19. století bylo obdobím, kdy si český národ opět začal uvědomovat svou existenci. Začal se zajímat o své dějiny a měl ambice zařadit se mezi ostatní vyspělé národy Evropy. O tom, že tento proces byl složitý, svědčí i slavný spor o Rukopis královédvorský a zelenohorský.
Emancipační proces českého národa byl nastartován již koncem 18. století. V dalších letech pak zaznamenal bouřlivý rozvoj. Začátkem 19. století byl počet Čechů odhadován na 6 milionů, což bylo 15 % veškerého obyvatelstva rakouské monarchie. Velice rychle se začal rozvíjet kulturní, politický i ekonomický život českého národa. Vznikla první česká spořitelna, česká pojišťovna, bylo zakládáno české vyšší školství. Aktivisté národního hnutí však byli německým živlem často zesměšňováni. Český národ podle nich nemá žádnou historii, a jestli ano, jedná se o dějiny prostých zemědělců, kteří nikdy neoplývali bohatou kulturou.
Co Čechům chybělo?
Obrozencům bylo jasné, že bude nutný důkaz, který zdokumentuje tradici staré české kultury a literatury. Každá vyspělá evropská literatura totiž disponovala něčím, co ukazovalo na její starobylost. Němci měli svou Píseň o Niebelunzích, Angličané Legendu o králi Artušovi, Francouzi Píseň o Rolandovi, Rusové Slovo o pluku Igorově. V tomto ohledu měli Češi ve své literatuře mezeru.
16. září 1817 ale objevil pedagog a literát Václav Hanka ve věžní kobce děkanského kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové sedm pergamenových dvojlistů. Podle tehdejších odhadů měly být vytvořeny ve 13. století.
V tomtéž roce na zámku Zelená Hora u Nepomuku našel místní úředník Josef Kovář podobnou relikvii. Ta měla být ještě starší, měla pocházet z předkřesťanské doby.
V českých intelektuálních kruzích vyvolaly oba Rukopisy obrovskou senzaci. Ale už krátce po jejich nálezu vyvstaly první pochybnosti. Kupodivu útok na ně nebyl veden ze strany Němců, ale z vlastních řad. Rukopis královédvorský zatím zpochybněn nebyl, ale Rukopis zelenohorský se zdál být podezřelý, a to nikomu menšímu než Josefu Dobrovskému (1753–1829).
Co je české, to je hezké
Nadšení pro nový objev však nebralo konce a „Co je české, to je hezké!“ se v té době stalo hlavním heslem české kultury. Rukopisy se staly tichým protestem proti politice přicházející z Vídně. Pokud někdo měl o pravosti Rukopisů pochybnosti, raději si je nechával pro sebe. V opačném případě se vystavoval riziku, že bude prohlášen za zrádce národa.
V roce 1858 byl přesto zaznamenán první frontální útok na obě literární dílka. V pražském německém týdeníku Tagesbote aus Böhmen byl Rukopis králodvorský označen za podvod s tím, že jej sepsal právě nálezce Václav Hanka. Autorem onoho článku byl knihovník Anton Zeidler a útok měl spíše politické pozadí. V té době rakouskou říši ovládal Bachův absolutismus a navíc Zeidler byl pravděpodobně agentem rakouské policie. Ostatně i František Palacký Němce tehdy obvinil, že svým útokem sledují jen zisk politického kapitálu.
Masarykovy pochybnosti
Rok 1886 byl vrcholem sporu o Rukopisy. Ve vědeckém časopise Athenaeum, který tři roky předtím založil Tomáš Garrigue Masaryk, vyšel v únoru článek předního českého filologa Jana Gebauera, který nesl název „Potřeba dalších zkoušek Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského“. Gebauer byl zprvu zastáncem pravosti Rukopisů, ale pod vlivem vědeckého Masarykova myšlení začal o svém původním postoji pochybovat. Není asi překvapující, že pochybnosti vynesly Gebauerovi obvinění z vlastizrady.
