I když v řadě lidí většina brouků vzbuzuje spíše odpor, najdou se mezi tímto hmyzem i výjimky, které je schopen bez dechu obdivovat i ten nejzapřísáhlejší odpůrce. Někdy v tom hraje roli jejich vzhled živých klenotů, jindy jejichž cena, která často dosahuje až čtyřmístných částek.
Obdivujeme krásu a lesk drahých kamenů, ale brouky zas tak moc rádi nemáme. Příroda však dokázala během vývoje stvořit i tak výjimečné živočichy, kteří třpyt vzácných krystalů nosí dokonce přímo na vlastním těle. Mezi ty nejkrásnější jednoznačně patří brouci z čeledi Cetoniidae (zlatohlávkovití) – opravdové živoucí klenoty z říše hmyzu.
Smaragdy létají i v Čechách
Chceme-li li tyto fascinující tvory pozorovat v jejich přirozeném prostředí, nemusíme jezdit ani příliš daleko od domova. Například druh Potosia aeruginosa lze spatřit i u nás v ČR. Tento celozelený brouk, dorůstající délky až kolem tří centimetrů, by se dal bez větší nadsázky přirovnat k létajícímu smaragdu – stejně tak jako Cetonia aurata či Potosia cuprea, který má navíc i výrazně zlatavý nádechem krovek. Bohužel všechny vyjmenované druhy se potulují na našem území spíše vzácně, neboť jsou většinou vázány na lokality se starými a trouchnivějícími stromy. Potkat se tak s nimi můžeme řekněme při procházce parkem u zámku Lednice (první zmíněný druh), nebo v Národní přírodní rezervaci Adršpašsko-teplické skály (oba zbývající brouci).
Mravenci v porodnici
Skutečným rájem zlatohlávků je však bezesporu tropická Afrika. Není na světě žádné druhé místo, kde by se jich našlo více a navíc v takové škále velikostí a nespočetných barev. Skutečná pokladnice druhů! Někteří z nich nosí na hlavě své vlastní královské korunky, které by jim mohl tiše závidět i kdejaký lidský monarcha, jiní zas šermují svými bizarně utvářenými rohy. Společného ale mají to, že jejich larvy, mnohdy opravdu úctyhodných rozměrů, se většinou vyvíjejí ve tlejícím dřevě, které jim současně slouží i jako potrava.
Z lidského hlediska úplnými zvrhlíky jsou pak druhy, které pro dokončení svého vývoje dávají přednost na první pohled zcela nesmyslnému prostředí, mraveništi. Vždyť kdo by chtěl mravence v porodnici? Vědci takové tvory nazývají trpěnými hosty (synoekenty), mezi něž patří vedle zlatohlávků například i roztoči nebo cvrčci. Jejich přítomnost sice mravencům neposkytuje žádnou výraznou výhodu, ale přesto jí z neznámých důvodů tolerují, alespoň dokud je brouk ještě larvou.
Co to tady vrčí?
Dospělí jedinci se po opuštění stádia kukly živí sladkým nektarem, přezrálým ovocem, nebo i vytékající mízou. Tím jsou pověstní především goliášové, kteří o nejvýhodnější pozici na stromě bojují podobně, jako třeba nám dobře známí roháči. Při startu k letu neroztahují krovky, ale křídla vystrkují štěrbinami na jejich bočním okraji. Jejich poměrně hlasité vrčení pak připomíná blížící se helikoptéru.
Nejaktivnější jsou ve vzduchu samečci, pochopitelně zejména tehdy, když si hledají partnerku pro páření. Samečka lze většinou od opačného pohlaví velmi dobře rozlišit podle výrazné rýhy na břiše, v případě některých podčeledí i podle kresby na krovkách. Setkat se můžeme, podle druhu, s několikamilimetrovými trpaslíky až po giganty, zlatohlávky dorůstající i dvanácti centimetrů.
Pozor, létají brouci!
Pokud bychom měli zvolit něco jako nejmajestátnější zástupce čeledi, museli bychom v případě zlatohlávků svou pozornost nepochybně obrátit směrem k rodu Goliathus. Právě ti si totiž své jméno skutečně plným právem zaslouží, ačkoliv narozdíl od jiných rodů nevynikají nijak oslňujícím zbarvením. Zcela typické jsou pro ně totiž jen dvě barvy, bílá a černá. Prostě nikdo nemůže mít všechno. Přesto však to jsou parádníci, kteří si svůj zdánlivý estetický nedostatek vynahrazují krásnými ornamenty a vzory, jimž ještě často přidávají červenohnědý, případně perleťový odstín. Vědcům a sběratelům to pak často slouží i jako identifikační znak při určování.
Mezi vůbec největší, dorůstající až 110 mm, patří druhy Goliathus goliathus a Goliathus regius, které v africké přírodě rozhodně nepřehlédnete, zejména pokud vám takový obr proletí kolem hlavy. Ačkoliv by se díky své robustnosti mohli zdát poměrně nemotorní, létají až překvapivě rychle a mohou snadno roztříštit i sklo automobilu, pokud má tu smůlu a připlete se mu do letové dráhy.
