Tiše se vznášející mořské medúzy spíše než živočichy připomínají zapomenuté závoje mořských víl. Jejich tichá důstojnost však v poslední době zavdává čím dál více příležitostí k panice než k obdivu. Vypadá to totiž, že se populace medúz v řadě moří a oceánů „zbláznily“ a začaly se nápadně přemnožovat. Ztrpčují tak život nejen rybářům a turistům, ale mění i charakter oceánských ekosystémů.
Medúzy patří k nejstarším ze všech organismů, které lze v současné na Zemi najít. V nedávné době byly objeveny fosilní pozůstatky medúz, které dokazují, že na Zemi žily již před 500 miliony let. A nejen to. V té době se již vyskytovala velká řada druhů, což naznačuje, že celá skupina měla za sebou již velmi dlouhé období vývoje. Připočteme-li navíc fakt, že rosolovitá těla medúz nejsou ideálním materiálem ke zkamenění, vyjde nám, že nejstarší medúzy se musely objevit na Zemi ještě výrazně dříve. Dost možná se tak stalo dlouho před začátkem prvního geologického období prvohor, kambria, během takzvaného ediakarského období (před 630–540 miliony let). Takové tvory už lze skutečně považovat za živoucí posly minulosti!
V jednoduchosti je síla
O pradávném původu medúz vypovídá také jejich jednoduchá stavba těla. Jedná se o nejjednodušší organismy, které se dokážou alespoň částečně samy pohybovat. Medúza je ve své podstatě jen jakými „pytlíčkem“, uvnitř něhož dochází k trávení potravy. Jako všichni příslušníci kmene žahavců (Cnidaria), do kterého patří medúzy společně s korály, sasankami a nezmary, se tělo medúz skládá pouze ze dvou zárodečných listů (většina živočichů má tři). Chybí jim proto také většina orgánů, bez kterých si živočichy většinou nedovedeme představit – nemají kosti, srdce ani mozek. Do tělní dutiny vede pouze jeden otvor, blatopór, který slouží zároveň jako ústní i řitní otvor. Celé její rosolovité tělo je tvořeno z 95 % vodou, což vysvětluje, proč se po vytažení z vody znění v beztvarou rosolovitou hmotu. (Pro srovnání – my suchozemští lidé jsme oproti medúzám výrazně pevnější – voda nás tvoří jen ze 65 %). To, že takto jednoduché organismy přežily až do dnešních dnů, je pro evoluční biology důležitým svědectvím. Dokazují, že evoluce se nemusí ubírat pouze jenom směrem ke vzrůstající komplexitě.
Od vajíčka k plovoucímu zvonu
Klíčem ke schopnosti medúz zaplavit svými těly oceány je jejich nebývalá schopnost reprodukce. Většina z nich prochází během svého vývoje cyklem, který odborně označujeme jako rodozměnu neboli metagenezi. V praxi to znamená, že cesta od vajíčka k dospělé medúze nevede přímo. První fáze vývoje jde ještě tradiční cestou. Aby vznikla drobná larvička, zvaná planula, musí se spojit vajíčko a spermie, které pocházejí od rodičů různého pohlaví. Každá dospělá medúza dokáže produkovat pohlavní buňky v obrovském množství – u některých druhů je to i 40 000 vajíček denně. Vzniklá larvička se přichytí na pevném podkladu na oceánském dně a tak dlouho se krmí, dokud nevzroste do podoby polypa (podobného například našim nezmarům), nepohlavní fáze vývojového cyklu. Polypi medúz jsou pro vědu často záhadní – zdaleka ne u všech druhů dokázali vědci toto stádium objevit a velmi málo víme i o jejich způsobu života. V této podobě může organismus přečkat velmi dlouhou dobu a čekat na příznivé podmínky, kdy dojde k náhlé „explozi“ a z polypů se začnou raketovým tempem odškrcovat malé medúzky (odborně říkáme tomuto procesu strobilace). Poté, co tito caparti dorostou do dospělých jedinců, se mohou opět začít pohlavně rozmnožovat a celý cyklus se uzavírá. Zvon největší medúzy talířovky obrovské (Cyanea capillata arctica) dorůstá až průměru dvou metrů.
21. STOLETÍ dodává:
Medúzy v akváriu
Ačkoliv se to zdá překvapivé, můžeme najít medúzy i u nás, případně si pěstovat doma v akváriu ve sladké vodě. Jedná se o medúzku sladkovodní (Craspedacusta sowerbyi). Abychom však byli přesní: nejedná se o pravou medúzu, ale o medúzovité stadium nezmarům příbuzného žahavce.
