6. května 1945 už nikdo nemohl pochybovat, že nacismus je definitivně poražen. Sovětská vlajka vlála nad Berlínem, Německo bylo spojeneckými armádami rozpůleno vedví, Adolf Hitler byl již několik dnů po smrti.
Jedno velmi významné město nacisté však stále drželi ve svých rukou: Prahu. I přesto, že den před tím Pražané proti okupantům povstali..
V časných ranních hodinách onoho dne americká vojska pronikla do Plzně a osvobodila ji. Do bojující a krvácející Prahy Američanům zbývalo jen sto kilometrů. Generál George S. Patton chtěl v postupu pokračovat, avšak politické okolnosti mu v tom zabránily.
Oblast za linií Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice měla obsadit sovětská armáda.
A tak byla onoho 6. května 1945 z nástupních prostor v Sasku, Slezsku i na Moravě zahájena mohutná Pražská operace, do které bylo nasazeno přes než dva miliony vojáků. Jedním z velitelů celé akce byl sovětský maršál Ivan Stěpanovič Koněv.
Necelých 800 kilometrů severovýchodně od Moskvy se nachází nevelká ves zvaná Lodejno. Zdejší rozlehlé nížiny jsou porostlé tajgou z jehličnatých lesů, které tu a tam střídají smíšené lesy, kde nescházejí pro Rusko tak typické břízy.
Zima je zde dlouhá a chladná, naopak doba, kdy na trůnu sedí léto, je velmi krátké.
27. prosince 1897 se v rodině zemědělce a dřevaře Stěpana Ivanoviče Koněva narodil syn Ivan. Radostná událost se však mísila s tragédií, protože Ivanova matka Jevdokije zemřela na poporodní komplikace.
Matku tak Ivanovi a jeho sestře Marii nahrazovala teta Klaudie, která podobně jako mnoho jiných ruských vesnických žen té doby, zůstala sama. Mladí muži totiž z venkova často odcházeli do měst do továren či za vojenskou kariérou a do svých rodišť se již nevraceli.
Vzdělání, které carské Rusko poskytovalo venkovským dětem, bylo dosti chabé. Vesnické školy byly trojtřídní a děti se zde naučily opravdu jen ty nejnutnější základy, a leckdy ani to ne. Ivan měl však štěstí, jeden z jeho příbuzných mu finančně podpořil další studia.
Získal tak alespoň základy účetnictví, čímž své venkovské vrstevníky výrazně převyšoval. Ještě do vypuknutí první světové války v roce 1914 to Ivan Koněv dotáhl na hlavního kontrolora přejímky dřeva.
Nacionalistické vášně, do té doby skrytě doutnající a projevující se především v obchodních válkách, se naplno projevily právě v onom kritickém roce. Muži z téměř všech evropských končin vyměnily pluhy a kladiva za pušky a uniformy. Ti ruští nebyli výjimkou.
Rusko mělo spojenecké dohody s Francií a Velkou Británií a drželo jakýsi patronát nad srbským královstvím. Válkychtivé vojenské kruhy evropských velmocí hledaly jen záminku, aby generalita mohla sklízet slávu a obyčejní vojáci utrpení.
Tou záminkou se stal atentát na rakouského následníka trůnu Ferdinanda d´Este, ke kterému došlo v Sarajevu.
K vojenské službě byl Ivan Koněv povolán v roce 1916. Ke frontě se však ani nepřiblížil. Po běžném výcviku byl jako jeden z mála vzdělanějších rekrutů poslán do poddůstojnické školy jedné ze dělostřeleckých brigád.
Do Koněvova osudu, a samozřejmě nejen do něj, poté zasáhly překotné události v Rusku. V podvyživené a nedozbrojené armádě bojující proti Německu a Rakousku se množily dezerce i vzpoury. V zázemí nabíraly na intenzitě protesty proti carovi. Ten nakonec začátkem března 1917 abdikoval.
V Rusku se na krátký čas k moci dostali demokraté, nicméně to situaci v Rusku neuklidnilo. Po diktatuře bažící Leninovi bolševici pomocí puče, pro který se vžil termín revoluce, svrhli legální vládu.
Jejich podpora mezi veřejností nebyla velká, ale na svou stranu získali část armády, ve které mohutně agitovali a vojákům slibovali mír. To byl i případ 2. dělostřeleckého pluku, umístěného daleko za frontou v Kyjevě. Právě tam byl Koněv převelen.
