V loňském roce hostila Praha jedinečnou putovní výstavu nálezů dinosaurů z Patagonie. Po Argentině a Španělsku jsme byli třetí zemí světa, která ji mohla zhlédnout. Málokdo ale čekal, že velmi brzy dojde v Patagonii k několika dalším převratným objevům, které posunou naše vědomosti o světě dinosaurů do úplně nové roviny.
Na světě dnes existují dvě oblasti, z nichž, pokud jde o dinosaury, přichází jedno nečekané vědecké překvapení za druhým. Nálezy z obou těchto lokalit tak mění rapidně naše dosavadní představy a ukazují nám tyto vládce druhohor ve zcela jiném světle, než jsme je byli až dosud zvyklí vnímat. První z nich je čínský Liaoning, druhou argentinská Patagonie.
Zatímco jsme v Liaoningu kromě jiného objevili i svědectví o tom, že draví dinosauři byli od počátku svého vývoje pokryti primitivním peřím, které po dalším zdokonalení umožnilo ptačí let, z oblasti Patagonie jsme se v posledních letech dočkali nálezů, které výrazně posunuly všechny dosavadní velikostní rekordy, a to jak v absolutní velikosti dinosaurů, tak i mezi jejich dravými formami, nepočítáme-li afrického spinosaura, jehož tělesná stavba je poplatná odlišnému vzoru.
Díky nálezům z Patagonie se podstatně rozšířily i naše znalosti o tom, kdy se dinosauři na naší planetě objevili a kdy neptačí dinosauři pravděpodobně vymřeli.
Karbaník v divočině
Patagonie lákala paleontology odjakživa. První významnou expedici tam zorganizoval již koncem 19. století americký paleontolog John Bell Hatcher, objevitel velkých severoamerických rohatých dinosaurů triceratopsů, které sbíral pro profesora Marshe. V roce 1893 se však s Marsem, který si jeho objevy přisvojoval a šidil ho na platu, rozešel a začal pracovat pro universitu v Princetonu. O jeho další expedici do Patagonie v roce 1899 se dodnes vyprávějí legendy.
Se svou skupinou strávil například pět měsíců v naprosté divočině, aniž spatřil jedinou lidskou bytost. Neměli skoro žádné peníze, ale v divočině je nepotřebovali a pro pobyt v obydlených oblastech znal Hatcher způsob, jak k penězům přijít. Poker!
Vždycky, když expedici peníze docházely, zašel Hatcher do nejbližší krčmy a vrátil se s kapsami naditými penězi. Nikdo neví, jak to dělal, ale nikdy neprohrál! Všechny vyhrané peníze pak investoval do expedice, která tak mohla, díky „dotacím“ od místních obyvatel, ve vykopávkách pokračovat.
„Byl to trest, který osud připravil Patagoncům, když poslal pokorně vypadajícího plešatějícího profesora z Princetonu sbírat do jejich země fosilní kosti,“ napsal později geolog James Trerry Duce.
Falešný hráč?
„Profesor prošel každou zapadlou vískou od Bahia Blanca po Straits a lekce byla vždy stejná. Vždy však byly finance odčerpané veřejnosti použity na vědu. Když konečně nadešla ona noc, kdy měl Hatcher opustit San Julian, byla celá oblast připravena k pomstě. Hra začala časně a byla to jedna z těch her, kdy měl každý hráč na stole připraven kolt. K ránu vzrostl kopec pesos před Hatcherem tak, že hráč za ním nebyl skoro vidět. Vtom se ozval hvizd parníku z přístavu. Hatcher se zvedl a měl se k odchodu. Jeden z přítomných vykřikl, že mu to nedovolí. Hatcher beze slova zvedl revolver, sebral své pesos a s pozdravem vycouval ze dveří. Nikdo se ani nepohnul. Za okny zafičel vítr a Patagonie se s pokřiveným úsměvem ve tváři zase vrátila ke stříhání ovcí.“
Dodnes nikdo neví, zda hrál Hatcher poctivě, nebo zda to byl falešný hráč, kterého nikdo nedokázal odhalit. Snad měl i na poker jakýsi šestý smysl, který uplatňoval při vykopávkách dinosaurů. Jeho vědecké výsledky byly skvělé. To on pro paleontology objevil Patagonii.
Bleskový start na expedici
Druhým mužem, který se významně zapsal do vykopávek patagonských dinosaurů, byl americký paleontolog Barnum Brown, pozdější objevitel první kostry tyrannosaura.
