Langurové indočínští (Pygathrix avunculus) patří mezi vůbec nejvzácnější a také nejohroženější zvířata na světě. Odhaduje se, že celkový počet těchto krásných opiček, zapsaných v červené knize kriticky ohrožených druhů na světě nepřesahuje číslici 200. Objev každé nové populace je proto pro biology malou senzací a také pořádným důvodem k oslavě. 
Až do nedávné doby nebyl tento druh primáta z čeledi kočkodanovitých, který se dříve vyskytoval na většině území jihovýchodní Asie (tj. „indočínského poloostrova“) považován za vyhynulého. Od konce osmdesátých let jej totiž v přírodě nikdo nespatřil. Životní areál langurů se zmenšoval především díky činnosti člověka. Na vině je především masivní odlesňování a drobení indočínských pralesů, které pokrývá obrovskou spotřebu stavebního dřeva rychle se rozvíjející a bohatnoucí čínské společnosti. V oblasti jejich výskytu jsou také zakládány rozsáhlé plantáže žádaného kardamonu, který je jednou ze složek indického koření karí. V neposlední řadě ohrožuje tyto opičky lov – jejich maso i mozek je tradiční pochoutkou místních lidí a jejich ostatky jsou využívány také v místní tradiční medicíně. V roku 2002, kdy byl langur indočínský poprvé znovu spatřen v divoké přírodě, rozjela organizace Fauna & Flora International (FFI) se sídlem v britské Cambridge pátrání, které mělo potvrdit či vyvrátit jejich výskyt v přírodě v počtu, který by dával naději na jejich záchranu. V nedávné době byla objeveno další z míst, na nichž se jim podařilo přežít. Jedná se o pralesy v severním Vietnamu v okrese Quan Ba v blízkosti čínských hranic. Biologové zde pozorovali skupinu čítající asi 15 – 20 jedinců, mezi nimiž byla i tři mláďata. Vědci si při práci v terénu všimli ještě jedné věci – opičky byly velmi ostražité a jakmile spatřily člověka, začaly si velmi rychle předávat varovné signály. Na vině je s největší pravděpodobností jejich velmi špatná zkušenost s lidskými návštěvníky pralesů. Jejich ostražitost dává ale jistou naději – za malým počtem jejich nálezů v přírodě nemusí stát jen jejich malý počet, ale právě to, že si vypracovala velmi efektivní systém, jak se lidem vyhýbat. Další naději dává pozorování mláďat. Jestliže se languři v přírodě spontánně množí, znamená to, že se jim v jejich přírodě dobře daří. Vietnamský biolog Le Khac Quyet z FFI, který je pravděpodobně největším specialistou na tento ohrožený druh, shrnuje dnešní vyhlídky langurů indočínských takto: Na záchranu toho unikátního druhu je stále čas. V momentě, kdy jejich populace čítá kolem 200 kusů je však hrozba tak silná, že musíme jednat ihned. Nezbývá než doufat, že snahy ochranářů budou v tomto případě úspěšné.