Ukrajina se neúspěšně pokusila vyhlásit samostatnost a Koněvův oddíl poslala zpět do Ruska. Koněv se poté vrátil do Lodejna a v nedalekém Nikolsku se dal k dispozici bolševikům. „Spolu se skupinou demobilizovaných vojáků jsem organizoval svržení zemské správy, konfiskaci zemědělské půdy a věznění obchodníků,“ psal ve svém životopise.
Jinými slovy organizoval rudý teror a drancoval okolní zemědělce, mezi kterými bylo velkostatkářů – největších nepřátel bolševiků – pomálu.
Bolševické straně se však jeho postup líbil a Koněv začal v stranické hierarchii postupovat. Stal se vojenským komisařem místního vojenského újezdu a v roce 1918 byl vybrán jako delegát všeruského sjezdu sovětů.
Vnitřní ruské rozpory však Rusko uvrhly do občanské války, ve které se angažovaly i zahraniční intervenční armády či československé legie.
Vůdce bolševiků Lenin nechal podepsat brestlitevský mír, ve kterém Německu podstoupil rozsáhlá území v Pobaltí, v Bělorusku či na Ukrajině. Bolševici se však mohli soustředit na domácí frontu a v občanské válce, která si vyžádala okolo osmi milionů obětí, nakonec zvítězili.
Občanská válka byla prvním konfliktem, kterého se budoucí vojevůdce Koněv účastnil, byť jen okrajově.
Nejprve se podílel na pacifikaci vzbouřeného obyvatelstva v Moskvě, později se účastnil potlačení povstání v Kostromské gubernii. Nakonec se stal politickým komisařem jednoho z obrněných vlaků, zbraně, která v té době byla hojně používána.
Bolševické vojsko neuznávalo vojenské hodnosti, ty nechal znovu zavést až Stalin v polovině 30. let. Političtí komisaři zastávali v armádě velmi významnou úlohu. Smyslem této funkce byl dozor nad bývalými carskými generály přijatými do Rudé armády, plné podřízení této armády stranické kontrole a udržování vysoké úrovně patřičného ideologického uvědomění mezi vojáky.
V počátcích existence Rudé armády, která se na Sovětskou armádu přejmenovala až v roce 1943, měli politruci mnohdy důležitější slovo než velitelé jednotek. Měli právo zrušit jakýkoliv rozkaz velitele jednotky, popřípadě jej zastřelit, pokud by dospěli k názoru, že zradil, nebo že nebojuje s dostatečným nadšením.
Koněv se v této funkci evidentně osvědčil, protože v březnu 1920 byl jmenován politickým komisařem 5. brigády 2. irkutské střelecké divize Dálněvýchodní republiky. To byl nárazníkový bolševiky ovládaný stát mezi Sovětským Ruskem a Japonskem, který byl v roce 1922 začleněn pod správu Moskvy.
Později Koněv povýšil na komisaře celé divize a po zániku Dálněvýchodní republiky byl jmenován komisařem 17. přímořského střeleckého sboru Rudé armády na Ukrajině.
Ukrajina byla vždy pro Moskvu velmi důležitá, vždyť právě ona bývala nejzápadnější výspou ruského impéria a Rusko na západ až na pár dějinných výjimek vždy hledělo nevraživě. Proto vedení Rudé armády posílalo do ukrajinských stepí své nejlepší vojáky. Koněv zde však nakonec uplatnění nenalezl a z funkce byl v roce 1924 odvolán.
Ivan Koněv byl v té době již ženatý a se svou manželkou měl půlroční dceru. Existenční problémy však řešit nemusel. Stal se chráněncem Klimenta Vorošilova (1881–1969), pozdějšího lidové komisaře armády SSSR, který v té době velel Moskevskému vojenskému okruhu.
Vorošilov Koněva dosadil do funkce politického komisaře jedné z divizí umístěné v Nižním Novgorodě.
V té době už byla v Rusku a jeho guberniích bolševická moc upevněná. V roce 1924 zemřel již těžce nemocný Lenin a ve vedení bolševické strany vypukl boj o to, kdo zasedne na jeho místo. Obratnými intrikami se šéfem Sovětského svazu stal Gruzínec Josif Džugašvili, který do dějin vešel pod přízviskem Stalin.
Právě Stalina mnohdy až servilně podporoval Vorošilov, což se nakonec ukázalo výhodné i pro Koněva.
