Planeta Země je společným domovem téměř šesti miliard lidí. V různých částech zeměkoule se navzájem odlišují rozmanitými znaky. Spojují je však mnohé zjevů, které přibližují následující řádky.
Abrazie (z latin. abradere = oškrabávat, odírat) – erozní činnost mořského či jezerního příboje, popř. mořských proudů, na pobřeží
Biosféra – oblast s vhodnými podmínkami pro život na Zemi, jeden z nejdůležitějších článků fyziografické sféry Země. Součástí biosféry jsou i živočichové, rostliny a mikroorganismy.
Celsiova teplotní stupnice – stostupňová teplotní škála, kterou sestavil švédský fyzik a astronom Anders Celsius (1701-1744). Základní body: bod mrazu a bod varu. Např. v USA se teplota měří podle teplotní stupnice, kterou roku 1724 zavedl Gabriel Daniel Fahrenheit. Platí vztah 1 °C = 1,81 °F.
Deflace (lat. deflare = odvát) – přesunování různého materiálu větrem. Její stupeň je závislý na síle a trvání větru a pohyblivosti dopravované látky. Největší deflace je v oblastech, kde je sypký materiál bez rostlinného krytu přímo vystaven větru. Deflace má velký dosah -např. prach ze saharské pouště se větrem dostává až nad Evropu.
Endogenní ložisko – naleziště nerostných surovin, jejichž původ je spojen s vnitřními procesy v Zemi, zejména s magnetismem. Uspořádání každého endogenního ložiska souvisí s vývojem, kterým prochází magma (viz).
Fyziotop – nejmenší homogenní prostorová jednotka krajiny, jednotná | z hlediska abiotických prvků (horniny, 1 reliéfy, místní podmínky, vlhkostní režim, i vodstva, půda). Představuje anorganickou g část geotopu (viz).
Geotop – mikrokrajina, elementární krajina. Nejmenší prostorová jednotka krajiny mj. z hlediska abiotických (viz fyziotop) prvků. Geotopem je např. slatina, mrtvé rameno řeky aj.
Hydrosféra – nesouvislý vodní obal Země. Zahrnuje vodstvo oceánů, moří a povrchové vody souše (jezer, vodních nádrží, řek), také vodu v půdě, podzemní, vázanou v ledovcích a sněhu, atmosféře. Patří sem i voda v živých organismech, která tvoří 60-99,8 % jejich objemu.
Chemogenní sedimenty – vznikají chemickými procesy, vylučováním z vodního roztoku (např. na dně moří) nebo pocházejí ze studených i teplých pramenů.
Inklinace – úhel mezi sklonem vektoru intenzity magnetického pole s horizontální rovinou. Na magnetickém rovníku má hodnotu 0°, na magnetických pólech 90°, v našich krajích asi 65°.Čáry spojující na mapě místa se stejnou inklinací jsou izoklíny (magnetické rovnoběžky).
Juvenilní voda (lat. iuvenilis = mladistvý) – podzemní voda uvolněná z velkých hloubek při sopečné činnosti. Dostává se do povrchové cirkulace, pro malé množství, v jakém se vyskytuje, je vcelku málo významná. Tvoří součást termálních vod.
Kaldera (španělsky caldero = kotel) – rozsáhlý kráter sopek, který vznikl sopečným výbuchem nebo erozí a zřícením bočních stěn. V průměru mívá šířku 20-30 km. Po obnovení sopečné činnosti se v širokých kalderách tvoří nové sopečné kužele.
Litosféra (řecky lithia = hornina, skála) – vnější pevný obal Země rozdělený na pevné bloky, které se pohybují na svém podloží. Podle nejnovějších údajů je odhadovaná síla (mocnost, průměr) vrstvy kolem 100-150 km na pevných kontinentech, v případě oceánů až 100 km.
