Už je to jasné – stáří vesmíru je asi 13, 7 miliardy let. Před pár měsíci toto přelomové zjištění pro astronomii dokázala americká kosmická sonda Wilkinson Microwave Anisotropy Probe (WMAP). Tak vystavila kosmu nový – a prý konečně správný – křestní list. Mnohé záhady vesmírných dálav by měl luštit rozsáhlý průzkum v roce 2004.
Nejranější vesmír byl velice hustý a žhavý, také se výrazně rozpínal. Tehdy bychom neviděli žádné hvězdné soustavy ani jednotlivé hvězdy. Ve vesmíru lze najít trojici hlavních složek. Předešleme, že běžná látka (s obsahem uhlíku, vodíku, dusíku a kyslíku), ze které se zrodili lidé, hvězdy i planety, v tomto koloběhu překvapivě tvoří jen necelých pět procent. Šestkrát více představuje skrytá hmota, kterou teprve v budoucnu budou muset odhalovat astronomové, kosmické koráby s lidskou posádkou a různé nadmíru chytré přístroje.
Ovšem téměř dvě třetiny úhrnné hmotnosti vesmíru představuje neprobádaný jev, který odborníci nazvali skrytou energií. O její povaze experti nevědí téměř nic – až na to, že kvůli ní se vesmír stále rozpíná.
Jsme jen kapkou v oceánu
Podle některých názorů toto rozpínání může někdy skončit: Zvítězí gravitace, vesmír se začne smršťovat – a nakonec dosáhne znovu horkého a hustého stavu tak jako na prvopočátku. Tehdy nastane tzv. velký krach. Samozřejmě my se toho už nedožijeme, protože to nebude zítra ani za tisíce let. Vždyť lidskými měřítky nelze poměřovat vesmírnou historii. Ta už zaznamenala pojem velký třesk. Teprve 380 tisíc roků po něm se vesmír „rozsvítil“ – objevily se první zářící hvězdy.
Sonda WMAP, která na průzkumnou pouť vyletěla v červnu 2001, v těchto chvílích dál pátrá po tajemstvích kosmického prostoru ve vzdálenosti 1,5 milionu kilometrů od Země. Naše planeta je totiž pouhým zrnkem písku na okraji Mléčné dráhy. Sluneční soustavu tvoří dalších osm planet, které na vesmírném putování doprovází více jak 60 měsíců, stovky ohnivých komet a dále nesčetné kamenné útvary, ze kterých však už nikdy další planety nevzniknou.
Ostatně zdaleka všechno ještě nevíme ani o zářivých bodech na obloze, které vidíme často pouhým okem. Také tady by měl letošní rok přinést nová poznání. Hlavní roli při hledání odpovědí má americký satelit CHIPS (The Cosmic Hot Interstellar Plasma Spectrometer).
Mars působí jako magnet
Hitem nadále zůstává Mars. Nejen proto, že má se Zemí mnoho společných znaků – třeba to, že se na něm střídají roční období a jeho den (zvaný sol) měří jen o 37 minut víc než náš. Ovšem marťanský rok trvá 678 solů. Rovněž oblasti pólů na Marsu pokrývá led. Nevzniká však z vody, ale hlavně z pevného oxidu uhličitého. Zatímco Země, která je asi dvakrát větší a desetkrát těžší než Mars, má jediný Měsíc, rudou planetu doprovázejí hned dva – Phobos a Deimos.
Nejspíš proto se zrodily domněnky, že tam žije civilizace, jejíž vyslanci se především líčili jako malí velkoocí zelení mužíci, kteří k nám přilétají v nadpozemsky světélkujících létajících talířích. Mars, starší bratr Země, měl údajně, podle některých fantastů, kdysi vyspělou civilizaci, kterou však zničila termonukleární válka či jiná katastrofa – možná srážka s mohutným asteroidem.