Masaryk dopsal ke Gebauerově článku malý dodatek, kde stanovil pořadí důležitosti jednotlivých vědních disciplín, které by měly prokázat pravost, či faleš Rukopisů: „Nemýlím-li se, dá se tato stupnice průkaznosti postaviti:
1. Nejméně rozhodují výklady aesthetické a historické (kulturní); více 2. paleografický a chemický rozbor by nám jistoty daly a nejvíce 3. gramatický. Ovšem je pak ke konečnému soudu souhrn všech vyšetření nutný.“
Závistivci a národní nepřátelé
Masaryk tedy přímo neprohlásil, že Rukopisy jsou podvrh, jen vyjádřil určitou míru nejistoty, zda jsou skutečně pravé. Věděl, že falsifikáty by české národní věci v dlouhodobém horizontu rozhodně neprospěly. Jenže myšlení v delších perspektivách nebývalo a není nijak oblíbené. Zapálená vlastenecká žurnalistika se do Masaryka pustila s plnou vervou. Na svou stranu získala ulici a začala tak štvanice proti Masarykovi.
Prim zde hrály Národní listy, jejichž vydavatelem byl Julius Grégr. Přitom krátce předtím Masaryk s tímto listem úzce spolupracoval. Masaryk a Gebauer byli podle Grégra „závistivci, národní nepřátelé a zhoubci české kultury“.
To téměř připomíná komunistický slovník 50. let 20. století, ale nelze zapomínat, že zastánci pravosti Rukopisů neměli zlé úmysly. Kulturní boj mezi Čechy a Němci byl v plném proudu a každé oslabení vlastních řad bylo chápáno velmi citlivě. Navíc, v té době českou politickou scénou cloumal boj mezi Staročechy a Mladočechy, i když obě strany paradoxně ve sporu o Rukopisy našly společnou řeč – byly přesvědčeny o jejich pravosti.
Nepřesvědčivé testy
Masaryk nesnášel přetvářku a lži a jeho postoj mu nyní začal sklízet „ovoce“. Přes veškerou veřejnou nenávist se na stranu Masaryka přidalo několik statečných lidí. Patřil mezi ně profesor Jaroslav Goll, který na univerzitě přednášel obecné dějiny, Jindřich Vančura, středoškolský profesor, zabývající se historií české reformace a překladatelstvím, Jaroslav Vlček, jenž se specializoval na českou a slovenskou literární historii, nebo Matěj Opatrný, který jako fundovaný filolog napsal několik studií proti pravosti Rukopisů.
Rukopisy byly v té době podrobeny i chemickým zkouškám. Jenže, jak to tak při velkých sporech bývá, i vědecká metoda může být ovlivněna politickými zájmy. Expertiza dvou univerzitních vědců měla dokázat velké stáří obou Rukopisů, ale ve zprávě se už nezmiňovalo, že některé části obsahují moderní barvivo. Zastánci pravosti Rukopisů dodnes poukazují na to, že se tam dostalo až při restauraci pergamenů.
Měl Masaryk pravdu?
Na obranu Rukopisů vystoupil i přední představitel strany Staročechů František Ladislav Rieger. Rieger byl vážený muž, jeden z vůdců pokusu o revoluci 1848 a mimo jiné i manžel dcery Františka Palackého. Ve chvíli, kdy i on vyjádřil přesvědčení, že Rukopisy jsou pravé, získali tím jejich obhájci důležitou podporu. Rieger navíc vydal Slovník naučný a oběma Rukopisům v něm věnoval samostatná hesla. O Rukopisu králodvorském přímo píše, že se jedná o „nejslavnější památku staročeské básnické literatury“.
Jenže argumenty byly v rukou Masarykových a Gebauerových. Masaryk sázel především na gramatiku a na to, že některé slovní obraty nemohly být v době údajného vzniku Rukopisů používány.
Kvůli sporu o Rukopisy se proti Masarykovi postavila téměř kompletní česká intelektuální elita. Masaryk byl nenáviděn a málokdo tehdy uznal, že by mohl mít pravdu. Jeho odpůrce F. L. Rieger zemřel v roce 1903.
Definitivně rozhodnuto!
