Archeologům, paleontologům i historikům vědy a techniky se občas stává, že narazí na artefakty, které do naší představy dějin prostě nezapadají. Třeba na podivný hodinový strojek nebo na elektrický článek pocházející ze starověku. Takové objevy v nás vyvolávají určité mrazení…

Na dějiny se obvykle díváme jako na cestu ubíhající spořádaně vzestupným směrem, na jejímž vrcholu se nachází současná civilizace. Rámcově lze s takovým scénářem souhlasit, přesto však vývoj lidského myšlení ani technologie nebyl zdaleka přímočarý. Civilizace se rozvíjely, ale také procházely obdobími úpadku. Mnoho technologií i myšlenek bylo zapomenuto. Z větší části asi zmizely beze stopy, ale něco přece jen dokážeme zpětně rekonstruovat. Jiné vynálezy předběhly svoji dobu a nemohly se proto pořádně rozvinout, třeba proto, že byly pokládány jen za kuriózní hříčku. Později to všechno bylo třeba objevit znovu.

Kudy ze slepých uliček?
Problém je, že řada záhadologů při objevení něčeho, co se neslučuje s běžným pohledem na historii, se neomezuje na tichý údiv, ale rovnou začnou chrlit texty o nevysvětlitelných tajemstvích, důkazu kontaktu s mimozemšťany či civilizacích ovládajících skryté paranormální síly. Přitom k výkladu podobné krkolomnosti na jednu stranu nepotřebujeme, na straně druhé to ale neznamená, že bychom se měli přestat divit. Doklady zapomenutých znalostí, příběhy nepochopených géniů a technologií, které předběhly svou dobu, totiž podivuhodné jistě jsou.
Zvídavost patří zřejmě k základním konstantám lidské povahy (a nejspíš i povahy jiných primátů). Z toho ale nevyplývá, že by rozvoj vědění byl nějak nutně přímočarý. Jen za šťastných okolností se stane, že určitá myšlenka najde pokračovatele a na objev někdo naváže. Obvyklejší jsou opakované pokusy,  lemované řadou slepých uliček. Sporný slogan „pravda vítězí“ bychom mohli parafrázovat dodatkem „často ale někde jinde a někdy jindy“. O některých zapomenutých znalostech a dovednostech máme dnes k dispozici přesvědčivé důkazy, jindy půjde spíše o nejasná podezření a spekulace.

Na cestě z Afriky…
Sestavování rodokmenů nepatří pouze ke koníčkům Tolkienových hobitů, ale propadli jim i lidé. V moderní době pak genetika namísto hledání předků starých třeba jen 200 let umožnila začít zkoumat i podstatně starší rodokmen celého lidstva.
Dnes jasně převládající teorie známá jako „out of Africa“ předpokládá, že moderní člověk vznikl v Africe a odtud se rozšířil do zbytku světa. Východoasijské formy Homo erectus ani evropští neandrtálci nejsou předky současných lidí. Genetické analýzy, které jsou ve shodě i s doklady o nejstarším osídlení Austrálie, pak ukazují, že první kolonisté vyrazili z Afriky před nějakými 60 000 lety. Tytéž genetické analýzy vedou k závěru, že potomky této vlny je především část obyvatel Nové Guineje, možná Australané a některá izolovaně žijící etnika například v Malajsii.

Kdo byli ti mořeplavci?
Náš pohled na paleolit doznává značných změn z jediného důvodu, ani v době ledové, kdy byla hladina světových oceánů pochopitelně nižší než dnes, se totiž třeba do Austrálie rozhodně nedalo dojít suchou nohou. Pevnina navíc určitě nebyla na dohled.
Připočteme-li k tomu navíc fakt, že značná část Blízkého východu byla tehdy nejspíš pokryta pouští a tedy stěží prostupná, nevycházíme z údivu. Vyvstává totiž před námi obraz velmi dávných mořeplavců, kteří dokázali překonat dlouhou cestu z východní Afriky až do Austrálie, byť po většinu času se plavili podél pobřeží (Rudým mořem, Perským zálivem apod.).
Původní obyvatelé Austrálie či archaičtí zemědělci novoguinejských hor v době příchodu Evropanů žádná plavidla schopná plavby přes oceán nestavěli. Archeologické nálezy také chybějí. Jiné vysvětlení přitom ale k dispozici prostě nemáme! Dávno před Vikingy, Řeky, Féničany i Polynésany existovala kultura mořeplavců, jejichž obživa byla snad založená především na pobřežním rybolovu. To je ale značný kontrast oproti standardnímu obrázku paleolitických „lovců mamutů“…
Můžeme spekulovat třeba i o schopnostech navigace podle hvězd. To vše každopádně vzalo v průběhu dalších desetitisíců let za své. Zánik umění námořní plavby vede ostatně často k dosti kuriózním situacím. Když třeba Evropané objevili Kanárské ostrovy, divili se, jak se místní obyvatelé, neznalí v té době stavby lodí, mohli na ostrovy vůbec dostat. Odtud pak už byl krůček k výkladům zcela fantastickým (Atlantida) až po teorie přitažené za vlasy, například domorodí Guančové jako potomci otroků, kteří byli na ostrovy přivezeni Kartaginci.