Současné historické přiblížení Marsu k Zemi dál využívá i Hubbleův vesmírný teleskop pořizující záběry planety, která se zdá červená (či rudá) zásluhou složení povrchových minerálů. K Marsu vyrazily četné kosmické sondy, aby díky výrazně zmenšené vzdálenosti ušetřily mnoho paliva.
V roce 2003 a 2004 tak k rudé planetě putovalo šest vesmírných průzkumníků. Koncem letošního ledna tam dorazila americká sonda Opportunity. Na povrchu Marsu vysadila pojízdný robot. Jeho úkolem je odebrat zeminu a pátrat po vodě – základní podmínce existence života. Podobné úkoly má americká sonda Spirit. Loni v červnu z ruského kosmodromu Bajkonur vyletěla evropská automatická sonda Mars Express Evropské kosmické agentury (ESA) s přistávacím modulem Beagle 2, který dopadl na povrch právě na Štědrý den. Sondu vynesl kosmický nosič Sojuz – U, jehož posledním stupněm byl „kosmický náklaďák“ Fregat. Ten slouží pro přesnou závěrečnou část dopravy sondy na orbitální dráhu; bohatě se využije i letos.
Kolem Marsu krouží družice Global Surveyor, která do řídícího střediska zaslala záběry naší planety.„Země odtud vypadá nikoli jako koule, ale trošku jako brambor,“ vyjádřil se jeden z expertů NASA. To potvrdily i dva satelity Gracie, součást americko – německého programu.
Přicházejí i neúspěchy
Vědci chtějí zjistit, zda na této pouštní planetě kdysi tekla životodárná tekutina. Na již pořízených záběrech jsou totiž zřetelně vidět vyschlá vodní koryta. Nejdéle – pět let – putovala Vesmírem pomenší japonská sonda Nozomi – Naděje. Ta však navždy „zemřela“, když se vinou nedostatku energie odchýlila z plánované dráhy. Je to jedna z dalších proher, které v posledních měsících postihly japonskou kosmickou techniku.
Ještě z větší tragédie se dosud vzpamatovává Brazílie. Tam v loňském srpnu náhlá exploze nejsilnějšího zdejšího kosmického nosiče – rakety VLS -3 zahubila dvě desítky lidí včetně špičkových odborníků. Různé problémy však musí řešit i některé další chudší země, které z různých důvodů láká využití vesmíru. Uveďme alespoň Indii a jejího konkurenta Pákistán, dále KLDR, Indonésii, Írán…
Měsíc nás vábí nejvíc
Víte, že Měsíc byl kdysi součástí naší planety? Zrodil se po mohutné srážce planet někdy před 4, 5 miliardami let. Pilotované lety na Měsíc i na Mars nyní připravují společně některé evropské země díky projektu Aurora. O slovo se však hlásí i Čína, jejíž vesmírné sebevědomí vzrostlo po loňském 15. říjnu, kdy do kosmu úspěšně odstartoval první čínský „taikonaut“ – Yang Li -Wei. Číňané chtějí do konce roku 2007 vyslat k Měsíci kosmický koráb poeticky pojmenovaný Čchang – e, podle víly, z čínského folkloru, která se vydá na Lunu. Místo pohádkové bytosti by se – podle nejčerstvějších zpráv – měl po měsíční krajině procházet opravdový čínský kosmonaut (či po čínsku taikonaut) –nejpozději do konce roku 2020 Ještě deset let předtím tam průzkum provede automat.
Na Venuši je také Božena Němcová
Lahůdka čeká 8. června 2004: Svůj stín na Slunce bude totiž vrhat planeta Venuše. Nejen romantické duše znají tuhle jasnou hvězdičku, která první na nebi vychází jako Večernice a zapadá poslední jako Jitřenka.
