Záhadu tajemných částí amazonského pralesa, kde se dlouhodobě daří pouze jednomu rostlinnému druhu, nyní rozluštili američtí odborníci ze Stanfordovy univerzity.
Na rozlehlých územích peruánského deštného pralesa roste jediný strom známý pod latinským názvem Duroia hirsuta a žádná jiná rostlina zde dlouho nepřežije. Místní obyvatelé dokonce věří, že se o dané lokality stará zlý lesní duch Čujatakího, a proto územím přezdívají „ďáblovy zahrádky“.
Pokud tuto část Jižní Ameriky navštívíte a narazíte na jednu z tajemných „zahrádek“, určitě si jí povšimnete a neminete ji. Duroia hirsuta totiž dorůstá výšky „pouhých“ 3,5 metru, a je tedy v porovnání s pralesními obry nepatrného vzrůstu. Navíc zde nenaleznete žádné popínavé rostliny, keře nebo květiny typické pro deštný prales.
Malí zahradníci
Biologové však na duchy nevěří, a proto dlouhá léta k této záhadě hledali klíč v samotné přírodě. Jako jeden z možných viníků se nabízel sám stromek Duroia hirsuta. Vědci ho podezřívali, že vylučuje chemikálie, které zahubí všechny své potenciální konkurenty. To by v rostlinné říši nebylo zase nic tak neobvyklého. Američtí odborníci ze Stanfordovy univerzity nedávno ale zjistili, že za vše mohou mravenci druhu Myrmelachista schumanni, kteří se tak starají o své životní prostředí.
Vědecký tým pod vedením Megan Fredericksonové v inkriminované oblasti vysadil několik mladých cedrů druhu Cedrela odorata, kterým se zde běžně daří. Některé z nich přitom chránil před útokem mravenců, jiné nikoli. V průběhu pěti dnů stromkům, které byly drobným obyvatelům pralesa vydány napospas, opadaly listy a celá rostlina postupně odumřela. Stromky, k nimž se mravenci nedostali, naopak rostly dál stejně jako ty vysazené mimo „zahrádku“.
Jak se ničí konkurence
Jak ukázaly pozdější laboratorní testy a chemické analýzy, dělnice nepatrných tvorů nechráněné stromky zcela systematicky zničily. Nejprve vykousaly dírky do listů nevítaných rostlin a poté do nich vytlačily ze zadečku kapičku kyseliny mravenčí. Ta následně putovala celou rostlinou, kterou nakonec přivedla k záhubě. V „zahrádce“ tak po řádění mravenců vždy zůstala jen Duroia hirsuta, která hostí mravenčí hnízda v dutinách svých kmenů. Tím, že mravenci Myrmelachista schumanni ničí ostatní rostliny, umožňují svému oblíbenému stromu rychlejší rozmnožování. Ten jim na oplátku poskytne nové místo pro založení dalšího hnízda.
Unikátní herbicid
Z téměř 15 tisíc dnes známých druhů mravenců disponuje kyselinou mravenčí asi čtvrtina z nich. Využívá ji přitom především při vzájemném kontaktu, při útocích na obratlovce či jiný hmyz nebo v boji proti plísním a bakteriím. Její použití jako herbicidu, látky, která ničí plevel, v tomto případě vše kromě stromu Duroia hirsuta, je však mezi mravenci zcela unikátní jev, který má ale podle všeho dlouhou tradici.
Největší mravenčí „zahrádka“ na světě totiž zahrnuje 328 stromů rostoucích na ploše 1300 čtverečních metrů, což lze srovnat například s rozlohou tří basketbalových hřišť, a je stará asi 800 let. Jedna taková „ďáblova zahrádka“ obvykle hostí obří mravenčí kolonii až s 3 miliony dělnic a s 15 tisíci královnami.
Co to roste na „zahrádce“?
Strom Duroia hirsuta patří do čeledi Rubiaceae, tedy mezi rostliny mořenovité, které zahrnují na 400 rodů s více než 5000 druhy bylin, polokeřů či lián. Duroia hirsuta je představitelem této čeledi, který roste výhradně v tropických oblastech naší planety. Se zástupci Rubiaceae se však můžeme setkat i u nás. Jako příklad uveďme mařinku vonnou nebo svízel jarní.