Obří zvířata, takzvaná „pleistocénní megafauna“, obývala stepi mírného pásu Severní Ameriky a Euroasie během čtvrtohor, tedy v době střídání ledových a meziledových dob. V Německém Durýnsku byla objevena lebka srstnatého nosorožce, která vědcům napomůže v datování počátků výskytu megafauny v Evropě.
Tito velcí savci, mezi které počítáme zejména velké chobotnatce (mastodonty, mamuty), velké šelmy (jeskynní lvi, šavlozubí tygři) a velké lichokopytníky (tapíry, nosorožce a koně) vyhynuli v poměrně nedávné době. O příčinách jejich zmizení ze zemského povrchu se vedou spory. Roli v něm hrála pravděpodobně kombinace klimatických změn a působení člověka. Vědci se ovšem také zajímají o to, odkud se megafauna vůbec v Evropě vzala. O srstnatých nosorožcích se soudí, že se vyvinuli v centrální Asii na úpatí Himalájí a po dlouhou dobu obývali pouze okolí Bajkalského jezera. Tato majestátní zvířata měřila asi 3,7 metru a na hlavě nosila dva obrovské keratinové rohy. Na rozdíl o dnešních nosorožců byli porostlí dlouhou srstí, která je dokázala chránit před chladem glaciálu. Durýnská lebka patřila druhu Coelodonta tologoijensis a je nejstarší lebkou srstnatého nosorožce nalezenou v Evropě. Jasně ukazuje, že nosorožci přišli do Evropy ještě před začátkem první doby ledové, během níž zasahoval kontinentální ledovec až do střední Evropy.