Jak se tvaruje mamutí kost?
Ze starší doby kamenné (asi 600 000 – 250 tis. let př. n. l.), známe i celou řadu dalších technologií, které bychom v tehdejší době nečekali. Dodnes úplně přesně nevíme, jak evropští lovci dokázali zpracovat mamutovinu tak, aby se stala ohebnou a tvarovatelnou. Předpokládá se, že na ni nějak působili teplem nebo ji v něčem máčeli. Mamuti ovšem zmizeli a se slonovinou se v pozdějším období podobná kouzla neprováděla.

Tkanina z kopřiv
Nálezy z Věstonic a Pavlova ukazují i na další technologie, které si obvykle spojujeme až s neolitem (5000 – 4000 př. n. l.). Známá Venuše je vypálená z hlíny, máme tedy před sebou de facto první doklady o výrobě keramiky. Mnohem zajímavější jsou však stopy po textiliích. Tehdejší lovci se oblékali do šatů utkaných především z kopřivového vlákna. Tkali zřejmě také lovecké sítě (v nálezech se dochovalo velké množství kostí zvířat typu zajíců, kde je tento způsob lovu velmi efektivní).
Z kopřivy se uniformy dělaly ještě za druhé světové války, nešlo ale rozhodně o kontinuální znalost. Ze starších období – mezolitu (8000 – 5000 př. n. l.) – nic podobného doloženého nemáme, tkaní muselo být tedy v mladší době kamenné (neolitu) téměř jistě objeveno znovu.
Taktéž s vypalováním keramiky se přestalo, k čemuž ostatně v průběhu dějin docházelo opakovaně. Své hrnčířské dovednosti zapomněli během svých námořních výprav např. Polynésané.

Ochočení vlci
V Pavlově bylo kromě jiného také objeveno sedm koster pohřbených vlků. Tito vlci byli překvapivě drobnějšího vzrůstu (gracilní), což je trend, který bývá obvykle spojen s domestikací. Minimálně jako hypotézu lze tedy přijmout to, že mladopaleolitické lovce na našem území provázeli již „psi“.
Současní psi byli zřejmě zdomácněni až před nějakými 12 000 lety. Alespoň podle genetických analýz tehdy žil poslední společný předek dnešních psů. Takže se zdá, že i ochočení psa bylo jednou ze „ztracených technologií“ a celý proces bylo později třeba provést několikrát, než opravdu skončil úspěchem. Ostatně i australský pes dingo byl již dříve domestikován a do Austrálie přišel spolu s člověkem, posléze však opět zdivočel.

 Už staří Řekové…
Ve starověkém Řecku má svůj původ tolik věcí, až se zvyk začínat pojednání obratem „už staří Řekové“ přeměnil v klišé. Nám ovšem nejde o objevy bezproblémové, které jsou od té doby součástí kulturního bohatství, ale naopak o myšlenky zaniklé, jež musely být objeveny znovu.
Ještě před vlastním klasickým obdobím řeckých dějin existovala v Řecku civilizace krétsko-mykénská. Ze zřícenin paláce v krétském Faistu pochází z doby asi 1650 př. n. l. předmět známý dnes jako „disk z Faistu“. Popularita tohoto artefaktu je odvozována především z neznámého písma, které samozřejmě vzbuzuje nutkavou potřebu po jeho vyluštění. Písmo disku z Faistu se liší od krétských hieroglyfů, lineárního písma A i rozluštěného lineárního písma B. V poslední době převládá názor, že na této odlišnosti není nic až zase tak divného, neboť předmět zřejmě není původem krétský, ale dostal se sem importem z Malé Asie.
Pro nás je ale zajímavé, že znaky neznámého významu nejsou na disk napsány ani vyryty, ale byly natištěny jakýmisi razítky. Máme zde tedy první doklad technologie obdobné knihtisku, a to dávno předtím, než byl princip někdy během posledních století před naším letopočtem objeven v Číně (neřkuli Gutenbergem v Evropě). Ze starověkého Středomoří ovšem žádné další doklady o použití tisku nemáme.