Líní plavci
Většina z nás by za medúzu považovala jen poslední popsané stadium, které se tu líně, tu nečekaně hbitě pohybuje oceány, od největších hlubin po povrchové vrstvy. Medúzy skutečně nejsou nijak zdatnými plavci, a jsou proto často unášeny oceánskými proudy. Pohybovat se dokážou víceméně pouze ve směru nahoru a dolů ve vodním sloupci. Jejich svalová vlákna mají totiž tloušťku pouze jedné buňky. Takové svaly prostě nejsou dostatečně silné na to, aby si se silou mořských proudů dokázaly poradit. Existují vpodstatě dva způsoby, jimiž se medúzy dokážou pohybovat. První z nich bychom mohli označit jako „tryskový pohon“, který je k vidění zejména u malých medúzek. Do svého zvonu nasají vodu, a poté ji stahem svalů prudce vystříknou a dokážou tak bleskurychle uniknout dravcům. Druhý způsob je typický pro druhy s větším průměrem zvonu, jejichž svaly jsou už příliš slabé na to, aby dokázaly celý zvon prudce stlačit. Tyto medúzy tedy spíše „veslují“ tak, že vypuzují vodu stahování pouze lemu zvonu. Snadněji se tak dostanou ke kořisti, která není vyplašena proudy vody, které vznikají při „tryskovém“ způsobu pohonu.
Podmořští bumbrlíčci
Za miliony let, po které se medúzy vznášejí po světových oceánech, se staly jejich nedílnou součástí a dobře zapadají do skládačky ekologických vztahů. Různá jejich vývojová stadia slouží za potravu širokému spektru mořských živočichů – mořským ptákům, dravým rybám, jako jsou lososi, tuňáci či mečouni, želvám nebo i jiným medúzám. Medúzy samy jsou však také predátoři a navíc predátoři velmi nenasytní. K lovu své kořisti jsou vybaveny kvalitní zbraní – žahavými chapadly, které u největších druhů mohou dosahovat až délky desítek metrů! Malé medúzky se živí planktonem nebo rybími vajíčky, větší mohou ohrožovat různé mořské bezobratlé živočichy, rybky a často i jiné medúzy. Protože jim chybí rozvinutá nervová soustava, nemohou se medúzy zacílit na pronásledování kořisti a jsou tak odsouzeny k neustálému „veslování“ mořem. Tento způsob je však poměrně neefektivní a tak, aby vůbec udržely svá těla při životě, nemůže jejich „veslování“ prakticky nikdy ustat. Při přemnožení pak dokážou takto žraví živočichové oceán prakticky zbavit veškerého života podobně jako nálety kobylek na souši.
Medúzy ohrožují turisty i rybáře
V posledních letech se začala objevovat obrovská hejna různých druhů medúz na mnoha místech, kde byly jejich populace dříve spíše řídké. Jedná se zejména o místa ležící blízkostech mořských pobřeží, kam vyrážejí za svým úlovkem rybářské lodi a kam se jezdí mnoho lidí rekreovat. Rybáři si pak stěžují na menší úlovky i na to, že jim těla medúz ucpávají sítě i motory lodí, turisté musí zase prchat před nebezpečným žahnutím. K masovým výskytům medúz začalo najednou docházet na různých místech. V Beringově moři mezi Aljaškou a Čukotkou, v Černém i Kaspickém moři, u pobřeží Kypru, u pobřeží Číny a Japonska, v okolí Azovských a Britských ostrovů, v Tichém oceánu u pobřeží Kalifornie, na Filipínách a na Havaji. S nájezdy medúz zápasí v poslední době čím dál tím více i oblíbená letoviska na Jadranu a na pobřeží Středozemního moře.