Jednou v zimě roku 1899, to mu bylo 26 let, mu ráno zavolal do kanceláře ředitel paleontologických sbírek Amerického muzea přírodních věd v New Yorku Osborn. Sdělil mu, že téhož dne v 11 hodin dopoledne odplouvá do Patagonie parník s expedicí university v Princetonu. „Přál bych si, abyste v ní zastupoval naše muzeum,“ požádal Browna Osborn.
Mladý paleontolog se rovnou z kanceláře vydal k přístavu, přidružil se k Hatcherově výpravě a zůstal dva roky v Patagonii. I on přispěl významnou měrou k úspěchu expedice.
Který je nejstarší?
Je obtížné říci, kdo je nejstarším známým dinosaurem. Záleží na kritériích, která jsou u různých autorů odlišná. Jejich názory se také postupem doby mění. Jedno je však jisté, pochází z Patagonie!
Argentinský paleontolog Bonaparte za něj považoval malého dravého dinosaura Lagosuchus talampayensis, kterého v roce 1971 popsal, z konce středního triasu (z formace Ischichuca, staré 235 milionů let). Patří do nově utvořené skupiny Dinosauriformes, u níž se sice zachovaly zbytky některých archaických znaků tekodontů, předchůdců dinosaurů, současně však již u nich dominují znaky dinosaurů. Většinou paleontologů však příslušníci této skupiny ještě za dinosaury považováni nejsou.
Lagosuchus dosahoval asi velikosti fretky, tedy asi 40 až 50 cm. Byl to rychlý a vytrvalý běžec, pohybující se po zadních nohou. Jeho přední nohy však byly stále dostatečně dlouhé na to, aby se mohl pohybovat i dlouhými skoky a dopadat na ně. Lovil zřejmě drobné prasavce rodu Probainognathus, malé plazy a hmyz.
Další kandidáti
Jiní autoři považovali za nejstaršího známého dinosaura podobně vyhlížející druh Herrerasaurus ichignalastensis, který žil ve svrchním triasu před 225 miliony let. Po jeho objevu v roce 1960 v patagonské provincii San Juan byl popsán v roce 1963.
Dalším kandidátem na nejstaršího známého dinosaura je stejně starý dravý Euraptor lunensis, objevený v roce 1991 americkým paleontologem Paulem Sereno na patagonské lokalitě s poetickým jménem Valle de la Luna (Měsíční údolí). Repliky několika malých koster jak herrerasaura, tak i euraptora jsme mohli obdivovat právě na nedávné výstavě patagonských dinosaurů v Praze.
Nejsou to však jen nejstarší dinosauři, jimiž se může Patagonie pochlubit. Jako na jednom z mála míst na světě tu přežily neptačí formy dinosaurů hluboko do třetihor, podobně jako v Severní Americe na několika lokalitách v oblasti Hell Creek v Montaně. Jejich nálezy vyvrátily dříve rozšířené přesvědčení, že konec druhohor znamenal i konec éry neptačích dinosaurů.
Mezi těmi, kteří v Patagonii tuto mez překonali, byli velcí sauropodi titanosauři, draví abelisauři i drobný příbuzný iguanodontů Gasparinisaura cincosaltensis. Podobně jako v Montaně, žili i tady ve společnosti prvních kopytníků, vývojově již značně pokročilých savců.
Nové nečekané rekordy!
Patagonie se však stala proslulou především díky nálezům koster gigantických dinosaurů, překonávajících všechny dosud známé rekordy. Zdálo se, jako by se patagonští dinosauři šetřili svá největší překvapení až na samý konec druhého tisíciletí.
V oblasti Plaza Huincul byly v polovině 90. let 20. století objeveny kosterní pozůstatky obrovského sauropoda, patřícího mezi titanosaury. Žil na počátku svrchní křídy asi před 90 miliony let a svou velikostí překonal všechny známé obry z doby jurské včetně populárního ultrasaura. Podle místa nálezu jej argentinský paleontolog Rodolfo Coria pojmenoval Argentinosaurus huinculensis.
Jeho hmotnost, srovnatelná například s obřím Boeingem 757, se odhaduje na 100 tun. Vzhledem k tomu, že šlo o zvíře s relativně kratším krkem, předpokládá se, že jeho délka dosáhla „jen“ 37 metrů. Zůstává tak sice za odhadovanou délkou seismosaura (asi 53 m), ten však měl velmi protáhlý krk a především neuvěřitelně dlouhý bičovitý ocas, zatímco v těle byl mnohem subtilnější. Dosahoval tedy stěží třetinové hmotnosti argentinosaura.