Uměli řečtí bojovníci číst a psát?
Zánik krétsko-mykénského světa po roce 1200 př. n. l. zasáhl společnost tak hluboko, že s sebou nesl i ztrátu schopnosti psát. Země se propadla do „negramotnosti“ a samotná existence písma byla zapomenuta. V homérských básních, které vznikaly právě v této době (tzv. temná staletí) není ani zmínky o tom, že by bojovníci před Trójou psali či četli.
Příklad z Řecka není jediný. Písmo zmizelo také spolu se zánikem protoindické civilizace (Harappa, Mohendžodaro) kolem roku 1500 př. n. l. a znovu se v Indii objevilo až po asi tisíci letech. Nová písma byla v Řecku i v Indii výrazně odlišná a na zaniklé systémy nijak nenavazovala. Obě písma měla už hláskový charakter a byla odvozena z fénické abecedy (řecká alfabeta určitě, klasické indické písmo pravděpodobně).
Zánik písma byl jak v Řecku, tak v Indii samozřejmě průvodním rysem pádu určité společenské organizace, paláců, administrativy a vlastně i městského osídlení jako takového. Zvlášť markantní je to v případě 4500 let starých měst Mohendžodara a Harappy, která již byla vybavena kanalizací a domy hygienickými zařízeními. I to vše muselo později vzniknout znovu.
Na našem území proběhl proces obdobného úpadku na hranici mezi keltským a germánským osídlením. Spolu s opevněnými sídlišti (oppidy) zmizela tehdy kolem přelomu letopočtu i celá řada dalších inovací a technologií (třeba ražba mincí).

Co přinesla Antika?
Již na počátku řecké vědy a filozofie v 6. – 5. století př. n. l. byly v zárodečné podobě formulovány myšlenky, které pak musely být pracně znovu oživeny v novověku. Mezi tyto netriviální ideje patří například:
Biologická evoluce – Už první mílétští filozofové přišli s hypotézou, podle které vznikl život původně v mořském bahně a suchozemský život včetně člověka se z něj musel teprve vyvinout. V antickém období byly také zkameněliny vesměs pokládány za pozůstatky dříve žijících organismů. Ve středověku se prosadila podstatně méně osvícená představa, že tyto útvary vznikly z vůle Boží při stvoření světa.
Biologická systematika – Platón, Aristoteles a jejich žáci se pokusili uspořádat známé rostlinné a živočišné druhy podle vzájemné příbuznosti do hierarchického systému. Došli k rozdělení na obratlovce a bezobratlé, povšimli si, že velryby a delfíni nepatří mezi ryby ale k savcům. Snaha po katalogizaci sice přetrvávala i po celý středověk (všemožné encyklopedie), podobně ucelené systémy však musely být znovu vypracovány až v novověku.
Tvar Země a její postavení v kosmu – Myšlenka, že Země je kulatá, sice nikdy úplně nevymizela, ve středověku ovšem o tvaru Země panovala značná nejistota. Kulatost Země byla objevena poměrně záhy, v helénistické době řečtí vědci dokázali změřit také poloměr Země a řádově i její vzdálenost od Slunce. Již v antice se objevily i první teorie heliocentrismu, eventuálně představa „mnoha světů“ (ostatní hvězdy jako obdoba našeho Slunce). Heliocentrismus pak nutně vedl také k závěru, že kosmos musí být nepředstavitelně velký, to aby i při oběhu Země kolem Slunce zůstávaly stálice na svých místech. Ve středověku až do Kopernika a Giordana Bruna pak naopak vládla představa světa spořádaně uzavřeného ve „skořápce“ jednotlivých planetárních sfér. Už antičtí vědci přišli rovněž na myšlenku, která později musela znovu napadnout Kolumba, tedy zda by se do Indie nedalo doplout přes západní oceán.
Objev realistické kartografie – Souvisel se znalostí tvaru Země. Stačí porovnat antické mapy se středověkými, na nichž často najdeme Eden a vše je schematicky uspořádáno třeba kolem Říma či Jeruzaléma.
Atomismus – Teorie Leukippa a Démokrita, podle které existují pouze atomy a prázdný prostor, měla v pozdějším období nádech kacířství, zdála se (už třeba Platónovi) příliš materialistickou.
Princip matematického důkazu – Ačkoliv Pythagorovu větu i řadu dalších matematických pravidel znali již předchůdci Řeků, teprve ti začali jako první budovat matematiku coby vědu, spíše jako způsob uvažování než jako praktické počítání. Relativně vyspělá babylonská i méně vyspělá egyptská matematika byly souborem útržkovitých znalostí svázaných s konkrétními aplikacemi. V řeckém pojetí se matematika naopak stala systémem vypovídajícím o zvláštním světě abstraktních objektů (čísel, geometrických útvarů…). Rovněž toto chápání bylo až zhruba do 13. století středověké Evropě cizí a muselo být znovu zprostředkováno arabským světem.