Dík sovětským sondám typu Věněra (Venuše) i americkému Marineru (Námořník), které k ní letěly třetinu roku, víme, že jde o kamenitou planetu. Jsou na ní vysoká pohoří, sopky s velkými kužely, náhorní plošiny s lávovými poli, jícny chrlící žhavou síru. Krátery dostávají (podle mezinárodní úmluvy) ženská jména: Tak vedle bohyň starověkých náboženství a kultur odborníci vyjádřili úctu i skutečně existujícím ženám. Jednou z nichse stala i Božena Němcová.
Neustále tam zuří vichr o rychlosti až 360 km/hod., což vylučuje jakoukoli možnost žití pod žlutými mračny, kde převažuje kyselina sírová. Tím vzniká tzv. skleníkový efekt, v jehož důsledku je na Venuši žár téměř 500° C.
Venuše je ze všech planet nejjasnější a jen o málo menší než Země. V poměru ke Slunci ho však samozřejmě nemůže zastínit. Průměry Venuše a Slunce jsou totiž v poměru 1: 32,6.
Hvězdný svět má bezpočet tajností
Vědci chtějí dění ve Vesmíru sledovat stále intenzivněji. Už roku se 1962 se pět menších evropských zemí dohodlo, že na jižní polokouli vybudují Evropskou jižní observatoř. Vznikla na hoře Paranal v chilské poušti Atacama. Nyní se do její činnosti zapojili také astronomové z Velké Británie a na své si přijdou i astronomové čeští, kteří podle mezinárodní úmluvy budou moci možností Evropské observatoře plně využívat. Nejen proto že v observatoři byl roku 2000 dokončen největší dalekohled na světě. Tvoří ho čtyři teleskopy, každý z nich má zrcadlo o průměru osmi metrů. Odborníci tvrdí, že tyto pozemní dalekohledy překonají i „létající“ americký Hubbleův teleskop
Není však tajemstvím, že Američané mají další velkolepé hvězdné plány s vypouštěním dalších obřích optických zařízení. Některé uskuteční už v roce 2004.
Na chilské náhorní plošině Chajnantor, ve výšce asi pět kilometrů,se v nejbližších letech objeví 64 nejmodernějších antén, každá s dvanáctimetrovým průměrem. Toto „superucho“ by mělo od roku 2006 sledovat každičký signál, který zazní i ve velice vzdálených vesmírných hlubinách. Největší a nejvýkonnější radioteleskop na světě možná konečně objeví i nějakou mimozemskou civilizaci. Už teď fungují (především v odlehlých horských místech USA) pracoviště, která snímají všemožné zvuky z vesmírného prostoru a hledají kontakt.
Loni začala mohutná technická stanice na Ukrajině naopak vysílat pomocí složité aparatury do vesmíru v rámci rozsáhlého mezinárodního projektu signály nesoucí poselství možným civilizacím.
Ruská raketa z kosmodromu Ploeseck loňského 20. června vynesla český vědecký satelit Mimosa o váze 65 km. Tento vesmírný velvyslanec ČR – i přes určité problémy, které ho potkávají – by nás měl reprezentovat asi 18 měsíců. Je to však jen ona kapička v moři dlouholetých snah poznávat prostor kolem naší rodné planety, ale i v tajemných vesmírných hlubinách.
Vždyť vědci tvrdí, že v naší Galaxii, což je už existují jiné vyspělé civilizace – jejich počet odhadují od jedné až po několik miliard. (V Mléčné dráze každoročně vznikne deset nových hvězd.) Celkem asi 5 800 hvězd na obloze svítí tak jasně, že je můžeme pozorovat pouhým okem. Netoužíte teď vyjít ven pod vysoké noční nebe a dívat se na divukrásný, tak vzdálený záhadný svět, který před námi ukrývá tolik dobrodružství a tajemství. Možná vás bude přitom kdosi jiný odněkud z dálav zvědavě pozorovat!
Co poletí do kosmu?
Američané chystají nový kosmický dopravní systém, který by měl od roku 2012 nahradit dosavadní raketoplány.
