Nosorožci vždy patřili k největším suchozemským obyvatelům této planety. Kdysi obývali lesy i pláně ve velkém množství, dnes jsou ale zahnáni do „slepé uličky“ a hrozí jim vyhynutí. Podle nejnovějších údajů jich ve volné přírodě přežívá již jen pár stovek kusů.
Navzdory podobnosti se slony nemají nosorožci s tímto řádem nic společného. Vyvinuli se ze společného předka koňů a tapírů v třetihorách (přibližně před 40 miliony lety), kde také prodělali svůj evoluční vrchol. Některé formy těchto savců přitom dorůstaly do bizarních proporcí. Největším bylo až šest metrů vysoké Indricotherium, které bylo sice na první pohled podobné spíše žirafě, ale jednalo se skutečně o nosorožce, i když bez rohu. Délka jeho těla byla asi 11 m (délka autobusu) a dosahoval hmotnosti tanku, okolo 11 tun.
Nosorožci dokonce žili i na území Evropy, ale vyhynuli zde během doby ledové asi před 15 000 lety. Byl to nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis), který se velmi dobře přizpůsobil klimatickým podmínkám. Jeho pozůstatky byli nalezeny i na našem území u Orlové ve Slezsku.
„Afričané“ mají dva rohy
Na světě dnes žije celkem pět druhů nosorožců – tři v Asii a dva v Africe. Oba africké druhy mají dva rohy, přičemž větší z nich, nosorožec bílý (Ceratotherium simum), je svou povahou daleko mírumilovnější a klidnější. Samci žijí samostatně, samice mají tendence tvořit stádečka až o patnácti kusech, ve kterých pečují o mláďata. Při chovu v zajetí je proto třeba držet alespoň čtyři kusy, aby se zvířata necítila sama.
Nosorožec tuponosý je potravní specialista na spásání trávy. Jeho tlama tvarem připomíná široký kombajn, kterým zvířata pomalu spásají vše, na co na rozlehlých travnatých pláních afrických savan narazí. Proto se tento druh někdy také nazývá širokohubý.
Naproti tomu nosorožec černý (Diceros bicornis) má špičaté pysky, které jsou zas velice šikovným nástrojem k odlamování větviček a listí ze stromů a keřů. Proto dává v divočině přednost zarostlým biotopům, které mu zajišťují dostatek šťavnaté potravy. Nosorožec černý je samotářské zvíře s daleko většími sklony útočit i zcela bez důvodů. V zajetí je s ním proto obtížnější manipulace.
Samci nosorožce měří až 4 m, samice o něco méně, přičemž hmotnost zvířete může dosáhnout až 2300 kilogramů, tedy hmotnosti i rozměrů slušného terénního automobilu. Dožívají se průměrného věku 40 až 45 let.
Kdo je tady pánem?
Pro všechny druhy nosorožců je společným znakem to, že mají poměrně slabý zrak. Pokud tedy včas nezachytí nebezpečí svým výborným čichem, běží směrem k vetřelci, aby se přesvědčili, co jim hrozí. Tím, že je nosorožec černý daleko více vázán na křoviny, je proto daleko pravděpodobnější, že jeho setkání s člověkem bude o to překvapivější.
Když do teritoria domácího samce pronikne jiný samec, musí se vždy chovat podřízeně a přenechat domácímu pánovi hlavní slovo. Pokud ne, dojde k souboji. Ty jsou většinou rituální a nedochází při nich k vážnějším zraněním. Slabší jedinec obvykle brzy ustoupí.
Teritoria samců a samic se obyčejně překrývají, i když záměrně se zvířata setkávají pouze v době říje. Samec obchází jednotlivé samice a páří se s nimi. Po období březosti, které trvá 16 měsíců, přivede samice na svět jedno mládě, které matka ve věku 1 až 2 let odstavuje a mezi 2 až 3 rokem jej odhání, aby se mohla znovu pářit. Pohlavní dospělosti dosahují samice v 6 letech a samci ve věku 10 až 12 let.
Dobří plavci
Asijští nosorožci se od afrických liší hned v několika aspektech. Dva druhy, indický a jávský, mají pouze jeden roh, nosorožec sumaterský sice druhý roh mívá, ale mnohdy zakrnělý.
