Moskva poloviny třicátých let 20. století byla dynamicky se rozvíjejícím městem. Stavělo se téměř na každém rohu, od obytných domů přes kulturní zařízení až po továrny. Zlepšilo se i zásobování, Moskvě po dlouhé době nehrozil hlad. Přesto byla městem, kde vládl neustálý strach. Právě v té době začínalo období tzv. Velkého teroru. Období, které stálo život miliony lidí.
V roce 1924 byla moc bolševické strany v Rusku již upevněná. Bolševici úspěšně zvládli postrevoluční chaos i následnou občanskou válku. A právě v roce 1924 umírá po dlouhé nemoci guru bolševismu, Vladimír Iljič Lenin. V bolševické straně okamžitě propuká boj, kdo po něm převezme otěže. Zdálo se, že Leninovým nástupcem nemůže být nikdo jiný než jeden z vůdců říjnové revoluce, Lev Davydovič Trockij. Jenže, skoro by se dalo říci v ústraní, na svou příležitost čekala gruzínská šelma – Josif Vissarionovič Stalin. Jméno, které se do historie zapíše jako symbol vítězství nad Hitlerovým Německem (se kterým se ovšem neváhal spojit při dělení východní Evropy), ale především jako muž, který má na svědomí více životů než kterýkoliv jiný despota 20. století.
3. dubna 1922 se tento bývalý bandita stal generálním tajemníkem bolševické strany. Tento post, mezi ostatními členy vedení strany spíše chápán jako úřednický, se pro Stalina stal ideálním místem pro budování vlastní pozice. Jeden z mála, kdo si hrozící nebezpečí uvědomil, byl paradoxně Lenin. Před svou smrtí poslal členům politbyra dopis, ve kterém se mimo jiné pravilo:„Soudruh Stalin jako generální tajemník soustředil ve svých rukou obrovskou moc a já si nejsem jist, že jí dokáže vždy dost obezřetně užívat. Soudruh Stalin je příliš hrubý. