Obojživelníky celého světa kosí mimořádně nakažlivá choroba, o níž se toho zatím mnoho neví. Nebudou-li však brzy přijata účinná opatření, řada druhů nenávratně vyhyne. Jde i o životy našich žab a mloků!
Nemilosrdným vrahem obojživelníků se stala plíseň Batrachochytrium dendrobatidis, jejíž nejbližší příbuzní jinak napadají pouze bezobratlé živočichy a rostliny, včetně některých plodin, jako jsou brambory nebo řepa. Choroba, nazvaná podle svého původce chytridiomykóza, má jen za uplynulé desetiletí na svědmí vyhubení přibližně 150 druhů obojživelníků! Žijeme přitom v době, kdy jsou každý rok popisovány desítky nových druhů. Kolik jich vyhynulo dřív, než byly objeveny?
Choroba se již vyskytla ve 14 evropských státech, včetně sousedního Německa. „Zjištění výskytu chytridiomykózy na našem území není otázkou času, ale spíše jen monitoringu,“ řekl 21. STOLETÍ Ivan Rehák, prezident České herpetologické společnosti (odborníci na plazy). Odborníci tedy předpokládají, že smrtelná „žabí nemoc“ už u nás je, jen se jí dosud nepodařilo zjistit. Pro celé populace našich obojživelníků by její výskyt mohl mít tragické následky.
Tajemné vymírání
Ubývání obojživelníků si vědci povšimli před několika desetiletími, v 80. letech však tento jev nabyl alarmujících rozměrů. Více se o něm mezi odborníky začalo hovořit až po zveřejnění případu kostarických zlatých ropuch Bufo periglenes.
Tyto žáby, popsané americkým biologem Jayem M. Savagem roku 1966, žily v horském mlžném lese kostarické rezervace Monteverde Cloud Forest, zcela izolovány od nepříznivých vlivů civilizace. Přesto mezi lety 1987 – 1989 náhle a bez zjevné příčiny vyhynuly. Nepřežila ani jediná. Současně s nimi vymřelo v rezervaci za podobně záhadných okolností 19 jiných druhů obojživelníků.
Další hromadné vymírání zaznamenali vědci na Novém Zélandu, kde se dotklo evolučně nejstarších žab světa, a také v Austrálii. Tam nedlouho po svém objevení zcela vymizelo hned několik vzácných druhů, například žáby z čeledi Rheobatrachidae (tlamorodkovití) s unikátní strategií vývoje zárodků v matčině žaludku, přeměněném dočasně na dělohu. Zřejmě tak už nikdy nebude možné znovu pozorovat, jak matka doslova „vyplivuje“ živá vyvinutá mláďata! Nikdy se nedozvíme, jak tyto žáby dokázaly přetvořit svůj žaludek, orgán určený k likvidaci bílkovin, v dělohu, podporující naopak vývoj nového života.
Bez žab to nejde!
V roce 1989 jednali herpetologové o krizi obojživelníků na svém prvním světovém kongresu v britském Canterbury a poté začalo soustředěné pátrání po hlavní příčině záhadného vymírání. Odhalena byla až roku 1998, účinné řešení problému se však hledá dodnes, a to velmi usilovně. Ekologický význam obojživelníků v přírodě je totiž zásadní a podle herpetologů není dosud patřičně doceňován.
Obojživelníci, především žáby, ale také mloci a červoři (řád obojživelníků s dlouhým, štíhlým a beznohým tělem, podobajících se velikým žížalám), se často vyskytují ve velkém počtu a jsou proto významnou součástí potravního řetězce. Konzumují obrovská kvanta hmyzu a sami jsou zas zdrojem obživy pro vyšší obratlovce. Jejich vymizení může způsobit nerovnováhu a dokonce kolaps celého ekosystému, například přemnožení hmyzu nebo krizi živočichů, kteří se obojživelníky živí. Nezanedbatelný je také význam obojživelníků pro člověka.
Přišli jsme o účinné léky?
