Zablesklo se a na nebi vzplála ohnivá koule. Po chvíli zaburácelo lidem v uších ohlušující rachocení a zároveň na ně udeřila žhnoucí vlna. Suchá tráva se vznítila. Na mnoha místech vyšlehly z lesů vysoko k nebesům plameny požárů. V následujících dnech zastřely slunce husté narudlé mraky.
I v poledne bylo vidět sotva na pár kroků. Pak sevřely sežehnutou krajinu třeskuté mrazy. Stáda koní, bizonů a mamutů se vyčerpaně vlekla pláněmi, kde ledový vichr vršil sněhové závěje.
Zvířata mřela jako mouchy. Brzy začali umírat i lidé, kteří nenašli ve spáleném a promrzlém kraji nic k snědku ani dřevo pro oheň, u kterého by se zahřáli. Pravěkým lovcům muselo připadat, že nastal konec světa.
Tento apokalyptický obraz zániku jedné indiánské civilizace představili zcela nedávno světu američtí vědci Jim Kennett, Richard Firestone a Al Goodyear spolu s početnou suitou spolupracovníků. Jejich teorie je pokusem zabít tři mouchy jednou ranou. Vysvětluje události, ke kterým došlo v Severní Americe před třinácti tisíciletími. Prakticky současně tam zanikla jedna velká lovecká kultury, vymizela velká zvířata a na tisíc let se prudce ochladilo.
Lovci z Clovisu
Konec ledových dob otevřel pravěkým lidem cestu z Asie do Ameriky. Mohutné ledovce stále ještě vázaly obrovská kvanta vody a hladina moří byla o dvě stovky metrů níže dnes. V místě dnešní Beringovy úžiny se rozkládala pevninská šíje zarostlá tundrou a řídkými lesy. Stáda bizonů, divokých koní a mamutů tudy pravidelně procházela a jim v patách táhli lovci. Dlouho se jim do cesty dále na jih amerického kontinentu stavěla neprůstupná bariéra laurentidského ledovce. Pak ale tání volnilo úzký průchod a lovci jím pronikli hluboko do nitra Nového světa. Před 13 tisíciletími osídlili rozsáhlá území Ameriky.
První Američané lidé lovili velkou zvěř oštěpy s nádherně vypracovanými kamennými hroty. Nevíme, jak si říkali a nemáme ani jistotu, že to byli lidé jednoho kmene či národa. Dnes je vědci označují jako lid s kloviskou kulturou.
Klovisští lovci žili na obrovské ploše. Od Aljašky na severu po severní oblasti Jižní Ameriky na jihu. Od kalifornského pobřeží Pacifiku na západě po karolinské pobřeží Atlantiku na východě. Podle některých badatelů obsadili celou tuto oblast lidé jednoho etnika. Podle jiných tvořilo obyvatelstvo celé oblasti pestrou etnickou směsku, kterou spojovala jen technologie výroby kloviských hrotů. Není to zdaleka jediný otazník, který se v souvislosti s lidem kloviské kultury vynořuje. Lidé vyrábějící kloviské hroty prosperovali zhruba tři staletí. Pak najednou mizí. Co se s nimi stalo? Podlehli nějaké epidemii? Smetla je vlna nových průbojných přistěhovalců z Asie?
Malá doba ledová
Zhruba ve stejné době mizí ze severoamerického kontinentu i velká zvěř. Měli ji na svědomí klovisští lovci? Stali se první Američané obětí vlastního úspěchu? Podle některých badatelů pravěcí indiáni nejprve vyhubili svou hlavní kořist a pak sami vymřeli hladem.
Někteří vědci viní z vymření velké zvěře drastickou klimatickou změnu, kterou označují jako mladší dryas. Před 13 000 roky poklesla průměrná roční teplota zhruba na tisíc let o plných 8°C! Vědci mají pro vznik této „malé doby ledové“ připraveno celkem přesvědčivé vysvětlení. S koncem ledových dob začalo tání velkého laurentinského ledovce, který kryl sever Ameriky. Na jižním okraji ledové masy se hromadilo obrovské množství vody zadržované chatrnými přírodními překážkami zpevněnými ledem a promrzlou půdou. Vzniklo tak gigantické jezero, které by svou rozlohou 440 000 kilometrů čtverečních překonalo všechna současná jezera včetně Kaspického moře. Jeho přírodní hráze pomalu odtávaly a nakonec nápor vodní masy neudržely. Do severního Atlantiku se vevalilo obrovské množství sladké vody. Odhadem činil její objem asi 9 500 kilometrů krychlových. Ta zcela rozvrátila křehkou rovnováhu mořských proudů. Výsledkem bylo prudké ochlazení, které polevilo, až když se oceán s následky sladkovodního přívalu vypořádal. Zjevně nešlo o globální výkyv. Podle nejnovějších výzkumů z Nového Zélandu byl mladší dryas záležitostí severní polokoule. Kraje na jih od rovníku tato „malá doba ledová“ nepostihla.