Vědci nyní stojí před otázkou jak tyto náhlé „nálety“ medúz vysvětlit. Díky nedostatku informací o biologických cyklech medúz však mezi nimi nevládne jednoznačná shoda. Jedná se zřejmě o velmi komplexní jev, který může, ale také nemusí souviset s lidskou činností. Nárůst populací medúz může být ovlivněn tím, že rybolov snižuje v moři počty jejich přirozených predátorů. Na vině může být také pozvolné oteplování oceánů či jejich znečišťování, zejména splašky v pobřežních oblastech. Claudia Millsová z univerzity v americkém Washingtonu však nabádá k opatrnosti ohledně svalování viny na člověka: „O populacích a ekologických datech medúz a žebernatek víme zatím tak málo, že nejsme schopni rozlišit mezi přirozenou fluktuací populací a dlouhodobými a možná nevratnými změnami.“
21. STOLETÍ dodává:
Obří medúzy terorizují Japonsko
Vody v okolí Japonska začaly v posledních letech terorizovat obrovité medúzy Nemopilema nomurai, japonsky echizen kurage. Tito obři mezi medúzami mohou dosahovat váhy přes 200 kilogramů, tedy váhy lvího samce. Počet těchto tvorů, kteří běžně žijí blízkosti pobřeží Číny a Severní Koreje, stoupl v posledních letech až stonásobně. Jejich jed už stál život devět lidí. Rybáři pracující v této oblasti, jimž se tito tvorové často zachytí do sítí, musí nosit speciální ochranné obleky a brýle. Problém s medúzami přinutil japonskou vládu k založení speciálního výboru pro boj s těmito planktonožravými žahavci. Ten nechal zřídit systém speciálních sítí, do nichž jsou medúzy preventivně lapány.
Když medúzy léčí
Obrovský populační boom medúz přinutil vědce, aby se více věnovali studiu ustrojení medúz. Jejich přemnožení by pak nemuselo mít pouze negativní stránky. Z některých medúz je možno získávat kolagen, který lze využívat mimo jiné k léčbě revmatické artritidy. Nedávná studie japonských vědců pod vedením Kiminori Ushidy z Institutu pro fyzikální a chemický výzkum v japonské Hirosawě ukázala, že z těl medúz je možno získávat protein mucin, který je možno využívat ve farmaceutickém a kosmetickém průmyslu. Z těla medúzy Aequorea victoria lze izolovat látku, která je známá jako „zelený fluorescenční protein“. Ten vyniká vlastností, které se odborně říká bioluminiscence. Laicky řečeno takové medúzy „svítí“. Za pomoci bioluminiscenčních látek je možno studovat nejrůznější procesy v živých tkáních. Za objev těchto vlastností byla v roce 2008 dokonce udělena Nobelova cena za chemii třem vědců: Japonci Osamu Shinomurovi a Američanům Martinovi Chalfiemu a Rogeru Tsienovi.
Jak medúzy zabíjejí
Všichni příslušníci kmene žahavců se vyznačují nebezpečnou zbraní, která jim slouží k omračování či zabíjení kořisti. Jsou to buňky nematocysty, které obsahují žahavé cnidocyty. Jsou to přeměněné buňky krycí tkáně, epitelu, a nacházejí se tak na vnější straně těla. Uvnitř cnidocytu je uloženo svinuté vlákénko, které čeká na své vystřelení, aby tak dopravilo do těla kořisti jed. U žahavých medúz jsou cnidocyty umístěny většinou na dlouhých chapadlech a umožňují jim tak omráčit či usmrtit kořist i ve velké vzdálenosti od jejich centra, „zvonu“. Řada medúz je přirozeně nebezpečná i lidem. Za nejjedovatější jsou považovány některé čtyřhranky, zejména čtyřhranka Fleckerova (Chironex fleckeri) zvaná mořská vosa a čtyřhranka Barnesova (Carukia barnesi), známá také jako irukandži. Žahnutí druhé z nich nebývá smrtelné, bývá však popisováno jako nejhorší bolest, kterou může člověk zažít.
Medúzy a jich příbuzní
Řekne-li se medúza, všichni zhruba vědí, co si představit. Je to přece ten průhledný, volně se vznášející tvor, kterého zná prakticky každý ze svých návštěv v přímořských letoviscích. Biolog se však jako každý musí vyjadřovat přesně. V biologické hantýrce znamená slovo „medúza“ pohlavní stadium ve vývoji některých skupin kmene žahavců (Cnidaria). V rámci této velké skupiny však toto stadium vytvářejí příslušníci různých skupin neboli tříd. Typicky jej nalézáme u zástupců třídy medúzovců neboli pravých medúz (Scyphozoa) a u čtyřhranek (Cubozoa). Medúzovité stadium však vytvářejí i někteří zástupci třídy polypovců (Hydrozoa), mezi které patří například naši nezmaři nebo medúzky sladkovodní. Mezi polypovce patří i podivní splývaví trubýši, jako třeba smrtelná nebezpečná měchýřovka portugalská. Medúzovité stádium naopak nenacházíme u třídy korálnatců (Anthozoa), kam patří například mořští koráli a sasanky. Do příbuzenstva žahavců patří i medúzám podobné žebernatky (Ctenophora).