Německý „turista“ zmateně pobíhá po podivné plošině s pohyblivými pásy. Ať dělá, co dělá, z vymezeného prostoru o stranách 4,5 x 4,5 metru se nehne. Evidentně o tom neví, protože má na očích nasazený podivný přístroj, který v žádném případě neslouží k tomu, aby vnímal okolní prostor. A zjevně si to užívá.
Do starořímských Pompejí v době jejich největšího rozkvětu, už se nikdo z nás fyzicky nepodívá. Vše, co v nich bylo k vidění, vzalo za své při ničivém výbuchu Vesuvu 24. srpna roku 79. Obyvatelé se zadusili jedovatými zplodinami a veškeré budovy pohřbila šestimetrová vrstva popela, kterou na Pompeje vulkán vychrlil během tří dnů nepřetržitého běsnění. Přestože se památkáři činí, dnes jsou z Pompejí jen trosky. Jejich někdejší podoba je k vidění jen v počítačových simulacích.
Na gumových pásech za Caesarem i Hannibalem
Televize ani klasické videohry už nám nestačí. Člověk v honbě za zážitky podniká stále bláznivější kousky jen proto, aby pocit z elektronické náhražky byl co nejblíže reálnému prožití simulované situace. Proto také Němci vymýšlejí chodník, který se automaticky odsouvá na opačnou stranu, než na kterou se chodec snaží jít. Výsledkem je, že se nehne z místa. Může proto nachodit desítky kilometrů, a přitom zůstat doma v pohodlí pod střechou.
Pokud si k tomu do speciálních brýlí pouští trojrozměrnou projekci, má pocit, že se prochází po místech vzdálených tisíce kilometrů i let od jeho bydliště. Němci svůj vynález testovali na Pompejích (zatím pouze v současnosti). Jednou bychom se však takto mohli podívat například do Atén nebo do Gízy a Údolí králů v dobách jejich největšího rozkvětu. Technologie nabízí i další možnosti. Co třeba osobní účast při obraně Hannibalova Kartága na hřbetě válečného slona? Ani to není vyloučeno. Jen je zapotřebí si včas uvědomit, že sloni tehdy nestáli na vítězné straně.
Neposedný chodník
Jak vlastně takový „antichodník“ funguje? Chodec je celou dobu pod dozorem několika kamer a pohybových čidel. To je také důvod, proč člověk při takovém „výletu“ vypadá, jako by právě utekl z jednotky intenzivní péče. Od různých částí těla vede několik kabelů i hadiček. Všechna ta špionážní technika snímá a vyhodnocuje snahu se někam dostat a informuje o tom program ovládající pohyb chodníku. Ten se skládá z 25 nekonečných pásů, které se dokáží pohybovat všemi směry.
Jakmile se chodec zmatený děním na obrazovce svých brýlí vydá na severozápad k hlavnímu náměstí v Pompejích, pásy se začnou rychlostí chůze protáčet v opačném směru. Zvládají dokonce i plynulé změny směru. „Celé zařízení je čtverec o délce hrany 4,5 m,“ říká k tomu Marc Ernst z německého Ústavu Maxe Plancka. „Kdybychom jej udělali menší, musely by se pásy pohybovat rychleji a ujížděly by uživateli pod nohama.“ A klouzat po ledu se asi v Pompejích nechce nikomu. Zatím se plošina omezuje na pohyby ve vodorovné poloze, nicméně další metou vývojářů je i simulace pohybu ve členitém terénu. „Plošina se bude naklánět podle sklonu terénu v simulaci promítané do brýlí,“ vysvětluje Ernst. „tento prvek je však zatím pouze ve fázi technických plánů.“ Technologie tak může v budoucnu posloužit nejen k turistice ale například i k nácviku záchranných misí.
Virtuální Řím
Deset let práce programátorů, grafiků, architektů a historiků. Přesně tolik času stojí za znovuzrozením starověkého Říma v roce 2007. Tedy pouze virtuálního Říma. Díky programu Rome Reborn se lze volně procházet ulicemi historického centra a prohlížet si budovy v podobě, v jaké zdobily hlavní město nejmocnější starověké civilizace Evropy kolem roku 320. V plném provozu jsou tu Forum Romanum, Koloseum, ale i obyčejné hospody a nevěstince. Autoři však nemají hotovo ani zdaleka. Jejich cílem je vytvořit modely Říma pro všechny hlavní etapy jeho existence vzniku prvních osad v 10. století před naším letopočtem až po úpadek po gótských válkách v 6. století našeho letopočtu.