V lednu 2000 byl ale, opět z Patagonie, oznámen nález ještě většího, dosud nepojmenovaného obra, žijícího asi 15 milionů let před argentinosaurem. Byl stejně robustní a jeho délka se odhaduje na 48 – 51 metrů (šířka fotbalové hřiště). Jen jeho krční obratel měřil 1,2 metru a stehenní kost 2 metry. Muselo jít o giganta, pod jehož kroky se třásla zem.
Konečně byla objevena i lebka
Nebyli to však jen obři mezi sauropody, jejichž nálezy v Patagonii v poslední době překvapily paleontology. Objev menšího sauropodního dinosaura druhu Saltasaurus loricatus prokázal, že aspoň někteří titanosauridi byli na hřbetě vybaveni, na ochranu před svými dravými současníky, silným pancířem. To později potvrdily i nálezy jiných druhů této čeledi.
Jiný sauropod, Amargasaurus cazaui, objevený v roce 1984, ohromil vědce stavbou své páteře s dlouhými zdvojenými obratlovými trny na krku a v přední části hřbetu. Mezi nimi byla pravděpodobně napjata kožovitá plachta.
A nedávný objev skvěle zachované lebky titanosaura druhu Epachtosaurus sciuttoi v patagonské provincii Chubut poskytl konečně paleontologům informaci, jak vypadaly lebka a chrup příslušníků této čeledi. Všechny do té doby objevené kosterní pozůstatky totiž lebku postrádaly a vědci se o jejím typu mohli jen dohadovat.
Tyrannosaurus již nekraluje!
Za největšího dravého dinosaura všech dob, krále dravých dinosaurů, byl dlouhou dobu považován severoamerický Tyrannosaurus rex, jak to konečně naznačovalo i jeho druhové jméno. Od roku 1993 to však již neplatí. V souvrství Rio Limay asi 15 km od Villa El Chocón v provincii Neuquén byl objeven gigantický predátor, žijící v této oblasti asi před 90 miliony let, tedy ve stejné době jako argentinosaurus. Nálezcem první kostry byl místní mechanik a amatérský paleontolog Rubén Carolini, po němž Rodolfo Coria, dravého obra pojmenoval Giganotosaurus carolinii.
Dosahoval délky přes 14 metrů, což bylo asi o půldruhého metru víc než délka největšího známého tyrannosaura. Lebka giganotosaura byla dlouhá 180 cm, o 55 cm delší než lebka tyrannosaura. Byla protáhlejší a její štíhlé dýkovité zuby byly lépe uzpůsobeny k řezání masa kořisti, než masivnější zuby tyrannsaura, vhodné spíše k drcení kostí.
Útočící giganotosaurus vykousl jediným chňapnutím z těla velkého sauropoda obrovský kus masa, pak se stáhl a počkal, až bude jeho oběť oslabena velkou ztrátou krve. Uvědomíme-li si, že giganotosauři lovili pravděpodobně ve smečkách, nemůže nás překvapit, že si troufli i na samotné argentinosaury, i když zřejmě především na mladé nebo nemocí či stářím oslabené jedince, které předtím takticky oddělili od stáda.
Objevy neberou konce
Nález koster smečky zřejmě ještě větších dravých dinosaurů však vzápětí sesadil z pomyslného trůnu i giganotosaura. K objevu došlo v roce 1995 ve stejné oblasti, kde žil i giganotosaurus, trvalo však plných 11 let, než byly všechny nově získané fosílie, zachované ve velmi špatném stavu, odborně zpracovány a než mohl být nový král dravých dinosaurů popsán. Tohoto úkolu se ujal opět argentinský paleontolog Coria a věhlasný kanadský odborník na dravé dinosaury Philip Currie. Ti nově objeveného predátora pojmenovali Mapusaurus roseae (o tomto objevu jsme v 21. STOLETÍ podrobně psali v čísle 8/2006).
A než svět stačil zažít tuto změnu, objevil se v Patagonii další nový kandidát na trůn. V roce 2005 byl argentinským paleontologem Novasem a jeho spolupracovníky publikován předběžný popis dravého obra možná ještě většího. Je zatím znám jen podle zlomkového kosterního materiálu dvou exemplářů objevených v patagonské provincii Chubut a byl pojmenován Tyrannotitan chubutensis. Někteří paleontologové se domnívají, že mohl velikostí překonat i mapusaura, jiní se to na základě tak skrovných pozůstatků neodvažují posoudit.