Magma (řecky = směs, břečka) – žhavá tekutá tavenina. Jeden z nejdůležitějších projevů hlubinných aktivit Země. Skládá se zejména z křemičitanů, plynných látek (vodní páry, oxid uhličitý, chlor) a z ostatních prvků tvořících zemskou kůru. Někdy proniká na povrch (láva).
Nunatak – termín (z eskymáčtiny) označuje nezaledněný skalní ostrov, který pronikl ze skalního podkladu nad povrch ledovce. Ledovec ho obchází splazem – což je jazyk ledovce, který často stéká pod sněžnou čáru, přičemž v důsledku ablace (tání) ledovec odtává a ustupuje. Pak se pod nunatakem ledovec znovu spojuje. Nejvyšší nunataky má Antarktida.
Ozon – plyn s ostrým zápachem, molekuly kyslíku složené ze tří atomů (trikyslík – O3). Při zemském povrchu se soustřeďuje ve výšce mezi 10 až 50 km, kde tvoří ozonosféru. Vzniká z dvojatomového kyslíku (dikyslík). Maximální slapy nastávají, když Měsíc a Slunce jsou v jedné přímce. V atmosféře je pozorováno periodické kolísání tlaku vzduchu (atmosférické slapy), dochází k periodickým deformacím zemského tělesa (slapy zemské kůry). Slapy výrazně
Pneumatolýza – pochody při vzniku minerálů a rud vlivem plynných složek vystupujících z magmatu (viz) v době jeho tvorby a krystalizace. Plyny především reagují navzájem s minerály, které se už z magmatu vyloučily, přičemž dochází ke vzniku akumulace nových minerálů a důležitých nerostných surovin (např. molybden, wolfram a cín).
Rotace Země – otáčení kolem zemské osy. Doba jedné otočky závisí na periodických i neperiodických změnách. Periodické změny mají původ jak v atmosférických změnách, tak ve slapovém, (viz) působení Slunce. K neperiodických změnám náleží zejména sekulární (pozvolné) zpomalování zemské rotace vlivem slapového tření.
Slapy – periodické poruchy tíhového pole Země způsobené gravitačními silami Měsíce a Slunce a pravidelnými změnami jejich vzájemné polohy působí i na hladiny moří a oceánů v podobě přílivu a odlivu.
Šelf – mírně skloněný povrch mořského dna, jehož horní hranicí je začátek mořské hladiny a dolní hranice se nachází kolem 200 metrů. Jde tedy o pokračování kontinentální tabule pod mořskou hladinou do uvedené hloubky, která je také hranicí působení světla a mořských vln.
Triangulace (lat. Triangulum = trojúhelník) – základ geodetického měření při určení polohy bodů na zemském povrchu. Vše je založeno na měření úhlů a výpočtu vzdálenosti nebo souřadnic (triangulační síť). Při triangulaci se používají zejména teodolity – přístroje na měření úhlů v rovině horizontální (azimut) a vertikální (výšky).
Ultrabazické horniny – vyvřelé horniny s malým obsahem (do 44 %) oxidu křemičitého SiO2. Vznikly krystalizací magmatu. Skládají se hlavně z tmavých (olivín) a rudých minerálů.
Vulkán – místo na zemském povrchu, ve kterém vystoupila či tryská z nitra Země žhavá láva (magma – viz).
Wagram (podle dolnorakouské obce) – vysoký svah, který dělí meandrový ionizujícím účinkem krátkovlnného slunečního záření pás řeky od ostatního území.
Xylit – druh mědého uhlí (lignit) s dobře zachovanou strukturou dřeva.
Ygaro – tropický deštný les na slatinných rašeliništích a půdách v povodí Amazonky.
Zemské jádro – nejniternější část zemského tělesa, leží pod hloubkou 2700-2900 metrů. Pevné vnitřní jádro má žár přes 5000 °C, nachází se v něm železo, nikl a některé lehčí prvky.
Živce – nejrozšířenější minerály zemské kůry. Patří do skupiny tektosilikátů