Pro svou citlivost na jakékoliv změny životního prostředí jsou obojživelníci vynikajícím ukazatelem jeho kvality. Jejich vlhká, vysoce prodyšná kůže, protkaná slizovými žlázami a vlásečnicemi, je velice citlivá, a proto musí být chráněna před všudypřítomnými plísněmi, viry a bakteriemi. Produkuje proto antibiotické látky, o které se dnes velmi zajímají farmakologové. Zároveň mohou být žáby zdrojem látek, využitelných při léčbě psychických onemocnění.
Bohužel, mnozí z obojživelníků, jejichž výzkum mohl mít pro medicínu v mnoha ohledech zásadní význam, se stali v minulých letech oběťmi „žabího moru“, chytridiomykózy. Vedle zmíněných australských tlamorodek vyhynuly například i některé druhy tzv. šípových žab, jejichž jedem potírali indiáni hroty šípů a oštěpů. „Není vyloučeno, že jsme ztratili možnost najít účinný lék proti rakovině žaludku nebo jiným závažným onemocněním,“ podotýká k tomu herpetolog Ivan Rehák.
Voda přináší smrt!
Plíseň, která chytridiomykózu způsobuje, se šíří vodou prostřednictvím výtrusů, zoospor. Ty se usídlí v pokožce žáby nebo mloka a po čase vytvoří výtrusnice, zoosporangia, z nichž se uvolní nové spory, které se vydají s vodním proudem na další zkázonosnou trestnou výpravu. Ve Střední Americe se nemoc šíří rychlostí 30 kilometrů za rok!
Nakažené žáby se chovají zcela zmateně, noční se vydávají do světa ve dne, typicky vodní zas vylézají na souš. Během několika dnů až týdnů (uvádí se 7 – 70 dnů) pak žába uhyne. Proč, to se přesně neví! Obojživelníci dýchají pokožkou, a je tedy možné, že jim plísní zesílená kůže v dýchání brání. Viníky mohou být i toxické látky, které snad plíseň vylučuje. Vědci sice dovedou nakažené žáby vyléčit, ale jen v laboratorních podmínkách. V přírodě jsou odsouzeny k smrti!
Může za to změna klimatu?
Kde se však nebezpečná infekce vzala a jak se rozšířila? Plíseň Batrachochytrium dendrobatidis se původně vyskytovala jen v jižní Africe, popsána byla roku 1938 u žab drápatek afrických (Xenopus laevis). Právě tyto drápatky se totiž v 50. letech minulého století začaly využívat k laboratorním účelům a těhotenským testům. Žáby byly po tisících exportovány do celého světa a stačilo pak jen, aby se některá z nich dostala do volné přírody…
Ukazuje se také, že na šíření plísně má velký vliv globální změna klimatu. Ta například zavinila, že se v tropech a subtropech posunuly optimální klimatické podmínky pro její růst do středních nadmořských výšek, kde žije nejbohatší spektrum obojživelníků a kde jsou tak zákonitě vzniklé škody největší.
Z přírody do laboratoří
V září 2005 se ve Washingtonu k problematice globálního vymírání obojživelníků uskutečnil velký herpetologický summit. Následně, i během roku 2006, se konala další zasedání specializovaných pracovních skupin a Světové asociace zoologických zahrad a akvárií. I tady byla hlavním tématem záchrana obojživelníků.
Jednou snad bude možné vytvářet geneticky modifikované jedince, kteří budou vůči nebezpečné plísni odolní – některé druhy jsou odolné už teď, třeba právě drápatky africké.
Uvažuje se také o bankách zárodků, které uchovají genofond obojživelníků pro příští generace. V blízké budoucnosti však bude asi jedinou opravdu reálnou cestou odchyt ohrožených obojživelníků v přírodě a jejich chov v zajetí, v přísné izolaci, dokud se podmínky v místě jejich původního výskytu nestabilizují. Tento úkol bude ležet především na bedrech zoologických zahrad. Ohrožené žáby tam budou jako vysoce infekční „materiál“ chovány ve specializovaných kontejnerech. Návštěvníci je neuvidí. Je to smutná nutnost a jediné východisko z krize, kterou opět způsobil svým svévolným zacházením s přírodou člověk.
