Vznik sociálního chování u hmyzu se stále ještě nedořešenou otázkou. Nejnovější práce ukazuje, že doposud přijímané vysvětlení nemusí být postačující.
Mravenci, včely, mšice a další společenská havěť je ochotna ve velkém podstoupit největší možnou oběť – vzdát se v zájmu vychování potomků někoho jiného vlastní reprodukce. Z pohledu evoluce to je naprosto absurdní, přesto tento způsob existence miliardy drobných stvoření považují za normální. Celý svůj život zasvětí péči o královnu a larvy, výstavbě hnízd a plnění skladů ohromným množstvím potravy. Jako sterilní dělníci přitom nemají nejmenší naději na to, že by své vlastní geny mohli předat další generaci. Jak se tedy takový přístup k životu mohl vůbec vyvinout?
Převrat po 40 letech
Posledních 40 let se mravenčí altruismus vysvětluje za pomoci teorie příbuzenské selekce. Ta předpokládá, že na první pohled nezištní dělníci napomáhají šíření genů, které jsou shodné s jejich vlastními, protože podporují reprodukci svých blízkých příbuzných. Evoluci pohánějí „zájmy“ genů, nikoli organismů, které slouží pouze jako jejich osobní pečovatelky.
Nejnovější článek světově uznávaného experta na hmyzí sociologii, Edwarda O. Wilsona z Harvardské univerzity v USA, však ukazuje, že příbuzenská selekce k vytvoření sociálního chování možná nebyla zapotřebí. „Je to sice neuvěřitelné, ale eusociální společenství, tedy taková, ve kterých někteří jedinci vzdají vlastní reprodukce v zájmu druhých, se vyvinula v jediném kroku,“ tvrdí Wilson.
Malý krok pro vosu, ale obrovský skok pro sociální hmyz
Aby bylo něco podobného možné, je zapotřebí, aby se hmyz během svého života dostal do situace, kdy si musí zvolit jednu z nabízených cest. Samotářské vosy, kterou jsou za běžných okolností schopné reprodukce, se čas od času dostanou do situace, kdy se musejí zachovat jako dělníci. Pokud vinou nepříznivých podmínek nemohou mláďata po přeměnu v dospělce opustit hnízdo, zůstávají ve společenství jako dělnice, kterým se tím zapovídá nárok na vlastní potomstvo. Ke hnízdu se pak často přidávají i zcela nepříbuzné „náhodné kolemjdoucí“. Taková „rodina“ pak samozřejmě má selekční výhodu před pravými samotářkami, proto se dál vyvíjí jako skupina, nikoli jako jedinec. Již první krok k eusociálnímu společenství je tedy v podstatě eusociální společenství samo.
Rozpory mezi odborníky
Wilson zmiňuje i další důvody, proč tzv. příbuzenská selekce nemůže být hlavním hnacím motorem pro vznik organismů, které se dobrovolně vzdají vlastní reprodukce. „V podstatě se stejně chovají například i afričtí hlodavci rypoši lysí, kteří se rozmnožují stejně jako my pohlavně, mšice na druhé straně využívají vývoj z neoplozeného vajíčka, tedy partenogenezi. Není možné, aby stejný evoluční princip fungoval u takto rozdílných druhů předávání genů.“
Jeho argument založený na tom, že sterilní dělníci většiny druhů sociálního hmyzu nerozlišují mezi příbuznými a nepříbuznými jedinci, však už vyvrací dánský etolog Jacobus Boomsma z Copenhagenské univerzity: „Právě teoretické modely založené na příbuzenské selekci jasně prokázaly, že v pokročilých fázích vývoje eusociálního společenství, dělníci ztratí schopnost rozeznávat mezi příbuznými a nepříbuznými. K ničemu to nepotřebují, jsou naprogramovaní jen vykonávat svoji roli.“
S Wilsonovými závěry nesouhlasí i další odborníci a poukazují na to, že příbuzenská selekce sice není jedinou příčinou vzniku eusociálního společenství, ale pravděpodobně je jednou z nezbytných podmínek.
Podivní slepí naháči
Rypoš lysý, malý hlodavec, připomínající oholenou myš, je sice savec, ale pravděpodobně s tím nebyl nikdy příliš spokojen, a tak se snaží alespoň chovat jako hmyz. Celý svůj život je zalezlý v podzemním doupěti sestávajícím z mnoha spletitých chodeb a nikdy se ani neodváží vystrkovat svůj růžový lysý čenich na světlo světa. Podobně jako včely se staví i k reprodukci. Rozmnožovat se dokáže pouze jedna samice, která zároveň velí celé kolonii zvláštních hlodavců. Ostatní fungují jako dělníci, kteří mají za úkol hloubit chodby a shánět potravu, na vlastní potomky si mohou nechat zajít chuť. Zvláštní kastu pak tvoří „komorné“, které se starají o výchovu mláďat a péči o královnu. V případě jejich úmrtí je pak vůdčí samice nahrazena některou z těchto komorných.