Katastrofu prozradily nanodiamanty
Jim Kennett, Richard Firestone a Al Goodyear spolu s více než dvěma desítkami vědců z celého světa představili nedávno zcela odlišnou představu dramatických událostí, jež postihly Ameriku před 13 tisíciletími. Podle nich stála na počátku razantních změn srážka Země s kometou. Opírají se o výsledky rozborů usazenin starých 13 000 let, které v některých místech vytvářejí zvláštní černou vrstvou. Vědci označují tuhle vrstvu jako „černý koberec“ a předpokládají, že se vytvořila místech, kde stála voda. V usazeninách se podařilo odhalit velké množství částeček uhlíku. Jsou to saze, které mohou pocházet z rozsáhlých požárů. „Černý koberec“ je bohatší na některé prvky, které jsou v zemské kůře vzácné, zato se ve větší míře vyskytují v meziplanetárním prostoru. Jde například o „klecovité“ molekuly fullerenů, jež ve svém nitru vězní na Zemi vzácný izotop helia-3. V „černém koberci“ se našly i tzv. nanodiamanty, tedy diamantové částice o rozměrech několika miliontin milimetru. Ty se na Zemi vůbec nevyskytují a dostávají se na zemský povrch pouze v meteoritech. Další zvláštnost „černého koberce“ představují mikroskopické „skleněnky“. Tyto kuličky skla vznikají ochlazením maličkých kapek rozžhavené horniny, které byly vymrštěny vysoko do vzduchu.
Pravěká apokalypsa
Z těchto indicií vědci vyvozují, že se Země musela střetnout s cizím kosmickým tělesem a že kolize vyvolala rozsáhlé požáry. Archeologové a paleontologové udávají, že slavné kloviské kamenné hroty a kosti velkých zvířat, jako byli divocí koně, mastodonti, obří lenochodi, velbloudi nebo mamuti, nacházejí pod „černým kobercem“ nebo ještě v něm. V mladších vrstvách nad „černým kobercem“ už je pátrání jak po hrotech tak i po kostech velkých zvířat marné. To považují za důkaz, že srážka zasadila smrtící úder jak lidem tak i zvěři. Lid vyrábějící kloviské hroty nahradili zhruba před 12 750 roky výrobci zcela jiných hrotů. Poměr počtu kloviských hrotů ve spodní vrstvě „černého koberce“ je čtyřikrát vyšší než počet hrotů nového typu ve vrstvách nad „černým kobercem“.
„Pokud odráží počet hrotů dosti věrně i počet lidí, kteří je používali, pak můžeme celkem spolehlivě odhadovat, že se v celé oblasti snížil počet lidí asi o 70%,“ říká Al Goodyear.
Spojení srážky a následného zvratu pozemského klimatu během mladším dryasu vychází z klimatických modelů. Rozsáhlé požáry vynesly vysoko do atmosféry mikroskopické částice, které pohlcují sluneční záření a působí jako obří slunečník. Pod ním zavládla zima. Je pravděpodobné, že kolize s cizím tělesem destabilizovala beztak chatrné přírodní hráze obřího jezera Agassiz a vyvolala vylití jezerních vod do Atlantiku. To narušilo mořské proudy a vyvolalo ochlazení. Následky srážky v první fázi navíc posílily tání ledovců a postaraly se o další příliv sladké vody do Atlantiku. Saze z požárů a prach zvednutý kolizí ušpinily povrch ledové masy, která za normálních okolností velké množství slunečních paprsků odrazí. Špinavý ledovec sluneční paprsky naopak hltal, ohříval se a tál.
Kde je kráter?
Teorie, které chtějí vysvětlit nějaké události v dávné minulosti kosmickou srážkou, získávají na serióznosti v okamžiku, kdy se podaří objevit kráter vytvořený v inkriminované době dopadem cizího tělesa. Například teorii o zániku druhohorní zvířeny včetně dinosaurů po dopadu asteroidů postavil na pevný základ nález 180 kilometrů širokého kráteru v oblasti dnešního poloostrova Yucatan. Ten vznikl před 65 miliony roků – tedy právě v době, kdy dinosauři a další tvorové zmizeli ze zemského povrchu.
Mohou autoři kometové teorie ukázat na některé místo na severoamerickém kontinentu a říci, že je to pozůstatek kráteru po dopadu mimozemského tělesa z doby před 13 000 roky? Richard Firestone nabízí hned tři lokality, kam mohla kometa udeřit. Nacházejí se v oblasti Velkých jezer na kanadsko-americkém pomezí, v Hudsonově zálivu a na pobřeží Karolíny na jihovýchodě USA. Velká jezera vznikla podle většiny geologů působením ledovce na konci doby ledové. Firestone je ale přesvědčen, že na dně jezer našel aspoň čtyři místa, kde mohla kometa nebo její úlomky udeřit.
„Tahle čtyři místa jsou hlubší než dno Údolí smrti a je tedy pravděpodobné, že mohla vzniknout po dopadu částí komety,“ říká Firestone.
Došlo k explozi nad zemí?