Má se jmenovat Orbital Space Plane – OSP (Orbitální kosmické letadlo). Hlavním úkolem tohoto vesmírného kluzáku pro čtyři pasažéry, které má mít letovou premiéru nejpozději v roce 2010, je dopravovat posádky na stále budovanou (tedy rozšiřovanou) stanici ISS. Pro její osádku by mohl posloužit i jako záchranné plavidlo při případných potížích. (Dosud se využívají ruské jednorázové lodi Sojuz pro tři kosmonauty.)
Sonda Genesis přiletí s kusem Slunce.
Letos se má ze své „zlodějské“ výpravy vrátit americká sonda Genesis, která se dostala až ke slunečnímu kotouči. Tam „odcizila“ ionty a částice ze slunečního větru. Tyto vzorky by měla opět bezpečně dopravit na Zemi.
NASA uvažuje o využití kosmického robota.
Robot na první pohled připomíná člověka – a má spolu se živým astronautem pracovat na náročném úkolu výzkumu Vesmíru. Bude to nejen na mezinárodní vesmírné stanici ISS nebo různých vesmírných lodích, ale třeba i při historické expedici na Mars. V USA se už „narodily“ prototypy dvou robonautů, které teď čekají náročné testy. Počítá se s tím, že by mohly bez problémů pracovat i s nebezpečnými chemickými látkami, což živý astronaut nemůže.
Rusové právě zahájili výcvik „vesmírného turisty“.
Ital Roberto Ferrari, devětatřicetiletý diskžokej z Milána, by se měl v roce 2005 stát prvním evropským vesmírným turistou – zákazníkem, který na ISS prožije deset dnů. Loni ve Hvězdném městečku u Moskvy prodělal lékařská vyšetření a testy, nyní ho čeká „kosmický“ výcvik . Bude to třetí civilista, kteří si za splnění své touhy zaplatil tučnou sumu – asi 12 milionů dolarů.(Stejně platil i první „vesmírný turista“ – americký podnikatel Dennis Tito, jenž odstartoval v roce 2001. O rok později ho následoval bohatý Jihoafričan Mark Shuttleworth.)
V roce 2007 k Marsu odstartuje sonda Phoenix.
Na planetě vysadí robotické vozítko, které odebere vzorky tamní horniny a dopraví je zpět na zemi. Expedici, která skončí roku 2008, plánují americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) a francouzská agentura CNAS..
Čína touží po Měsíci
Do roku 2010 by měl na měsíčním povrchu přistát automat, nejpozději desetiletí poté i „kosmočíňan“ – zvaný taikonaut či juang – juhan.
Američané plánují vesmírnou srážku.
K unikátní události má dojít roku 2005, kdy k záhadné kometě Tempel 1 dorazí sonda Deep Impact Mission vypuštěná letos. Sonda vážící 350 kg vrazí do komety rychlostí 36 000 km/hod. Náraz by měl způsobit menší explozi, která do okolního prostoru vymrští hořící materiál. Vědci tak můžou studovat složení komety nejen na povrchu ( jako dosud), ale poprvé i uvnitř.
Může nás ohrozit kosmické smetí?
Kosmickým prostorem se nyní pohybuje na deset tisíc objektů. Z nich je asi 600 aktivních družic (především komunikačních, pozorovacích), které často můžeme i ze Země vidět pouhým okem jako pohyblivé hvězdy. Nejvíce je viditelná Mezinárodní kosmická stanice (ISS), která několikrát denně přelétá i nad naší republikou.
V blízkém okolí naší Země se ve vysokých rychlostech řítí obrovské množství kosmického smetí, které zahrnuje jak nepotřebné předměty z již nefungujících kosmických těles, tak nejrůznější součástky, díly raket a kosmických stanic .
Většina by měla shořet!
Naštěstí tady daleko od zemského povrchu platí přísná pravidla chování, která stanovila Organizace spojených národů. Ta má svoji zvláštní agenturu – Mezinárodní telekomunikační unii (ITU). Samozřejmě ani ta nedokáže odstranit všechno nepotřebné „kosmické smetí“.