Nový druh nebo jen odchylka?
Pro svou výjimečnost jsou goliášové leckde chováni ve velké úctě i u domorodých obyvatel. Některé kmeny například věří, že se do nich vtělují duše zemřelých předků.
Jedním z nejkrásnějších druhů je bezpochyby Goliathus meleagris, v souladu s posledními změnami nyní nově známý jako Goliathus orientalis, honosící se hustým černým mřížkováním na zářivě bílém podkladu. I relativně hojný Goliathus goliathus nás může zaskočit nečekaně vzácnou formou, především pak čistě bílým zbarvením. Občas se tak dokonce v odborných kruzích stává, že je nejprve s pompou oznámeno nalezení zcela nového druhu a až posléze se zjistí, že šlo právě jen o doposud neznámou odchylku v barvě či vzoru. To značně komplikuje práci vědcům, zvláště pak těm, kteří se zabývají určováním druhů.
Co je malé, to je hezké
Pokud jsme předtím kladli vedle zlatohlávků Potosia aeruginosa k porovnání smaragd, pak u Fornasinius russus bychom nejspíš museli sáhnout po rubínu o velikosti zhruba 7 centimetrů.
Čistě jen s jedním drahokamem si však stejně nevystačíme. Například Neptunides polychromus nemá výraz „mnohobarevný“ ve svém vědeckém názvu jen tak pro nic za nic. Jeho krovky se mění přímo před očima v závislosti na úhlu dopadajících slunečních paprsků, hlava je vesměs blýskavě zelená.
Pro ctitele modré je zas bezpochyby nejkrásnější Smaragdesthes africana oertzeni, kterého zdobí modrá hned v několika třpytivých odstínech, a o moc za ním nezaostává ani zlatohlávek Torynorrhina flammea v kovově modré variantě.
Krása za výkladní skříní
Není se tedy vcelku čemu divit, že zlatohlávci vzbuzují zaslouženou pozornost nejen biologů, ale i celé řady sběratelů, chovatelů a pochopitelně tedy i obchodníků. Spousta nadšenců je totiž chce obdivovat nejen za sklem entomologických krabic, ale mnozí dávají přednost možnosti vlastnit a hýčkat živé exempláře. Z obchodování s nimi se tak stal i poměrně výnosný obchod.
Na internetu se to hemží nabídkami dospělých jedinců, například pestrých šesticentimetrových Mecynorrhina ugandensis v ceně zhruba 1000 Kč, nebo larev téhož druhu po 300 Kč. Cena opravdových rarit se však může pochopitelně vyšplhat ještě mnohonásobně výše.
Nudíte se? Kupte si brouka!
Ani ten, kdo nemá na rozhazování či nemá čas na cesty do exotických krajů, se nemusí krásy zlatohlávků zříkat. Vlastní chov doma v obýváku je poměrně nenáročný. Stačí jen dobře zakryté terárium přisvětlované obyčejnou zářivkou, v němž teplota kolísá zhruba mezi 22 – 25 stupni celsia.
Larvy si lebedí v substrátu, který se v našich zeměpisných podmínkách dá namíchat z nadrceného bukového listí (opadaného) a chybět by nemělo ani trouchnivějící dřevo. Jako zdroj potravy pak nejlépe poslouží plátky banánu a sehnat se dá i drahé speciální krmivo.
Ani sebelépe zařízené terárium však nedokáže vynahradit zážitek z pozorování zlatohlávka uprostřed přírody.
Více se dozvíte:
http://www.cetoniidae.com
http://www.goliathus.com
http://www.coleoptera.wz.cz
http://www.sweb.cz/jiri.sangl
Kdo objevil raritu, aneb omyl našich vědců
Cestovatel Bedřich Machulka (1875 -1954) začal na svých cestách do Afriky sbírat hmyz a naučil se připravovat různé zoologické preparáty. Postupně začal spolupracovat s řadou institucí, mezi něž patřilo i naše Národní muzeum. Vášeň pro preparaci a fotografování zvířat ho nakonec kromě jiného přivedla v roli průvodce až do výpravy knížete Schwarzenberga. A právě tehdy narazil na jeden z nejvzácnějších druhů rodu Mecynorrhina.
V povodí řeky Ituri chytil několik nápadných brouků kteří s velkým množstvím barevných variací a odlišnými kresbami na krovkách. V Národním muzeu vědci, na základě zkoumání zaslaných exemplářu, nakonec konstatovali, že se jedná o zcela nový druh, který byl poté v souladu s tradicí pojmenován podle svého objevitele – Mecynorrhina machulkai.
Na tento název však již dnes narazíte pouze v několika málo historických materiálech. Odborníci se totiž během určování nechali zmást barevnými rozdíly, takže zdánlivý objev byl ve skutečnosti jen jinou variantou již známého druhu Mecynorrhina ugandensis.