Starořečtí „roboti“
Ačkoliv řečtí filozofové se vesměs příliš nezajímali o praktické využití svých myšlenek, z antiky pochází i celá řada různých zajímavých mechanismů a hejblátek. Opět se soustředíme pouze na technologie, které v dalším období zmizely ze světa.
Archimédes předběhl svou dobu objevem hydraulického stroje schopného čerpat vodu či lisovat olej. Ktesibiovy mechanismy se zas přiblížily moderní hasičské stříkačce a Heron Alexandrijský kromě jiného sestrojil první měřič vzdálenosti,  podobný tomu, který dnes používají cyklisté.
Když v helénistickém období dosáhla antická technologie svého vrcholu, konstruktéři předváděli tehdejším panovníkům například automaticky hrající varhany (dokonce poháněné větrným mlýnem) nebo sofistikované pohybující se mechanické hračky, které by snesly moderní označení „robot“. Umělí ptáci nejen mávali křídly, ale díky zabudovaným píšťalám také zpívali. V propůvodní podobě byl dokonce zkonstruován parní stroj.
Zdá se až neuvěřitelné, že i takové objevy mohly být zapomenuty, ale je to tak. V tehdejší době byly tyto mechanismy chápány jako hračky a kuriozity, nikdo se nechopil jejich zapojení do výroby. Standardním vysvětlením takového nezájmu je to, že levná práce otroků nevytvářela ekonomický tlak na větší zefektivňování výroby. Buď jak buď, řada těchto znalosti vzala za své ještě před koncem starověkého světa a římské období můžeme z hlediska technologií chápat už jako úpadkové. Ve středověku by pak konstrukce umělého zpívajícího ptáka nejspíš vynesla obvinění z čarodějnictví.
Roboti se na scéně znovu objevili v Byzanci a v arabském světě. Bagdádští kalifové zřizovali herny s různými mechanickými automaty, kde umělí veslaři veslovali a umělí hudebníci hráli. Podobná zařízení (nejspíš do třetice znovu vynalezená) byla ještě nedávno k vidění na evropských poutích.

Zapálil Archimédes lodě opravdu?
Celá řada antických technických objevů je ovšem dnes pokládána za sporné. Tak si třeba zdaleka nejsme jisti, zda Archimédes opravdu slunečními paprsky,  odraženými a soustředěnými do jednoho bodu řadou zrcadel (či naleštěných štítů), zapálil při obléhání Syrakus římské lodě. Možná se jedná pouze o legendu, protože tato informace nemá žádnou oporu v dobových písemných pramenech. Naproti tomu existence Archimédových mechanismů, které dokázaly římskou loď chňapnout a vytáhnout z vody, je poměrně pravděpodobná.
Vojenské využití má i další ztracená technologie, která ovšem spíše než do antiky spadá až do období středověku. Jedná se o řecký oheň, tehdejší velmi účinnou výbušninu a hořlavinu, kterou voda namísto hašení činila ještě zuřivější. Byzantinci proto užívali řecký oheň v námořních bitvách a znalost příslušné třaskavé směsi byla přísně tajena. Dokonce tak důkladně, že byla zapomenuta a složení řeckého ohně je nám dodnes záhadou. Předpokládáme, že směs obsahovala ropu či olej, nehašené vápno (zesílení účinku při kontaktu s vodou) a vlastní vznícení zajistil podobně jako u střelného prachu dusičnan či síra. Jistě to ovšem nevíme. Mimochodem, hořící směs prý bylo možné hasit octem.