Nebezpečí i pro naše žáby?
Naši obojživelníci mají proti těm tropickým celou řadu výhod, které je (snad) činí daleko méně zranitelnými. Ve většině případů se jedná o velmi rozšířené druhy, které žijí na velkém území a ne jen u jediného potůčku.
Rovněž naše klima není pro šíření plísně právě nejvhodnější. Nikde však není dáno, že nemůže dojít k její mutaci nebo že se neobjeví nějaký jiný, stejně nakažlivý druh.
Vědci zatím nemají žádné poznatky o tom, jaký může mít chytridiomykóza na naše žáby vliv a jak se s ní jejich organismus vypořádá. Mezi naší odbornou veřejností se o této nové infekční nemoci obojživelníků ví dosud jen málo. A tak se i sami badatelé mohou někdy nevědomky podílet na šíření nákazy, třeba tím, že loví žáby v tůňkách na různých místech republiky stále stejnou síťkou. „Při práci s obojživelníky je nezbytně nutné dodržovat určitá dezinfekční opatření, pokud jde o oděv, obuv a zařízení, používaná v terénu,“ varuje Ivan Rehák. Podle něj je také důležité, aby si lidé všímali podezřelého nepřirozeného chování žab nebo jejich neobvyklých úhynů a tyto informace ihned hlásili, nejlépe České herpetologické společnosti.
Naše země je obojživelníky obdařená skutečně mimořádně a setkání s živou žábou stále patří ke zcela běžným zážitkům z přírody. Bylo by smutné a pro ekologickou stabilitu mimořádně nebezpečné, kdybychom se s nimi v budoucnu měli setkávat už jen ve sterilitě přísně střežených laboratoří.
Více se dozvíte:
http://zoo.bf.jcu.cz/typografie/22_ochrana.pdf
http://www.rozhlas.cz/planetarium/priroda/_zprava/282234 (rozhovor s Ivanem Rehákem)
http://www.rozhlas.cz/leonardo/veda/_zprava/218152
http://www.natur.cuni.cz/chs (stránky České herpetologické společnosti)
Co ohrožuje obojživelníky?
Většinou se jedná o souběžné působení několika faktorů. Různé druhy obojživelníků a dokonce i různé populace téhož druhu reagují na jednotlivá ohrožení odlišně.
• Změny a poruchy klimatu
• Změny prostředí, např. kácení lesů a vysušování mokřadů
• Fragmentace („rozkouskování“) území, kde obojživelníci žijí, silnicemi, místy s výskytem nepůvodních druhů nebo s nevhodnou kyselostí prostředí
• Vysazování nepůvodních druhů, které „starousedlíky“ loví nebo jsou jejich konkurenty
• Ultrafialové záření, které např. zvyšuje úmrtnost vajíček, vede k poškození zraku, vzniku nádorů a oslabuje imunitu
• Znečištění toxickými látkami, které buď zabíjejí přímo obojživelníky nebo ničí jejich hlavní zdroj potravy, hmyz
• Kyselé srážky a půda, které vytvářejí bariéry pro šíření druhu a zvyšují úmrtnost vajíček a larev
• Lov a odchyt na jídlo, pro chovatelské, medicínské a další účely
• Nemoci (nejen chytridiomykóza)
Naši obojživelníci
Na území naší republiky žijí takřka dvě desítky druhů mloků a žab. Mezi nejznámější představitele patří mlok skvrnitý, čolek obecný, čolek horský, kuňka obecná, kuňka žlutobřichá, blatnice skvrnitá, ropucha obecná, ropucha zelená, rosnička zelená, skokan hnědý a skokan zelený.
V řadě případů se už v současnosti jedná o silně až kriticky ohrožené druhy.