Masaryk pokračoval ve své politické i vědecké činnosti. Během 1. světové války vyhlásil za svůj cíl vyvázání českých zemí z rakouské říše a tento svůj program dokázal s několika málo spolupracovníky dotáhnout až do konce. V roce 1918 se stal prvním prezidentem samostatné Československé republiky. V této funkci působil do roku 1935, kdy ze zdravotních důvodů odstoupil. Zemřel na zámku v Lánech 14. září 1937.
A samotné Rukopisy? Definitivně za pravdu dal Masarykovi až Kriminalistický ústav, který v roce 1967 Rukopisy důkladně prozkoumal. Přesto i dnes se najde řada lidí, kteří v pravost obou Rukopisů věří – sdružuje je Česká společnost rukopisná.
Drtivá většina dnešních vědců se přiklání k tomu, že jejich autorem byli spisovatel a univerzitní pedagog Václav Hanka a spisovatel Josef Linda, kteří s dobrým úmyslem o povznesení sebevědomí národa svá díla ukryli na místa pozdějšího nálezu.
Dnes jsou oba Rukopisy uloženy v knihovně Národního muzea v Praze.
Jak vlastně Rukopisy vypadaly?
Rukopis královédvorský obsahuje celkem 14 písní, z toho 6 epických (Oldřich, Beneš Heřmanóv, Jaroslav, Čestmír a Vlaslav, Ludiše a Lubor, Záboj), 2 lyrickoepické (Zbyhoň, Jelen) a 6 lyrických (Kytice, Jahody, Róže, Žezhulice, Opuštěná, Skřivánek). Skládá se ze sedmi pergamenových dvojlistů popsaných po obou stranách, dva listy jsou neúplné, ze tří čtvrtin odříznuté, takže rukopis tvoří 24 celých stran a 4 tzv. proužky. Listy jsou přibližně stejně velké, vysoké asi 12 a široké 7–8 cm. Proužky mají šířku 2 cm. Počet řádek kolísá od 31 do 33 řádek na stranu. Pergamen rukopisu je žlutavě šedé barvy, místy zašpiněný. Běžné písmo je psané železitoduběnkovým inkoustem dnes již světle žlutohnědé barvy, což znamená, že stárnutí inkoustu je ve velmi pokročilém stadiu. Sborník měl vzbudit přesvědčení, že je souborem staré české lidové poezie z 13.století.
Rukopis zelenohorský obsahuje fragment básně Sněmy a báseň Libušin soud s námětem sporu bratří Chrudoše a Šťáhlava o dědictví a jejich rozsouzení kněžnou Libuší. Rukopis tvoří dva pergamenové dvojlisty, tedy osm stran textu. Pergamen je hrubě opracován a je značně poškozen. Dvojlist má rozměry 22,4 × 18 cm. Běžný text je psán železitoměďnatým inkoustem dnes zelené barvy. Text je ozdoben čtyřmi červenými iniciálami. Písmem odpovídal 9.–10. století.
Bojovník za pravdu
Jakkoliv se Tomáš Garrigue Masaryk po vzniku Československé republiky stal uznávanou, respektovanou a téměř nedotknutelnou osobností, konce 19. století tomu bylo v české společnosti jinak. Masaryk neměl v povaze jít s davem. Tento jeho povahový rys se ukázal nejen ve sporu o Rukopisy, ale i během tzv. hilsneriády.
Ač V Čechách antisemitské tradice nejsou silné tak jako třeba v Polsku, i zde se občas projevují. Žid Leopold Hilsner byl v roce 1899 obviněn z vraždy katolického děvčete. Důkazy proti němu byly sice nepřesvědčivé, ale pod tlakem veřejnosti byl zatčen a obviněn. Masaryk začal aktivně zajímat o Hilsnerův proces. Vydal článek, v němž poukázal na značné nedostačující důkazy a na mezery v procesu.
Reakcí na tento článek byla smršť pomluv, které publikovala většina tehdejších tiskovin. Masaryk jim čelil statečně a ve své obhajobě pokračoval. Na základě protestu T. G. Masaryka proti obvinění Leopolda Hilsnera a nových znaleckých posudků byl rozsudek 25. 4. 1900 zrušen.