Oba jednorohé druhy mají kůži poskládánu do jakýchsi „plátů“, které jsou pro ně typické. Záhyby jejich kůže jsou velmi citlivé, protože se v nich často usídlují nepříjemní paraziti. Nosorožci, a to i ti afričtí, se proto musí pravidelně máčet ve vodě a bahně, aby se jich zbavili. Všechny tři asijské druhy jsou převážně samotářské a obývají pralesní bažinaté biotopy. Umějí poměrně dobře plavat a velmi rádi se koupou.
Nosorožec indický (Rhinoceros unicornis) je navíc největší ze všech druhů nosorožců. Může být vyšší než dospělý muž (měří až 2 metry) a vážit až 2700 kg.
Naproti tomu nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis) je ze všech druhů nejmenší, dorůstá výšky 1,5 m v kohoutku a hmotnosti nejvýš 1000 kg.
Co z nosorožců zbude za 100 let?
Poslední statistiky počtů některých druhů nosorožců jsou opravdu děsivé a naskýtá se otázka: Co nám z nich zbude za 50 či 100 let? V současné době se proto ve všech světových zoologických zahradách rozbíhá kampaň „Save the Rhinos“. Jejím cílem je získat více finančních prostředků k záchraně těch nejohroženějších druhů nosorožců.
Asijští nosorožci jsou na tom v porovnání s africkými daleko hůře. Přirozených nepřátel mnoho nemají, pouze neopatrným mláďatům, která se příliš vzdálí od matky, hrozí nebezpečí ze strany tygrů. Kromě rohu se však, narozdíl od svých afrických příbuzných, jsou schopni ubránit se i ostrými zuby. Ty jim ovšem nejsou příliš platné proti člověku.
Nejhůře ze všech je na tom nosorožec jávský, někdy také nazývaný polopancéřový (Rhinoceros sondaicus). V přírodě těchto zvířat zbývá pouze 70, což jen stěží může zachránit tento druh před úplným vyhynutím. Navíc není chován ani v zajetí, takže o umělém odchovu v jeho případě nemůže být řeč.
Ve fotografické pasti
O mnoho lépe na tom není ani nejmenší ze všech druhů, nosorožec sumaterský. Poslední výzkumy odhadují, že jich ve volné přírodě nežije více než 300 kusů. V centrálním Sabahu na Borneu se nedávno vědcům podařilo pořídit pomocí fotografické pasti unikátní snímky tohoto druhu. Bylo to po velmi dlouhé době, co se někomu poštěstilo toto zvíře alespoň takhle ve volné přírodě spatřit. V souvislém pralesním pásu se pak našly stopy celkově asi 13 jedinců. Protože se ale jedná o zvíře žijící skrytým způsobem života, lze jej v jeho přirozeném prostředí studovat jen s obtížemi.
Nyní se vědci snaží toto zvíře zachránit ať už v jeho domovině či pokusy o umělé rozmnožení. V zoologických zahradách je v současnosti chováno celkem 5 těchto zvířat – jedna samice v Melaka (Malajsie), jeden samec a dvě samice v Cincinnati (USA) a jeden samec v Bronxu (USA).
Co brání rozmnožení?
V případě nosorožců sumaterských se bohužel jedná o jednoho z nejobtížněji rozmnožitelných velkých savců. Příčinou je značná agresivita samců vůči samicím, která mizí pouze v době říje. Toto období je ale u samice pouze těžko rozpoznatelné, což komplikuje správné načasování doby připuštění zvířat k sobě.
Z výzkumů z posledních 10 let navíc vyplynulo, že většina chovaných samic měla na děloze patologické defekty, které ovlivnily jejich plodnost. Defekty se mohou objevovat například tehdy, když se samice dlouhou dobu nepáří.
Odborníci nyní vidí naději ve studiu těchto jevů u domácích koních, kteří jsou nosorožcům příbuzní. Za správných podmínek by se tak dal účinek těchto defektů minimalizovat a šance na ovulaci by byla daleko větší. Velikým úspěchem celého projektu, který už probíhá několik let, bylo pak narození dvou mláďat v letech 2001 a 2004 v Cincinnati. Od roku 1889 to byla ve světě první mláďata narozená v zajetí.
Masakr v Kongu
Ani pro nosorožce súdánského (Ceratotherium simum cottoni) nebyla a není situace také nijak růžová. Už v roce 1984 zbylo v Kongu posledních 13 kusů, ale díky intenzivní ochraně se je podařilo rozmnožit a už po deseti letech jich žilo v divočině 32.