Mechanické planetárium
Jedním z velmi zajímavých antických předmětů, které se dodnes dochovaly, je tzv. mechanismus z Antikythéry. Blízko tohoto řeckého ostrova byl objeven vrak lodi, jež se zde potopila někdy kolem roku 100 př. n. l. Kromě jiných předmětů zde bylo nalezeno i jakési miniaturní soukolí z do sebe zapadajících bronzových koleček. Podobně složité převody a ozubená soukolí jinak z antiky známy nejsou, což představuje první záhadu. Druhou je pak vlastní účel strojku.
Předmět je bohužel značně zkorodovaný, jeho fungování je proto tématem mnoha odborných spekulací. Mohlo jít o jakési počítadlo/abakus, zjevná je podoba s hodinovým strojkem, umístění na lodi by mohlo napovídat, že šlo o  navigační pomůcku… Převládající výklad pak v zařízení spatřuje jakýsi mechanický model sluneční soustavy. Otáčení koleček a nastavování převodů podle této teorie umožňovalo předpovědět budoucí polohu Slunce, Měsíce i tehdy známých planet.
Možné je, že strojek z Antikythéry nebyl až zase tak výjimečný. V přibližně stejné době konstruoval podobná zařízení („planetária“) údajně také Archimédes. A některé názory odborníků tvrdí, že příslušná technologie dokonce ani nezanikla, ale její znalost byla uchovávána v arabském světě, odkud se dostala opět do Evropy. Pokud by to byla pravda, pak by antikythérský strojek do našeho výčtu ztracených technologiích vlastně ani nepatřil.

Znali v Americe kolo?
Jako příklad dalších kultur, v nichž vznikly (ale plně se nerozvinuly) pozoruhodné technologie, si můžeme vzít předkolumbovskou Ameriku. Jedna ze zajímavých záhad se týká zdejší znalosti kola. Ačkoliv se často tvrdí opak, Aztékové kolo znali! Mezi archeologickými nálezy se totiž objevují i krokodýli na kolečkách, s největší pravděpodobností dětské hračky.
Sousedé Aztéků, Mayové, měli dokonce rozvinutou silniční síť. A aby na ní dosáhli rovného povrchu, válcovali zde štěrk, jak jinak, válcem. Je tedy s podivem, že přesto kolo, respektive vůz s koly nepoužívali.
Jak mohlo k něčemu takovému dojít? Výklad, že Aztékové prakticky neznali tažná zvířata, která by mohla do vozů zapřahat působí sice rozumně, ale zdaleka nevysvětluje vše. Nakonec totiž stále zůstávala možnost postavit alespoň trakař. Inkové v oblasti And měli shodou okolností oboje, jak silnice tak i lamy použitelné pro tahání povozů, ale zase nepřišli na nápad s kolem. V běhu dějin zde prostě došlo k jakémusi vrtochu, kterému věda dosud dobře nerozumí.

Jak se obětovat hře?
Jako kuriózní vynález Střední Ameriky, který zanikl spolu s říšemi Mayů a Aztéků, lze uvést hru podobnou dnešní košíkové. Na mexických stadionech se hrála s gumovým míčkem, jenž se odrážel tělem a rukama. Cílem hry bylo prohodit míček soupeřovým „košem“ v podobě svislého kruhu na zdi. Když se košíková objevila ve své moderní podobě, minimálně jeden aspekt původní hry byl přitom zapomenut, poražené basketbalové mužstvo dnes totiž obvykle nebývá obětováno.
Za zmínku stojí i záznamy prvních evropských kronikářů, podle nichž byl aztécký gumový míček velmi pružný a odrážel se do výšky. Při zpracování gumy byla tehdy zřejmě používána změkčovadla. Znalost této technologie ovšem samozřejmě zanikla spolu s říší Aztéků a podobné postupy byly znovu objeveny až s rozvojem průmyslové chemie v 19. století.

Je křišťálová lebka pravá?
Předmětem s dost nejasným statutem je značně populární realistická křišťálová lebka, jejíž autorství bývá nejčastěji přisuzováno Aztékům (pokud ne rovnou mimozemšťanům či obyvatelům Lemurie). Zastánci „záhadnosti“ lebky se odvolávají především na nejasnou technologii výroby. Vybrousit totiž tento předmět třeba pískem by údajně vyžadovalo značné úsilí a několik století práce, nebo použití neznámé technologie (nepředpokládáme řezání laserem).
Ve skutečnosti je ale pravděpodobné, že lebka je až novodobým výtvorem, tedy falzem. Skepticky střízlivý pohled na tento předmět je tedy namístě. 