V polovině 20. let Koněv absolvoval jednoroční velitelský kurz. Jeho ochránce Vorošilov v roce 1925 zasedl na zmíněný post lidového komisaře armády. O rok později se Koněv vrátil nikoliv bez zadostiučinění na Ukrajinu a stal se dočasným velitelem 72. střeleckého pluku.
Ještě v témže roce byl do podobné funkce jmenován v Nižném Novgorodu. Postupem času si vypracoval dobrou pozici a byly oceňovány jeho rozvíjející se schopnosti: „Jako velitel je rozhodný, iniciativní a energický.
U podřízených má naprostou autoritu,“ psal ve svém ročním hodnocení svých podřízených divizní generál Georgij Sofronov. Počátkem 30. let pak Koněv ještě stihl na Vorošilovo doporučení vystudovat Vojenskou akademii, což mu otevíralo dveře k nejvyšším armádním postům.
V té době už Sovětskému svazu pevnou rukou vládl Stalin. Aby si svou moc ještě více upevnil, zahájil hon na všechny, koho označil za nepřátelé státu. Mířil především na ty, kdo by se mu potenciálně mohli postavit a zároveň si vyřizoval účty a mstil se těm, kdo si s ním v minulosti dovolili byť v maličkostech nesouhlasit.
Čistky ve velkém byly zahájeny v roce 1934 a trvaly až do vpádu Německa do SSSR. Jejich vrchol pak nastal mezi lety 1937 a 1938, v té době si žádný občan SSSR nemohl být jistý svým životem.
Armáda hrála ve Stalinově myšlení zásadní úlohu. K čistkám využíval tajnou policii NKVD, avšak aby mu tato organizace nepřerostla přes hlavu, stavěl proti ní vojsko.
Po první vlně procesů, ve kterých většina vykonstruovaně obžalovaných propadla hrdlem, přišla řada i na vyšetřovatele NKVD. Poté, co byli zlikvidováni oni, Stalinův zrak se zaměřil na armádu. Zvláště maršál Michail Tuchačevskij, jeden z propagátorů modernizace Rudé armády, ležel Stalinovi v žaludku.
Nesnášel jej od sovětsko-polské války, kdy i vinou Stalinova velení Poláci u Varšavy odrazili postupující Rudou armádu.
22. května 1937 byl Tuchačevskij stejně jako řada dalších armádních velitelů zatčen. Obvinění se zakládalo na tom, že sovětské vrchní velení ve spolupráci s Německem chystá spiknutí. Tato konstrukce, která nejspíše pocházela z dílny NKVD a samotného Stalina, se dostala do rukou Reinharda Heydricha.
Ten zprvu uvažoval, že by ji využil vůči německé armádě, ale po konzultaci s Hitlerem vše nakonec dopadlo jinak.
Podle jedné z verzí se zfalšovaná zpráva dostala do rukou československého prezidenta Edvarda Beneše, který ji nechal předat zpět Sovětům. Ať to bylo jakkoliv, půda pro další proces byla připravená.
Proces byl neveřejný a výsledek předem jasný. Stalin zdecimoval svou armádu takovým způsobem, který v dějinách nemá obdoby. Čistky v armádě pokračovaly až do října 1941, kdy už vojska Wehrmachtu operovala hluboko na území SSSR.
Teror kosil i vojáky na nižších velitelských postech a v ohrožení se ocitl i Koněv. Měl však mocného spojence: Klimenta Vorošilova. Ten byl sice jako vojenský velitel neschopný, což prokázal během sovětského útoku na Finsko v roce 1939, ale byl Stalinovi bezvýhradně oddán.
Koněv tak neskončil ani na popravišti, ani v pracovním táboře, ale byl poslán na Dálný východ, kde rostla moc japonského císařství.
Sovětská vojska byla rozmístěna v Mongolsku, kde od roku 1924 vládli komunisté. V listopadu 1937 se zde Koněv stal velitelem střeleckého sboru. Zde prokázal dobré organizační schopnosti a mohl využít uprázdněných míst po čistkách.
V červenci 1938 převzal funkci velitele 2. armády a od května 1940 velel Zabajkalskému vojenskému okruhu.
Napětí se však nezvyšovalo jen na Dálném východě, ale i v Evropě. V březnu 1938 nacistické Německo obsadilo Rakousko a v říjnu pak pohraniční území českých zemí. Sovětský svaz měl spojeneckou smlouvu s Československem, ovšem dle klauzule v ní, měl mu jít na pomoc jen v případě, kdy se do boje na straně ČSR přidá i Francie.