Na dně Hudsonova zálivu narazili vědci na 400 kilometrovou gravitační anomálii, která může prozrazovat hlouběji položené stěny kráteru vzniklého dopadem velkého vesmírného tělesa. Na atlantickém pobřeží Karolíny se nacházejí tisíce prohlubní rozptýlených po rozsáhlé území. Většina geologů je považuje za dílo místních vichrů. Firestoneův spolupracovník Allen West je přesvědčen, že zátoky vyhloubila tornáda, která v celé oblasti zuřila po dopadu komety.
Otázku existence a místa dopadového kráteru komplikuje i představa ražená geologem Allenem Westem, podle které se kometa roztrhla a explodovala ve výšce několika kilometrů nad zemským povrchem. Na zem z ní mohly dopadnout jen malé kusy, po kterých nezůstaly výraznější stopy.
„Části komety mohly dopadnout i na tři kilometry silný ledovec, který kryl sever kontinentu,“ říká West. „Mohly tak vzniknout dopadové krátery, které nezasáhly horninu pod ledovcem. Stěny těchto kráterů byly z ledu a na konci ledových dob roztály.“
Mnozí odborníci považují tyto argumenty za nepřesvědčivé.
„Zastánci kosmické srážky jsou jako tonoucí, který se chytá stébla,“ tvrdí geolog Michael Oskin z University of North Carolina. „Jakýkoli okrouhlý útvar na Zemi jsou s to připsat srážce s vesmírným tělesem. Hledají exotická vysvětlení pro jevy, pro které existují vysvětlení mnohem přirozenější.“
Teorie, podle které vyhubila pravěké lovce a velkou zvířenu v Americe kometa, tak zůstává předmětem bouřlivých diskusí.
Kovboj objevitelem
George McJunkin jel na koni kolem říčního břehu strženého jarním vodním přívalem, když mu do oka padly zvířecí kosti. Sesedl a zvědavě si je prohlížel. Byly to zbytky bizoní kostry a byly staré. Hodně staré. V tom si všiml zvláštního kamene. Vězel v bizoním žebru. Musel to být hrot zbraně, kterou někdo vrazil bizonovi do boku. McJunkin si nenechal zvláštní nález pro sebe. Nakonec se o něm dozvěděli i vědci. Dostali tak do rukou jeden z prvních nezvratných důkazů o tom, že v Americe žili lidé ve stejné době jako dnes už vymřelí pravěcí bizoni, mamuti nebo divocí koně.
Černý kovboj a bývalý otrok Georgie McJunkin našel v roce 1908 jeden z prvních hrotů, které později proslavily lokalitu Blackwater Drew poblíž města Clovis na východě amerického státu Nové Mexiko. Město Clovis dalo lidem, kteří tyto hroty používali, jméno, pod nímž je vědci z celého světa znají dodnes. Označují je jako paleoindiány s kloviskou kulturou.
Kudy do Ameriky?
Teorií o tom, kudy přišli do Nového světa první Američané, existuje celá řada. Variantou klasické teorie o příchodu prvních lidí z Asie po pevninské šíji zvané Beringie, je představa, podle které se lidé plavili do Ameriky z Asie na člunech podél pobřeží. Tato teorie vysvětluje poměrně rychlý průnik lidí daleko na jih až na západní pobřeží Jižní Ameriky.
Další teorie zastávají jen nepočetné skupiny vědců. Jedna například předpokládá, že do Ameriky připluli přes Pacifik lidé z australské oblasti. Zastánci další teorie tvrdí, že lidé s kloviskou kulturou přišli do Ameriky z Pyrenejského poloostrova. Byli to lovci s tzv. solutréenskou kulturou, kteří překonali Atlantik částečně ve člunech a částečně po zamrzlém mořském ledu.
Mořský dopravníkový pás a klima
Teplý Golfský proud přivádí teplou vodu z Mexického zálivu daleko na sever. Na jedné straně ohřívá významně celou západní Evropu. Na druhé straně přináší teplo i k východnímu pobřeží USA. Tok Golfského proudu je závislý na koloběhu vody mezi severním a jižním Atlantikem. Jak voda Golfského proudu s vyšším obsahem soli cestou na sever chladne, stává se stále těžší. Nakonec se v oblastech lehčí slané vody propadá do hlubin a vrací se v hloubce několika kilometrů na jih jako hlubinný studený proud. Vynořuje se k povrchu zase až v Mexickém zálivu, kde nahrazuje vodu z povrchových vrstev. Ta se ohřívá pod intenzivním slunečním zářením a tlačí se ze zálivu ven na širý oceán. Tím se koloběh vody připomínající gigantický dopravníkový pás uzavírá.
Vpád velkého množství sladké vody do severního Atlantiku dokáže pohyb těchto vodních mas zpomalit nebo zcela rozvrátit. Před 13 000 roky k tomu došlo v souvislosti s protržením gigantického sladkovodního jezera Agassiz na severoamerické pevnině. Dnes se někteří oceánologové obávají narušení Golfského proudu přílivem velkého množství sladké vody z tajících grónských ledovců.