Zamotané písmo
Do skupiny ztracených písem lze zas s největší pravděpodobností zařadit systém, který používali v prvních stoletích našeho letopočtu peruánští Mochicové, kteří ryli znaky do fazolí. Ty se sice nedochovaly, znázornění popsaných fazolí na keramice však ano. Ačkoliv je problematika písma v různých kulturách předkolumbovského Peru dost zamotaná, což není narážka na incké záznamy pomocí barevných uzlíků (kipu), i fazolové písmo nejspíš patří mezi zapomenuté technologie.

Jak se vznést?
Fakt, že kresby na peruánské planině Nazca jsou dobře viditelné ze vzduchu, svádí nejenom k hledání mimozemšťanů. Trochu méně fantastické jsou představy, podle kterých některá z civilizací starověkého Peru znala a ovládala větroně či balony. Podařilo se dokázat, že indiánské textilie byly dostatečně „husté“ na to, aby nepropouštěly vzduch. Experiment sice potvrdil, že tehdejšími technologiemi šel z těchto látek skutečně postavit funkční balon, k důkazu má ale takovýhle pokus vysvětlení pořádně daleko a vznášíme se spíše v oblasti fantazie. Totéž pak alespoň prozatím platí pro snahu nacházet létající stroje s lidskou posádkou ve starém Řecku nebo v Číně.
Touha vyrovnat se ptákům vedla po Ikarově vzoru už ve starověku k četným teoretickým návrhům i praktickým experimentům, vesměs s tragickými důsledky.
Trochu realističtěji začal o létacích zařízeních mluvit až ve 13. století anglický filozof a přírodovědec Roger Bacon a o dvě století později se tímto směrem vydaly některé z geniálních myšlenek Leonarda da Vinci. Ale oba opět předběhli svou dobu. První balóny vzlétly teprve na konci 18. století a stroje těžší než vzduch je následovaly ještě mnohem později.

Tajemství kovů
V oblasti zpracování kovů také dodnes neznáme všechny techniky, jimiž se mědi dodávaly potřebné vlastnosti předtím, než se ji lidé naučili používat ve formě slitin.
Přísně utajované a dnes tedy zčásti ztracené byly postupy, jimž se ve starověku a středověku vyráběla ocel (např. tzv. damascénská ocel). Oblíbeným artefaktem, bohužel však velmi zprofanovaným záhadology, je „nerezavějící“ sloup u indického Dílí. Ve skutečnosti je na něm ale technologicky zajímavější fakt, že šestitunový kolos nebyl zřejmě zhotoven litím, ale kováním. Stejně tak Číňané dokázali v době prvních historických dynastií zhotovovat obrovské předměty z bronzu.

Obdělávat či neobdělávat?
I tak samozřejmá technologie, jakou je zemědělství, vznikla několikrát vedle sebe. Na tom by nebylo nic zvlášť divného, trochu na pováženou je však fakt, že na určitém území znalost obdělávání půdy občas zanikla a musela se tedy později objevit znovu. Prvořadou roli zde asi hrály klimatické výkyvy, kdy v určitém období nebylo zemědělství najednou pro obyvatele výhodné.

Ztracené znalosti řeckých lékařů
Z hlediska historické paměti jsou zajímavé také medicínské postupy. Poměrně liberální helénistické prostředí například bez problémů umožňovalo provádět pitvy. Řečtí lékaři se jako první dopracovali poznání o ústřední roli mozku a stáli na prahu objevu krevního oběhu i mikroorganismů.
Civilizační úpadek, který nastal během pádu západořímské říše, samozřejmě vedl i ke ztrátě celé řady medicínských znalostí. Namísto vysvětlování choroby jako výsledku přirozených příčin se opět prosadil výklad, podle kterého byla nemoc buď zkouškou nebo trestem za minulé hříchy.

Jak se dalo přežít?
Překvapivější s ohledem na dějiny lékařství ale je, že pokročilé medicínské technologie najdeme i tam, kde bychom to opravdu nečekali. Populární a z archeologických nálezů dobře doložitelnou technikou je trepanace, ať už byla prováděna v souvislosti s kultovními úkony nebo jako léčebný zákrok, například po proražení lebky zbraní.
Už z paleolitu máme také k dispozici pozůstatky koster lidí, kteří postupně prodělali značné množství chorob a museli je tedy nějak přežít. Může se sice jednat o náhodu, stejně dobře to ale může ukazovat i na úspěšné výsledky tehdejší medicíny.