Byť Stalin neměl v úmyslu se ve středoevropském konfliktu nikterak angažovat, jeho oficiální postoje mu vynesly auru protinacistického bojovníka.
Ovšem již v srpnu následujícího roku podepsal Sovětský svaz a nacistické Německo smlouvu o neútočení s tajným dodatkem týkajícím se rozdělení východní Evropy a také několik hospodářských smluv. Hitler byl tak ekonomicky kryt z východu, když do Německa ze SSSR proudily vagony obilí, železa, niklu, dřeva a dalších pro válečné potřeby podstatných surovin.
Na Dálném východě docházelo na hranicích s Mandžukuem, což byl loutkový stát pod vládou Tokia, ke konfliktům s Japonci. Vyvrcholily v roce 1939 vítězstvím sovětské armády v bitvě u řeky Chalcyn v Mongolsku.
Koněvova armáda se těchto bojů neúčastnila, přesto byl povýšen do hodnosti armádního velitele 2. stupně, čímž se zařadil mezi patnáct nejvyšších osob v armádě. Avšak při bitvě u Chalcynu vyšla nová hvězda sovětského vojska:
Georgij Žukov, který se v lednu 1941 stal náčelníkem generálního štábu SSSR. Koněv v očích Kremlu zůstával stranou, neúčastnil se ani sovětské invaze do Polska, ani okupace Pobaltí, ani útoku na Finsko.
Právě při něm se naplno projevila Vorošilova neschopnost a ve své funkci byl nahrazen Sergejem Timošenkem.
Podepsání sovětsko-německých smluv bylo pro Hitlera i Stalina jen úskokem. Oba věřili, že toho druhého přechytračili. Dosavadní Hitlerovy agresivní kroky v Evropě byly jen předstupněm k tomu pro něj nejzásadnějšímu: obsazení území na východě.
22. června 1941 překročily na nejdelší frontě v dějinách od Finska až po Rumunsko tři miliony mužů hranice Sovětského svazu. Stalin byl z mnoha zdrojů varován, ten však žádné náznaky, ať už od britského premiéra Churchilla, svých špionů, ba i od přeběhlíků z německé strany odmítal brát na vědomí.
Tisková agentura Sovětského svazu TASS množící se zprávy o chystané německé agresi 10 dní před útokem označila za „neobratný propagandistický manévr sil sešikovaných proti SSSR a Německu, které mají zájem na rozpoutání války.“.
Přesto se sovětská vojska začala shlukovat poblíž západních hranic své země. Koněv byl v době vpádu německých vojsk do SSSR velitelem Severokavkazského vojenského okruhu. I jeho 19. armáda se přesouvala na jaře 1941 na Ukrajinu. Jednalo se o vojsko záložní, které nemělo být nasazeno v první linii.
Zvláště v Bělorusku Němci postupovali velmi rychle a sovětské armády zde byly doslova rozprášeny. Záložní armády tedy byly povolány do boje dříve, než si to Stavka (sovětský generální štáb) představovala.
To se týkalo i Koněvovy armády, které byla přemístěna právě do Běloruska. Zde dosáhl jistých úspěchů a na jejich základě byl v září jmenován velitelem Západního frontu (front bylo sovětské označení pro několik polních armád, v počtu několika set tisíc až milion vojáků).
Koněv tak velel šesti armádám s 36 divizemi a pěti brigádami. Seskupení se soustředilo v linii o délce 350 kilometrů u města Vjazma. 30. září 1941 proti Koněvově linii zahájil wehrmacht soustředěný úder.
Koněv v hlášení psal o svém přesvědčení, že se mu útok podaří zastavit. Jenže už 2. října byla sovětská obrana prolomena. Za pět dnů se obě křídla německých tankových jednotek setkala u Vjazmy a front se 650 000 muži se tak přes Koněvovy pokusy o protiútok ocitl v obklíčení.
V sovětských liniích se navíc objevila trhlina o šířce 250 kilometrů. Stavka sice po úvodním šoku schválila Koněvovi ústup, avšak na to už bylo pozdě.
Pro sovětskou armádu to byla katastrofa nebývalých rozměrů. Stalin měl jejím viníkovi jasno: „Koněv, stejně jako Pavlov na začátku války, otevřel frontu nepříteli.“ Generál Dmitrij Pavlov velel vojskům, která nacisté zničili hned v prvních dnech války.