Dravec s obrovským drápem
Snad nejnebezpečnějšími dravými dinosaury z období počátku svrchní křídy, kteří v Patagonii řádili, byli však stále tajemní srpodrápí megaraptoři, dosahující podle různých odhadů délky například autobusu, tedy 8 – 12 metrů. Byli to mimořádně rychlí lovci útočící ve smečkách, vybavení na jednom z prstů zadní končetiny 40 centimetrů silným drápem (podrobný článek přineslo 21. STOLETÍ v čísle 10/2005).
Někteří paleontologové jej řadí přímo do čeledi Dromaeosauridae,obecně nazývané raptoři, kam patří i známý velociraptor, deinonychus nebo utahraptor. Jiní to však odmítali s poukazem na to, že všichni známí příslušníci této čeledi pocházejí ze severních kontinentů, vzniklých rozpadem Laurasie, zatímco megaraptor byl nalezen v Patagonii, tedy na území bývalé Gondwany. Díky poslednímu nálezu z Patagonie, starému necelý rok, však již tato námitka neplatí. Byla zde totiž objevena téměř kompletní kostra dromaeosaurida, vykazující všechny rozhodující identifikační znaky této čeledi (21. STOLETÍ informovalo v čísle 6/2006). Vzhledem k tomu, že tento objev má ještě mnohem dalekosáhlejší důsledky ve změně našeho pohledu na základní problematiku světa dinosaurů, vrátíme se k němu podrobněji v některém z příštích čísel.
Z Patagonie přicházejí stále nové a nové zcela neočekávané převratné objevy, a to tak často, že je ani profesionální paleontologové nestačí všechny sledovat. 21. STOLETÍ bude své čtenáře průběžně seznamovat aspoň s těmi nejvýznačnějšími.
Patagonští trpaslíci
Nejen obři, ale i dinosauří trpaslíci z Patagonie dokázali vědce překvapit. Ve svrchním triasu, tj. asi před 210 miliony let, tu žil i nejmenší známý prosauropod, předchůdce pozdějších obrovitých sauropodů, Mussaurus patagonicus. Již jeho rodové jméno, odvozené z latinského názvu myši, dokazuje, že nešlo o žádného obra.
V roce 1979 bylo nalezeno celé hnízdo i s vejci a odrostlejšími mláďaty. Vejce měřila na délku 25 mm a na šířku 20 mm. Několik kostřiček nedorostlých jedinců měřilo okolo 20 cm, velikost dospělců byla podle některých odhadů asi o třetinu větší. Uvědomíme-li si, že tato zvířátka měla relativně dlouhý krk i ocas, byl vlastně největší dnešní brouk Titanus giganteus (délka až 22 cm) větší než nejmenší známí dinosauři. Objevené hnízdo
Kromě nálezů mnoha koster sauropodních dinosaurů byla v poslední době objevena v Patagonii i jejich hnízda. Hnízdo druhu Titanosaurus australe se nacházelo v prohlubni o průměru kolem dvou metrů a obsahovalo dvě až tři vrstvy snůšek. 10 – 18 cm velká vejce měla skořápky silné 5 mm.
Kostřičky mláďat, nalezené v některých hnízdech, dokazují, že tito dinosauři pečovali o svá mláďata a po vylíhnutí jim do hnízd nosili potravu. Společný život mláďat s dospělými dokazují i nalezené stopy stád, kde se mláďata držela ve středu, chráněna po stranách plně vzrostlými samci.
Masožravý býk
Možná zní titulek podivně, jde však o pouhý překlad jména jednoho z nejpodivnějších patagonských dinosaurů, objeveného argentinským paleontologem José Bonapartem v roce 1984. Byl popsán v roce 1986 pod jménem Carnotaurus sastrei a žil před 75 miliony let v období svrchní křídy.
Dosahoval délky asi sedm metrů, měl abnormálně krátkou a vysokou lebku se dvěma velkými, šikmo do stran směřujícími rohy nad očima. Odtud jeho rodové jméno. Oční důlky jsou překvapivě malé. Zuby měl podobné jiným velkým dravým dinosaurům. Byly velké, špičaté, na svých ostrých hranách pilovitě vykrojované.
Našla se nejen prakticky kompletní kostra, ale i otisky kůže jak z hlavy, tak i z ostatních částí těla. Šlo o nález opravdu unikátní, a to jak vzhledem k jeho zachovalosti, tak i ke zcela ojedinělému vzhledu tohoto dravce. Nezvyklý tvar jeho obratlů je často přirovnáván k fantastické okřídlené kosmické lodi. Tato odlišná stavba páteře musela přirozeně ovlivnit i svalstvo krku, hřbetu a ocasu.