Medicína pomáhala i zabíjela
S lékařskými technikami souvisela třeba i staroegyptská mumifikace. Rovněž přesná znalost tohoto postupu zmizela spolu s tehdejším náboženstvím. Řecké záznamy totiž popisují mumifikační procedury až v době, kdy už toto umění upadalo.
Abychom si ale starou medicínu zas tak neidealizovali. Třeba středověké pouštění žilou zřejmě zhruba stejně lidem pomáhalo jako je zabíjelo.
Řada čínských císařů zase zemřela na následky požívání alchymistických přípravků, které jim měly zajistit nesmrtelnost.

Více se dozvíte
http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2004042133 Jak se zrodila věda ve starověkém Řecku 
http://www.tiscali.cz/mult/mult_center_050203.818760.html Popis podivného strojku z Antikythéry
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/mamut O vyspělosti lovců mamutů z jižní Moravy
http://digiweb.ihned.cz/1-10122500-17179610-i06000_d-9b Diskuse o tom, zda Archimédes mohl skutečně pomocí doražených soustředěných paprsků zapalovat římské lodi
http://stoplusjedna.newtonit.cz/stare/200222/so22a32a.asp Babylonská matematika
http://www.osel.cz/index.php?obsah=6&clanek=996 Zapomenuté tajemství zářivé rumělky používané na malby v Pompejích
http://www.osel.cz/index.php?obsah=6&clanek=1086 Zapomenuté pomůcky renesančních malířů; někteří z nich si pravděpodobně vypomáhali optickými přístroji – obraz měl být na plátno promítán třeba dutými zrcadly nebo dírkovými komorami. Je-li to pravda, před sebou tam máme něco na způsob první fotografie.
http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1747 Historie řeckého ohně

Opakované „vynálezy“ v přírodě
Lidské dějiny nejsou samozřejmě jediným dokladem skutečnosti, že řada vynálezů končí ve slepých uličkách a musí pak být pracně objevována znovu. Nesčetné příklady téhož jevu nám dává biologické evoluce. Protože tok genů mezi jednotlivými druhy je v podstatě přerušen, platí zde dokonce, že k inovacím se musí jednotlivé větvě stromu života dopracovat každá na vlastní pěst.
Křídla a létání tak nezávisle na sobě „vymyslel“ hmyz, ptakoještěři, ptáci i netopýři. Komorové oko se objevilo nezávisle na sobě u obratlovců i hlavonožců a totéž platí pro centrální nervovou soustavu a mozek. Lidoopi, mořské vydry i někteří ptáci došli každý na vlastní pěst k užívání nástrojů. Stromy nejsou potomky jediného původního „prastromu“, ale jehličnany, listnáče a v minulosti i kapradiny se tuto formu musely naučit vytvářet vždy znovu.
V případě biologické evoluce užíváme přímo výrazu konvergence, který znamená, že vzájemně nepříbuzné druhy žijící v podobném prostředí/podobným způsobem života začnou vykazovat vnějškově podobné adaptace. Příkladem je podobný aerodynamický tvar těla  delfínů, žraloků i vyhynulých druhohorních mořských ještěrů.

Babylonská nula
Staří Babyloňané byli prvními, kdo pochopili výhodu pozičního číselného systému. V poziční soustavě je číslo seskládáno po jednotlivých řádech a pozice-pořadí číslice určuje právě příslušný řád. Jenže zde vzniká problém: aby bylo možné odlišit třeba čísla 306 a 36, musí existovat nějaký znak, který bude odpovídat „prázdnému místu“, tedy obdoba dnešní nuly.
Babyloňané právě z této potřeby dát číslu jednoznačný význam (to je zvlášť nutné tam, kde by mohla existovat motivace číst určitý zápis nějak jinak, třeba při záznamech obchodních transakcí) došli jako první k objevu nuly. Babylonský způsob zápisu čísel používali pro jeho efektivnost příležitostně i řečtí matematici a astronomové. Na tuto tradici však nebylo navázáno a ve Starém světě musela být nula znovu objevena až někdy v 7. – 8. století. Došlo k tomu snad v Indii, možná v oblastech ještě východnějších, kde se mísil vliv indické a čínské matematiky.
V Evropě se poziční číselná soustava s nulou a arabskými číslicemi začala postupně a relativně pomalu prosazovat až od 12. století.