Pavlov tuto porážku zaplatil životem, když byl vojenským tribunálem odsouzen k smrti a 22. července 1941 ve věznici Lefortovo zastřelen. Podobný osud reálně nyní hrozil i Koněvovi. 7. října se Stalin rozhodl, že Koněva také nechá popravit.
10. října byl velitelem Západního frontu jmenován Georgij Žukov. Ten, vedle Rokossovského a několika dalších armádních velitelů, byl jedním z mála, kdo se nebál Stalinovi oponovat. Když mu Stalin poslal rozkaz, aby Koněva okamžitě odeslal do Moskvy, odmítl jej splnit.
Stejně reagoval na opakované žádosti. Stalin se nakonec nechal přesvědčit a přistoupil na Žukovovův návrh, aby Koněc zůstal ve funkci jeho zástupce. Zachránil mu tak život, nicméně o jeho schopnostech si nedělal iluze.
„Vrchní velitel chtěl nechat velitele Západního frontu Koněva předat soudu za porážku, kterou mu nepřítel způsobil. Pouze moje zprostředkování zachránilo Koněva před těžkým osudem. Je třeba říci, že až do bitvy u Kurska Koněv velel vojskům špatně a Státní výbor jej několikrát zbavil velení frontu,“ psal ve svých pamětech.
Za několik dní poté, co Koněvovi reálně hrozila kulka, jej Stalin poslal vést nově vytvořený Kalininský front. Ten měl jednoznačný úkol: nedovolit wehrmachtu, aby obklíčil Moskvu. Zde už byl Koněv o něco úspěšnější, ztratil sice město Kalinin (dnes Tver) vzdálené 150 kilometrů severozápadně od ruské metropole, ústup vlastních vojsk se však za cenu velkých ztrát podařilo zastavit.
Ba nejen to. Koněvův front dostal rozkaz zaútočit a obklíčit německá vojska v Kalininské oblasti. To se sice nepodařilo, nicméně frontová linie se posunula o více než 100 kilometrů ke městu Ržev. Koněvovu záchranu však kalila ztráta 40 % jeho mužstva.
Ostatně Koněv na oběti ve svých řadách nikdy příliš nehleděl. Jeho ztráty byly o pětinu vyšší než u Žukova, o třetinu vyšší než u Rokossovského a o celou polovinu vyšší než u Malinovského. Koněv zcela přistoupil na Stalinův pohled, že na ztrátách nezáleží, hlavně, když je dosaženo úspěchu.
V roce 1942 se Hitlerova pozornost na východní frontě přesunula na jih. Jeho cílem byla ropná pole na Kavkazu, postup wehrmachtu však skončil totální porážkou i Stalingradu. V té době se Koněv marně pokoušel o prolomení německé obrany v oblasti Rževa.
V srpnu se stal znovu velitelem Západního frontu. Jeho vojska však při snaze o průlom nepřátelské fronty během operace Mars v oblasti Syčovky znovu ztroskotala.
Na únor 1943, v době, kdy už po stalingradské bitvě sovětská vojska získala iniciativu, Stavka naplánovala velkou operaci na středním úseku fronty. Cílem byl Kursk, Brjansk a Orel, poté měl následovat postup na Smolensk.
Koněv se na této akci podílel jen okrajově, avšak jeho výsledky byly opět rozpačité. Nedokázal totiž odhadnout správný okamžik, kdy měl do boje vrhnout tankové jednotky. Z funkce velitele Západního frontu byl opět odvolán a přičleněn ke Stavce.
Stalin se svými veliteli točil jak o závod. Koněv bloumal po Moskvě sotva měsíc a už střídal ve funkci velitele severozápadního frontu Sergeje Timošenka. Ani zde se neohřál dlouho a v červnu se stal velitelem seskupení záloh Stavky.
Stalin a Stavka si byli vědomi, že Koněvova síla je ve výcviku vojáků a hodlali jí pro následující ofenzívy naplno využít.
V této funkci jej zastihla jedno z rozhodujících střetnutí na východní frontě bitva v Kurském oblouku. To skončilo víceméně nerozhodně, sovětská armáda v ní dokonce zaznamenala mnohem větší ztráty než nepřítel.
