S nástupem genové léčby se otevírá i Pandořina skříňka genetického vylepšení lidstva. Ocitáme se v pokušení vybavit člověka geny pro vlastnosti, které mu příroda odepřela. Máme se do něčeho takového pouštět?
Na první pohled není tuhle otázku těžké zodpovědět. Léčba nám připadá celkem přirozená, protože vrací organismus člověka do normálního stavu. Genové vylepšení by nás ale posunulo za hranice normálu a to už nejsme ochotni přijímat jako samozřejmost. Z tohoto hlediska se zdá odpor ke genovému vylepšování lidstva docela přirozený.
Za hranicemi normálu už jsme!
Představa dvoumetrového námezdního žoldáka, který vidí i za tmy, slyší doslova trávu růst, při střelbě nikdy nemine cíl a vydrží týden běhat džunglí bez chvíle odpočinku a spánku je hrůzná. To je však extrémní vize toho, kam až by snad mohlo genové vylepšení člověka zajít. A extrémy, jak známo, nejsou tím nejlepším metrem pro rozhodování.Tím spíše, že už dnes posouváme vlastnosti lidského organismu za hranice normálu celkem nenápadnými prostředky a všichni se z výsledků takových posunů těšíme.
Zní možná trochu děsivě, ale je to tak. Všichni už jsme dávno vylepšení. Jeden příklad za všechny. Za normálních okolností platí, že člověk po nákaze bacilem tetanu vážně onemocní. I v zemích s rozvinutou lékařskou pomocí mu hrozí v 30 % případů smrt v křečích, při kterých praskají v těle kosti. Tak vypadá „norma“. Očkování proti tetanu nás před chorobou spolehlivě chrání a posouvá nás tak výrazně za hranice „normy“. Nemůže být sporu o tom, že očkování představuje významné „vylepšení“ člověka, přesto se je žádný zdravě uvažující člověk nechystá zavrhnout. Spektrum vakcín se naopak rozšiřuje.
Je někdo proti?
Dnes se nabízí očkování proti chorobám, proti kterým nás ještě před pár desetiletími vakcíny nechránily. Usilovně hledáme účinné očkovací látky proti dalším chorobám jako je AIDS nebo malárie. Pomoci nám mohou i metody doposud využívané pro genovou terapii. Už dnes známe varianty lidských genů, které zvyšují přirozenou odolnost člověka vůči některým původcům vážných infekčních chorob. Proč v bližší nebo vzdálenější budoucnosti nevybavit lidstvo geny, které by nás proti těmto chorobám dokonale obrnily? Pokud by byl někomu takový postup proti mysli, nemusel by se mu podrobit. Těžko ale můžeme chtít po lidech vystavených dnes a denně riziku nákazy malárií, virem ebola či jiného smrtícího onemocnění, aby se vzdali možnosti ochrany jen proto, že si to přejí „uvědomělí“ obyvatelé krajů, jež jsou s ohledem na tyto choroby bezpečné.
Nemoci jsou přirozené, ale…
Představa o ostré hranici dělící normální stav od stavu vylepšení nebo naopak stavu chorobného je pouhou iluzí. Uvědomíme si to nejlépe ve chvíli, když se zamyslíme nad vlastním stárnutím. Nakolik je normální, že stárneme a nakolik je normální, že stárnutí provázejí některé choroby, např. rakovina, poruchy oběhového systému, Alzheimerova či Parkinsonova choroba? Jsou tato onemocnění se zvyšujícím se věkem stále běžnější a moderní medicína s nimi ze všech sil bojuje? Je tento „boj se stářím“ ještě léčbou nebo jej můžeme hodnotit alespoň zčásti jako pokus o vylepšení, protože se snaží zvrátit „přirozené procesy“? Ať už si odpovíme na tuto otázku jakkoli, jistě se shodneme na tom, že ponechat stárnoucího člověka bez lékařské péče jen proto, že stárnutí a jeho průvodní jevy jsou přirozené procesy, je z morálního hlediska naprosto nepřijatelné. Máme pak právo odmítat zásah do dědičné informace, který učiní člověka odolnějším vůči „chorobám stáří“ nebo jej z nich vyléčí?
Geny se dvěma tvářemi
Jako sporné se mohou paradoxně jevit i genetické zákroky navracející na první pohled lidský organismus k normálu. Názorný příklad představuje poškození genu pro hemoglobin, vyvolávající chorobu zvanou srpkovitá anemie. Ta na jedné straně člověka sužuje, protože mu narušuje tvorbu červených krvinek, na druhé straně však zajišťuje člověku zvýšenou odolnost vůči prvokům vyvolávajícím malárii.
Podobných genů s „dvěma tvářemi“ máme v dědičné informaci mnohem více. Poškození jednoho našeho genu sice vyvolá těžké dědičné onemocnění označované jako cystická fibróza, ale zároveň zaručuje nositelům zvýšenou odolnost vůči choleře. Tyto dědičné choroby jsou dědictvím z dávných časů, kdy byly následky poškození genů vyváženy ne nepodstatnými výhodami. Máme tyto „vadné“ geny s pomocí genového inženýrství jednou pro vždy vymýtit z dědičné informace lidstva a spolehnout se, že je už nikdy nebudeme potřebovat?