První počítače?
Zapomenuté technologie a géniové, kteří se objevili ve špatnou dobu na špatném místě, nejsou jen záležitostí exotických krajů či dávných dob. Jeden takový příběh se odehrál ještě v 1. polovině 19. století uprostřed Anglie. Jak se zdá, nechybělo mnoho a informační věk mohl nastat o více než století dříve.
Již ve 20. letech 19. století přišel britský vynálezce Charles Babbage s myšlenkou programovatelného počítače. V jeho podání se jednalo o mechanické systémy, otáčející se válce s různými převody, řízené instrukcemi na kartách podobných děrným štítkům a poháněné energií páry.
Abstraktní programovací jazyk pro dosud neexistující počítač sestavila Ada Lovelaceová, dcera anglického spisovatele Lorda Byrona (1788 – 1824). Geniální idea však ztroskotala na tehdejší úrovni zpracování kovu, která neumožnila konstrukci válečků, jež by do sebe zapadaly s požadovanou přesností. O tom, jak by se vyvíjel svět, kdyby se Babbageovi podařilo jeho smělé plány uskutečnit, můžeme jen spekulovat. 
Zárodky počítačů jsou ovšem ještě starší. Označení algoritmus je arabského původu, takže za jakýsi primitivní (jednoúčelový) počítač můžeme pokládat i  výše zmíněný strojek z Antikythéry i všemožné systémy počítacích desek. Počítačové zpracování dat pomocí elementárních operací předjímaly i některé postupy uplatňované v rámci židovské Kabaly nebo u blouznivého španělského vizionáře 14. století Raimunda Lulla. Ve všech těchto případech je ale, narozdíl od Babbageova stroje, podobnost s moderním pojetím počítače značně volná.

Starověký galvanický článek?
Ze starověké Mezopotámie, z doby asi 200 př. n. l., pochází nález, který bývá interpretován jako nejstarší galvanický článek. Jedná se o keramickou baňku, do jejíhož zaasfaltovaného hrdla je zapuštěn měděný váleček, ve kterém je železný drát. Odborníci zjistili, že pokud se do tohoto zařízení nalije kyselina, dostaneme zdroj stejnosměrného napětí. O tom, že zařízení bylo ve starověku takto skutečně používáno, ovšem nic nevíme. V tomto případě je tedy na místě určitá zdravá míra skepse. Pokud zařízení opravdu plnilo funkci článku, pak vznikající elektrický proud nesloužil zřejmě ke svícení, ale spíše k pokovování (hlavně pozlacování).
Pravda je, že existují nálezy předmětů pozlacených tak tence, že se použití nějaké elektrochemické technologie přímo nabízí. Tyto předměty ovšem známe z různých částí světa a z různých období, a je tedy velmi nepravděpodobné, že by elektrický článek byl znám ve všech těchto oblastech a dobách a přitom tato znalost všude zmizela. Pravděpodobnější je tedy užití jiných technik (zlatou fólii lze do tloušťky kolem tisíciny milimetru i prostě vytepat).
Bud jak buď, Řekové o existenci elektřiny a magnetismu věděli. Ostatně řeckého původu jsou i oba dodnes používané názvy: Magnésie bylo antické město v Malé Asii a elektron řecké označení pro jantar.

Smutný osud Tasmánie
Obecně se předpokládá, že malé uzavřené společnosti nejsou technologickým inovacím příliš nakloněny a mohou dokonce znamenat přímo smrt technologií. V každé další generaci pak něco přestane fungovat, mizí znalosti a porozumění zbylým přístrojům. Příkladem takovéhle scénáře může být Tasmánie.
Od doby, kdy Tasmánii asi před 12 000 lety oddělila od zbytku australského kontinentu stoupající hladina moře, byly dějiny tohoto ostrova jediným smutným kulturním úpadkem. Archeologové dokáží například na základě sledování jednotlivých vrstev určit, kdy taydy zmizely kostěné nástroje, kdy výroba udic a rybářských háčků atd. Výsledkem pak byla společnost, která v 18. století stála technologicky na nižší úrovni než jakákoliv známá lidská kultura v předchozích padesáti tisících letech.

Autor: Pavel Houser