Avšak Němci to, co u Kurska ztratili, již nedokázali nahradit, takže z dlouhodobého hlediska se bitva dala vyhodnotit jako vítězství Sovětů (Němci přišli o 200 000 mužů, Sověti o téměř 900 000).
Největší tanková bitva v historii byla vskutku brutální, nepřátelské tanky na sebe pálily z minimální vzdálenosti a boj se velitelům na obou stranách zcela vymkl z rukou. Každopádně Koněv zásahem svých tankových vojsk zachránil část sovětské fronty, což mu vyneslo aureolu hrdiny.
V únoru 1944 se dočkal vrcholné pocty, když byl povýšen do hodnosti maršála SSSR.
Sovětská vojska poté už neúprosně postupovala na západ. Koněv se jako velitel 1. ukrajinského frontu opět vyznamenal při dobytí ukrajinského Charkova, kde pod jeho velením bojoval i československý sbor vedený Ludvíkem Svobodou.
V té době měl už dostatek sebevědomí, že si dovolil oponovat i Stalinovi. Když Koněv navrhoval zdvojený útok na Lvov, který v jeho plánech měl zničit německou armádní skupinu Sever, Stalin nesouhlasil.
Na Koněvovo naléhání však nakonec ustoupil: „Jste zatraceně tvrdohlavý chlapík. Dobrá, postupujte podle svého plánu a proveďte operaci na svou vlastní zodpovědnost.“ Koněvovi plán vyšel, byť opět za značných vlastních ztrát.
Poté Koněv velel i kontroverzní karpatsko-dukelské operaci, která byla opět nesmírně krvavá. Jeho vojska následně postupovala Polskem a vypukl nevypsaný souboj se Žukovem, kdo dobude Berlín jako první.
Koněv šel přes Vratislav a Hlohov skrze bohatou slezskou průmyslovou oblast. Tu chtěl Stalin s ohledem na budoucí reparace dobýt bez přílišného poškození. Při probírání operace Stalin místo na mapě obkroužil prstem, zahleděl se na Koněva a pronesl: „Zlato.“ Maršál ihned pochopil.
Koncem ledna 1945 měl jak Koněv, tak Žukov předsunuté síly na druhém břehu řeky Odry. Do centra Berlína jim zbývalo 80 kilometrů. Závod mezi Žukovem a Koněvem, který Stalin tiše podněcoval, nabíral na vrcholu.
Žukov, jenž velel prvnímu běloruskému frontu, měl v tomto ohledu značnou výhodu, protože měl kratší zásobovací trasy. To při enormní spotřebě střeliva hrálo nezanedbatelnou úlohu.
Postup unavených sovětských jednotek se zpomalil, navíc čím blíže k Berlínu, tím byla německá obrana tužší. Americký generál Eisenhower, který postupoval ze západu, přenechal Berlín Sovětům, nechtěl především plýtvat životy svých vojáků.
To Stalin okamžitě hodlal využít dobytí Berlína svou armádou jako symbol vítězství SSSR nad nacistickým Německem. Závod o Berlín nakonec vyhrál Žukov, byť značnou část Berlína obsadili Koněvovi vojáci.
Rudý prapor nad Reichstagem však vyvěsili vojáci Žukovova 1. běloruského frontu.
Ještě jedno významné město čekalo na osvobození zpod nacistické tyranie: Praha. Ta ležela v sovětské operační zóně, i přesto Američané nabídli Sovětům, že postoupí až na linii Vltava – Labe.
Náčelník sovětského generálního štábu Alexej Antonov však na americký návrh nereflektoval a Praha, ve které od 5. května 1945 probíhalo povstání, krvácela dál.
Úkol dobýt Prahu připadl na Koněva. Ten během velmi krátké doby reorganizoval svoje unavené jednotky a vyrazil ke Krušným horám. Těmi pronikly 8. května, v den, kdy wehrmacht podepsal se zástupci českých povstalců svou kapitulaci a německým vojákům i civilistům bylo dovoleno z Prahy odejít.
Za tuto dohodu byl v roce 1949 odsouzen v komunisty inscenovaném procesu na doživotí velitel pražského povstání generál Karel Kutlvašr.
Jednotky SS se odmítaly vzdát, takže když ráno 9. května první sovětské tanky vjely do Prahy, čekalo je ještě vyčištění města právě od těchto oddílů. Nicméně hlavní podíl na osvobození Prahy měli čeští povstalci a také jednotky tzv.
