Písek pokrývá pětinu všech pouští světa a neustále ho přibývá. Kde se ale bere? Co to vlastně je?
Pouštní písek, to jsou vlastně nepatrná zrníčka horniny (0,05 do 2 mm), zrnka oxidu křemičitého (křemen je totiž jedním z nejběžnějších zemských minerálů), „vyráběná“ erozí, tedy působením větru, vody a extrémních teplot. Prach a písek unášený větrem donekonečna obrušuje skálu jako brusný papír, voda zas zevnitř narušuje vazby, které drží jednotlivá zrna u sebe a vyplavuje je.
Průměrné roční teploty jsou na pouštích sice vysoké, například na Sahaře 26oC (v Praze pro srovnání jen 9,7oC), ale v noci klesají mnohdy i hluboko pod nulu. Extrémní rozdíly teplot na povrchu pouště tedy mohou tak během 24 hodin dosáhnout i více než 90oC! Navíc na Sahaře svítí slunce 4300 hodin za rok (v Praze jen 1902 hodin). Nelze se potom divit, že písku ve světě neustále přibývá. Z dlouhodobých výzkumů vyplývá, že například na jihu Sahary se hranice pouště posunuje každý den o 6 – 8 metrů, tedy za rok o více než 2 km!
Přes toto nehostinné prostředí se na okrajových částích pouští můžeme setkat například s antilopami.
O písku říkáme, že je žlutý, ale čistý křemičitý písek je obvykle bílý, jenže takový najdeme málokde. Žlutavé až červenavé zbarvení mají na svědomí oxidy železa a manganu, vysávané extrémně vysokými teplotami z horniny spolu s vodou. Ty se pak na křemenných zrncích usazují a tvoří na nich barevné povlaky.
Podíváme-li se na zrnka písku jakékoli pouště pod mikroskopem, zjistíme, že ani jedno nemá mezi ostatními dvojníka. Liší se tvarem, velikostí, barvou, tvrdostí i chemickým složením, mají v sobě různé příměsi, některé jsou čisté křemeny… Není prostě písek jako písek!