Může být nemoc užitečná?
Svět bez některých variant lidských genů by se zřejmě dramaticky změnil dokonce i v tak výsostně „nehmotné“ sféře jako je kultura. Jako příklad nám může posloužit opravdu závažné psychické onemocnění, označované jako maniodepresivní psychóza, při němž se střídají hluboké deprese s tzv. manickým obdobím, kdy má nemocný člověk „moře po kolena“, nemusí spát, podává neuvěřitelné výkony a překypuje elánem a energií. Na vzniku maniodepresivní psychózy se zřejmě podílí i dědičné vlohy. Kolika lidem by se ulevilo, kdyby se této duševní choroby zbavili. Našli by se ale asi i takoví, kteří by bojovali za právo „být nemocný“. A nebyli by to žádní hlupáci. Zcela jistě bychom mezi nimi našli řadu vynikajících umělců. Ti shodně tvrdí, že po zdolání pekelného období hluboké deprese mají inspiraci, jež by jim vystačila k tvorbě „na několik životů“. Někteří odborníci zastávají názor, že choroba dokonce tyto lidi předurčila k jejich nevšednímu uměleckému vidění světa. Svět bez genů pro náchylnost k maniodepresivní psychóze by proto mohl být světem zbaveným následníků Vincenta van Gogha, Ernesta Hemingwaye, Gustava Mahlera nebo Miloše Kopeckého. Ti – i mnozí další – tvořili svá vrcholná díla navzdory, či snad díky maniodepresivní psychóze.
Dvojí lidé
Při cílených zásazích do lidské dědičné informace – ať už mají za cíl léčbu nebo vylepšení – bude zapotřebí postupovat s krajní uvážlivostí. Mnozí odborníci přesto vidí v genovém vylepšování lidstva velkou příležitost. Podle profesora genetiky Princetonské university Lee Silvera rodiče pokušení geneticky zdokonalit své děti zcela jistě neodolají. Bude to jen další krok v již nastoupené cestě.
„Už dneska jsou zvýhodňovány děti těch, kdo na to mají,“ vysvětluje svůj náhled na genové vylepšení Lee Silver. „Vyrůstají v lepších podmínkách. Dostává se jim lepšího vzdělání, lepší zdravotní péče, mají své vlastní počítače. Propastný rozdíl mezi chudými a bohatými ukazuje, co všechno jsou rodiče ochotni pro své děti udělat.V budoucnu bude tento trend pokračovat a bude se i prohlubovat. Nakonec se rozšíří i do oblasti genetických vylepšení.“
Lee Silver se neobává samotného genového vylepšování člověka. Má strach spíše z toho, že se v budoucnu lidstvo rozdělí na ty, kteří budou díky zásahům do dědičné informace stále dokonalejší, a na ty, kteří si to nebudou moci dovolit.
„Genetická vylepšení se budou během let hromadit a to může nakonec vyústit ve vznik lidí, kteří se nebudou moci vzájemně rozmnožovat,“ říká Lee Silver. „Lidé budou moci dát svým dětem geny, díky kterým se pozmění bílkoviny zodpovědné za vazbu spermií na vajíčko. Znemožní tak svým potomkům početí dítěte s příslušníky jiných skupin lidí. Když se podíváte na nejhorší příklady etnických konfliktů, které na Zemi hoří, najdete zcela jistě i příklady lidí, kteří by se o něco takového mohli pokusit. A když popustíte uzdu své fantazii a vezmete v úvahu ty nejhorší z lidských vlastností, pak nemůžete úplně vyloučit, že někdo úmyslně vytvoří nový druh člověka.“
Nebezpečí přirozeného stavu
V celkem nedávné minulosti obývalo Zemi současně hned několik druhů člověka. Ještě před pětadvaceti tisíci lety sdíleli naši předci náležející k druhu Homo sapiens evropské kraje s neandertálci. Lidé druhu Homo sapiens, kteří pronikli do Indonésie, se tam ještě před 37 tisíci roky mohli potkat s posledními zástupci lidí druhu Homo erectus a před 18 tisíciletími tam kromě lidí druhu Homo sapiens žil i „hobit“, zakrslý nástupce lidí Homo erectus, označovaný jako Homo floresiensis. Přesto nelze hodnotit vizi Lee Silvera o vzniku několika druhů člověka jako idylický návrat k tomuto víceméně přirozenému stavu vzájemné koexistence několika lidských druhů.
„Představu, že se lidé z vyšších a nižších vrstev budou od sebe stále více vzdalovat a nakonec se rozdělí na samostatné druhy, považuji za tu nejstrašnější věc, jaká by se mohla lidstvu přihodit,“ svěřil se Lee Silver v rozhovoru pro časopis New Scientist. „Zavdalo by to geneticky vylepšeným lidem záminku, aby začali diskriminovat ty, kteří genetickým vylepšením neprošli. Vylepšení se mohou k nevylepšeným chovat tak, jak se chováme my k jiným živočišným druhům. Vnímáme ostatní lidi jako sobě rovné, ale vysoce inteligentní primáty, jako jsou gorily a šimpanzi, zavíráme do zoo a do klecí.“