Vlasovců, tedy Ruské osvobozenecké armády, kterou z propagandistických důvodů dali dohromady nacisté, a která se v posledních dnech války obrátila proti nim.
Maršál Ivan Koněv se i přesto stal symbolem osvobození Prahy. Jenže, byla tu i odvrácená tvář. Ihned po vstupu sovětských vojsk do Prahy začaly jednotky vojenské kontrarozvědky SMERŠ (SMĚRť Špionam) unášet československé občany ruské národnosti.
Koneckonců o tom, co jednotky SMERŠ plánovaly v ČSR, svědčí deníkový zápis jejího člena Michaila Mondiče: „Vítali nás jako osvoboditele, jako zachránce a dlouho očekávané hosty. Ale my jsme jim nepřinášeli svobodu.
Nesli jsme s sebou smrt. Vždyť jsme smeršovci. Co je nám do těch usmívajících se, svátečně oblečených děvčat a chlapců. My se musíme co nejdřív dostat do Prahy, zatknout tisíce lidí a potom je vyslýchat, mučit a nakonec zabít. Zabít!“.
Ivan Koněv na opatrná upozornění čs. úřadů tento postup nereagoval, nebo nad ním mávl rukou. Rovněž jej nezajímalo řádění sovětských vojáků ve sběrných táborech, kde byli soustředěni lidé, jejichž „proviněním“ byla němčina jako mateřská řeč.
Koněv byl záhy jmenován velitelem Střední skupiny vojsk, a stěhoval se tak z Prahy do Vídně. Rakousko, podobně jako Německo bylo rozděleno na okupační zóny a východní část Země spravovali Sověti. Tento stav trval až do roku 1955, kdy byla vyhlášena rakouská neutralita.
Od června 1946 zastával funkci hlavního velitele pozemního vojska místo maršála Žukova, který se pro svou oblíbenost ocitl ve Stalinově nemilosti a byl poslán na pro něj podřadnou funkci velitele oděského vojenského okruhu.
V sovětském politbyru se dokonce projednávalo Žukovovo obvinění z velezrady, přičemž někteří jeho členové požadovali trest smrti. Koněv ve svém vystoupení Žukova zkritizoval, zároveň však podotkl, že nevěří, že by mohl být spiklencem.
Podezíravý Stalin si chtěl věnec vítěze nad Hitlerem přivlastnit sám. Postupně eliminoval většinu frontových velitelů z války, a tak Koněva brzy čekal Žukovův osud. V roce 1951 byl Koněv odsunut do funkce velitele Příkarpatského vojenského okruhu.
Až po roce 1953, kdy Stalin zemřel, se mohl vrátit do nejvyšších velitelských postů. Zároveň však vyplynulo najevo, že Koněv již od roku 1937 psal Stalinovi udání na jiné velitele Rudé armády, mimo jiné i na Žukova.
V roce 1955, v době, kdy už bolševická moc ve východní Evropě byla etablovaná, založil Sovětský svaz vojenskou organizaci Varšavská smlouva. Kromě SSSR byly jeho členy i jeho východoevropské satelity. Jednalo se o prodlouženou ruku sovětského generálního štábu, zástupci ostatních zemí zde měli jen styčné důstojníky, kteří do svých domovských států předávali rozkazy. Prvním velitelem Varšavské smlouvy se stal v roce 1955 právě Ivan Koněv.
Rok 1956 byl pro Moskvu do značné míry kritický. V Polsku a Maďarsku totiž eskalovaly protikomunistické nálady.
Zatímco v Polsku dokázali komunisté své pozice udržet vlastními silami, situace v Maďarsku přerostla v ozbrojené povstání. To se Moskva rozhodla potlačit vojensky a velitelem akce se stal právě Ivan Koněv.
Operace Smršť byla zahájena 4. listopadu 1956. Maďarská armáda odpor nekladla, i proto, že krátce předtím během vyjednávání v sovětském hlavním stanu v Budapešti Sověti zatkli maďarského ministra obrany Pála Malétera.
Přesto se interventi setkali s tuhým odporem obyčejných Maďarů. Tanky srovnávaly se zemí celé čtvrtě, proti Budapešti Koněv nasadil i proudové stíhačky MiG 15. Boje trvaly týden a stály život asi 5 500 lidí.