Podobnou situaci zažil i nosorožec jižní (Ceratotherium s. simum), kterého se díky intenzivní ochraně podařilo rozmnožit dokonce na 11 100 kusů. V dubnu 2004 však do konžského národního parku, kde tito nosorožci žili, vtrhla tlupa ozbrojenců, kteří celou populaci téměř vyhladili. Zbylo zde pouhých 10 zvířat! Návrh na převezení zbývajících jedinců do bezpečnější oblasti konžská vláda rezolutně zamítla a odmítla věc nadále řešit. Kongo je navíc v posledních letech zmítáno občanskými válkami, takže naděje na další přežití zvířat je mizivá.
Další zvířata už neexistují!
V zajetí je toho času chováno celkem 10 kusů. Dvě samice dostal ke svému osamocenému samci zoopark v San Diegu darem od naší Zoo Dvůr Králové nad Labem, která chová zbývajících sedm zvířat. V současné době se zde množí pouze jediný samec.
Zoologická zahrada se rozhodla přistoupit k umělé inseminaci se samcem ze San Diega, který je jediným nepříbuzným v zajetí chovaným zvířetem. „Nemáme čas hledět na poddruhy jako takové, nejlepší by bylo vzít třicet jižních nosorožců a zkřížit je se severní formou, abychom úplně nepřišli o jejich genetickou výbavu,“ říká nejmenovaný odborník z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Faktem je, že nikdo neví, co nastane, až tato generace v zoologických zahradách postupně vymře na stáří. Další zvířata tohoto druhu už neexistují a šance dostat poslední čtyři volně žijící nosorožce z rukou konžské vlády není příliš velká. Pokud by se i Zoo Dvůr Králové podařilo súdánského nosorožce rozmnožit, nenajde geneticky vhodného kandidáta, aby zároveň nedošlo k příbuzenskému křížení. Co se bude dít potom, neví nikdo!
Světová špička
V odchovu nosorožců je Zoo Dvůr Králové jednoznačně světovou špičkou. Letos v lednu se zde narodil „výroční“ 40. nosorožec, tentokráte sameček nosorožce černého. Dva týdny před ním tu uvítali na svět samičku stejného druhu.
Jako jediná v republice dnes zdejší zoo chová i největší příslušníky čeledi, nosorožce indické. Ve Dvoře Králové se dokonce podařilo tento druh i odchovat a do budoucna se plánuje i moderní chovné zařízení pro tento druh.
Nosorožců indických dnes na světě žije 2550, z čehož 150 je jich chováno v zoologických zahradách.
Smrt ošetřovatele
O obtížné manipulaci s nosorožci černými svědčí i jedna tragická nehoda, ke které došlo koncem 80. let v Zoo Dvůr Králové.
Ošetřovatel zde kontroloval vemeno nosorožčí samici a přitom nahmatal citlivé místo. Navzdory tomu, že ho zvíře velmi dobře znalo, jej rozrušená samice doslova rozmetala po celé ubikaci. Jeho manželce se podařilo uniknout jenom o vlásek.
Paradoxní na celé situaci bylo, že se jednalo o muže, který s těmito zvířaty pracoval dlouhá léta. I proto je při práci s tak velkým zvířetem zapotřebí mít se velice na pozoru.
Chlupatý nosorožec
Podle nejnovějších výzkumů je nosorožec sumaterský nejstarším zástupcem vyhynulého rodu Dicerorhinus, který se objevil na zemi již ve svrchním oligocénu před 30 miliony let. Jako jediný ze všech druhů mívá nápadné osrstění těla. Jeho blízkým příbuzným, jak vědecké výsledky ukázaly, byl vyhynulý nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis), s nímž má společný i typ srsti.
Když hlídá, tak nejí
Poslední výzkumy z Chitwanského národního parku z Nepálu prokázaly negativní vliv turistiky na výživu volně žijících nosorožců indických. Přišlo se na to, že v turistické sezóně tráví indický nosorožec daleko více času „na stráži“, i když mimo sezónu tento čas věnuje krmení. Vyplývá z toho, že zvířata v rezervaci se kvůli turistům ani pořádně nenažerou.
Je láska slepá?
Nosorožci jsou živoucím důkazem toho, jak může být láska slepá. Došlo i ke kuriózní situaci, kdy se turisté snažilo vyfotit milostné hrátky nosorožčího samce. Ten si ovšem v zápalu vášně spletl automobil se svou slečnou, vrhl se na něj a snažil se s ním spářit. Řidič sice pořádně šlápnul na plyn, nicméně škoda, kterou rozvášněný kolos na vozu napáchal, byla značně vysoká.
