své době patřila k Darwinovým největším odpůrcům, vzala v roce 2008 svá slova zpět. „Anglikánská církev vám dluží omluvu za to, že vám neporozuměla, a tak podpořila ostatní, aby vás nechápali i dnes,“ obrátila se symbolicky k Darwinovi.

Kreacionistická teorie má své zastánce především v zemích, kde církev drží silné pozice. A je celkem jedno, zda jsou to konzervativní protestanti v USA, pravoslavní v Rusku nebo třeba katolíci v Brazílii.

Podle průzkumů kreacionismus vyznává téměř polovina Američanů. Dvě pětiny amerických evangelíků dokonce prosazují, aby se na školách nevyučovala evoluční teorie, ale nahradila ji právě ta kreacionistická.

Umírnění kreacionisté, ale také někteří vědci vědomi si některých dosud nevyřešených trhlin v evoluční teorii, vyznávají hypotézu tzv. inteligentního designu. To znamená, že Bůh měl na začátku určitý plán, na jehož začátku vznikl vesmír a postupně směřoval až k vývoji moderního člověka.

Například současný papež František vůbec nepopírá fakt, že vesmír vznikl v momentě Velkého třesku.

Biblický popis vzniku světa je podle něj nadsázkou. „Když si čteme o stvoření v Genezi, můžeme si nesprávně představovat, že bůh byl jakýsi kouzelník, který byl s kouzelnou hůlkou schopen udělat cokoli. Ale tak to není,“ řekl papež.

„Velký třesk, který dnes považujeme na začátek světa, nijak neodporuje existenci božského stvořitele, ba právě naopak ji vyžaduje. Evoluce v přírodě není nekompatibilní s ideou stvoření, protože k evoluci je nutné stvoření bytostí, které se budou vyvíjet,“ shrnula svůj názor hlava katolické církve.

František ostatně není prvním papežem, který teorii velkého třesku považuje za realistické vysvětlení vzniku světa. Už před ním se o ní vstřícně vyjádřili papeži Pius XII. (1876–1958) a Jan Pavel II. (1920–2005), který dokonce hovořil o tom, že jde o „víc než hypotézu“ a že se jedná o „dostatečně potvrzený fakt“.

Nicméně, fakt, že evoluční teorie v sobě skrývá několik dosud nevyřešených věcí, ji nemůže popřít. Jak to tak bývá, věda otázky nerozkrývá najednou, ale postupně.

Jak se tedy věda dívá na biblické stvoření světa a člověka? Podobné příběhy, jaké popisuje kniha Genesis, se objevují i v dalších a mnohem starších blízkovýchodních mýtech. Například v tom starobabylonském nazvaném Enúma eliš.

„Starobabylobský epos pochází ze 17. století př. n. l., je tedy o celé tisíciletí starší, než kniha Genesis,“ vysvětluje archeolog Eric C. Line, působící na Washingtonově univerzitě. Komparativní studie naznačují, že kniha Genesis byla tímto mýtem přímo inspirována.

Z kulturní pokladnice starých Sumerů pro změnu pochází mýtus o ráji zvaném Dilmun. Akkadský epos Atrachasís pak popisuje božskou zahradu obývanou prvním člověkem, kterého stvořil Bůh. Podobná stará vyprávění, která lze najít i v dalších starých kulturách, ukazují, že jeden epos býval inspirací pro druhý.

Některé prvky biblického mýtu o stvoření světa lze koneckonců najít i v jedné z nejstarších literárních památek světa Eposu o Gilgamešovi.

Například divoký člověk zvaný Enkidu je stvořen z hlíny, postupně získá moudrost, ale ztratí nevinnost. Podle komparativní religionistky Karen Armstrongové zkazky o ztraceném ráji úzce souvisí s přechodem od sběračského a loveckého způsobu života k obdělávání půdy.

Vědecký výzkum tedy ukazuje, že tvůrci biblických textů byli mnohdy ovlivněni mnohem staršími spisy pocházejícími z okolních kultur.