Varšavská smlouva dávala dohromady plány na vpád do západní Evropy a to i za pomoci jaderných zbraní. V roce 1959 se konalo první velké cvičení vojsk Varšavské smlouvy simulující útok na západ. Koněv zde nebyl spokojen a to hlavně s československou armádou. Vytýkal jí totiž příliš defenzivní uvažování.
Rivalita mezi Koněvem a Žukovem pokračovala i v letech padesátých. Přestože během války Žukov Koněva zachránil, Koněv v roce 1957 neváhal podepsat článek, který na objednávku nového vládce Kremlu Chruščova Žukova obviňoval ze stranických chyb, opovrhování stranickou disciplínou a dalších údajných politických chyb.
Ani tato servilita vůči nejvyššímu vedení Kremlu Koněva neochránila v roce 1960 od penzionování. Ovšem za pouhých deset měsíců byl znovu na scéně.
Od konce 2. světové války bylo Německo rozděleno mezi okupační mocnosti. Z nich v roce 1949 vznikly Spolková republika Německo a sovětský loutkový stát NDR. V Berlíně, který ležel uprostřed NDR, existoval rovněž okupační režim čtyř mocností.
Problémem pro východoněmecké komunistické vedení bylo, že onen ráj, který svým občanům slibovalo, nebyl pro řadu lidí dostatečně lákavý. Skrze Berlín tak tisíce Němců utíkali do svobodného světa.
NDR v koordinaci s Moskvou se v roce 1961 rozhodla situaci vyřešit svérázně: postavením neprostupné zdi napříč Berlínem. Koněv byl v té době velitelem sovětských vojsk v Německu. Pod „ochranou“ sovětských tanků 13. srpna 1961 začali východoněmečtí policisté natahovat ostnaté dráty a posléze i stavět zeď, která se stala symbolem rozděleného světa a která se později stala osudnou několika desítkám lidí.
V dubnu 1962 Koněv odešel definitivně do důchodu. Stal se členem Skupiny generálních inspektorů, což byl spolek vyhrazený pro významné sovětské armádní činitele na odpočinku. Jeho penze se nelišila od maršálského platu, měl k dispozici byt v Moskvě, letní sídlo, právo na auto s řidičem či poukazy na pobyt v černomořských lázních.
Cestoval po besedách a občas přednášel posluchačům vojenských akademií. Také se věnoval psaní svých pamětí. V nich ovšem vynechával podstatné části svého života, zvláště pak období let 1941 a 1942.
Kreml, kde už Nikitu Chruščova vystřídal Leonid Brežněv, se rozhodl Koněva ještě naposledy využít. Sovětské politbyro trápila jedna věc. Svá vojska mělo rozmístěné ve všech svých východoevropských podřízených státech.
Jen v Československu ne. Navíc, právě zde se vládnoucí komunisté pokusili o takříkajíc nemožné: zreformovat komunistický systém. Československo v roce 1968 zažilo jaro a léto plné nadějí, v srpnu však přišlo kruté vystřízlivění, když do Země pod vedením SSSR vtrhla vojska Varšavské smlouvy.
Maršál Koněv byl v Československu vnímán jako hrdina. A když v květnu 1968 přijel do Československa, aby oficiálně pozdravil nového prezidenta a svého spolubojovníka z druhé světové války Ludvíka Svobodu, jen málokdo tušil, že členové Koněvovy delegace mapují terén pro připravovanou agresi.
Zatímco maršál navštěvoval podniky a závody, desítky jeho důstojníků se rozjely po celé zemi, kde především zjišťovali rozmístění československých vojsk v kasárnách. Při večerních recepcích se po množství vypitého alkoholu některým Sovětům rozvázal jazyk s tím, že kontrarevoluci v Československu nedovolí.
Čeští a slovenští důstojníci reagovali suše, že SSSR už Československo jednou osvobodil, a není tak třeba činit podruhé. Hlavně ale slova sovětských vojáků nebrali vážně.
Sovětská agrese dosadila do čela země Moskvě oddané vedení a Československo se stalo vůči Kremlu jednou z nejservilnějších zemí v celém východním bloku. Podle některých pramenů si Koněv svou roli v útoku na Československu uvědomoval a nebyl z ní nadšen. Zda tomu tak skutečně bylo, zůstává otázkou pro historiky.
Maršál Ivan Stěpanovič Koněv, dvojnásobný hrdina Sovětského svazu, hrdina Československé socialistické republiky a nositel mnoha dalších řádů, zemřel v Moskvě 21. května 1973.