Bohužel, někdy nevyjde plán, že umělé kosmické těleso, které už ukončilo svoji činnost, shoří žárem při průletu atmosférou. Odborníci dobře znají případy, kdy neovladatelné trosky těchto kolosů dopadly na zemský povrch. Zatím shodou šťastných okolností zasáhly málo osídlené oblasti, takže k postižení lidí „poslem z nebes“ ještě nedošlo.
Připomeňme americkou stanici Skylab, která vážila 85 tun. Většina zbytků naštěstí zasvištěla do vln Indického oceánu. Zbývající části se zaryly do země u Perthu v neobydlených oblastech západní Austrálie. V dubnu 1982 si zbytky sovětského Saljutu 7 za cíl vybraly vcelku liduprázdnou část Patagonie. O život tam připravily pouze jedinou oběť – krávu.
Hrozba padajícího MIRu
Postrachem se ovšem stala mohutná sovětská stanice Mir, která místo plánovaných pěti let sloužila vědě trojnásobně dlouhou dobu a dosáhla rekordních 86 331 obletů kolem Země. O to dramatičtější byl její konec – v březnu roku 2001. Na zemský povrch mohlo dopadnout až 1500 úlomků (včetně mohutných setrvačníků) o celkové hmotnosti 20 – 25 tun.. Mělo se tak stát nad Tichým oceánem na východ od Nové Guineje. Do této oblasti se poněkud riskantně vypravili
v pronajatých letadlech milovníci dobrodružství. Nechyběli dokonce ani ruští kosmonauti V. G. Titov, M. Ch. Manarov, J.V. Kondaková, a S.V. Avdějev. Neviděli však nic – na rozdíl od domorodců na ostrovech Fidži, které v době soumraku vyděsilo svištění trosek stanice krátce předtím, než zmizely v oceánských vodách. (Samozřejmě letadla a lodě o tomto ohroženém prostoru předpokládaného dopadu včas věděla.)
Jinak odborníci až dodatečně přiznali, že kdyby přestali kosmický kolos zcela ovládat, mohly jeho kusy dopadat na některé z mnoha hustě obydlených míst – od Chile přes kus Afriky, Itálii, Balkán, Bulharsko, Ukrajinu, Rusko, Mongolsko až po Čínu. Nic podobného nám v nejbližší době údajně nehrozí!
Hvězdy stále vznikají
Naši galaxii Mléčnou dráhu můžeme vidět i pouhým okem jako mlžný pás, který tvoří přes 200 miliard hvězd. Další nové však ještě přibývají.
Zásluhu na tom mají především atomy, které se slučují. Díky záření se kolem takového shluku atomů postupně srážejí a spojují tělíska z okolí. Potom hraje důležitou úlohu gravitační síla, při dosažení potřebné hmotnosti vzniká nová hvězda. Připomíná kouli, v jejímž nitru se zvyšuje teplota – až na milion stupňů Celsia. K tomu dochází vlivem rostoucího tlaku vnějších obalů, který látku uvnitř koule stlačuje stále více k sobě. Tím ji zhušťuje do menšího objemu. Rostoucí teplota urychluje pohyb atomů a molekul. V nitru hvězd tak vznikají chemické prvky, které tvoří i naše tělo. Atomová jádra dvojic lehkých prvků se „ přetaví“ v jiný prvek, který je však už těžší. Tak proces pokračuje.
Můžeme tedy shrnout, že hvězdy jsou obrovské plynové koule složené převážně z vodíku. Zdrojem jejich energie je stálá přeměna vodíku na helium v průběhu termonukleární rekce Tu „odstartuje“ vysoká teplota a ohromný tlak vnějších obalů. Při této reakci vzniká mnoho energie, která se uvolňuje do okolí. Podobně vznikla i naše hvězda Slunce.
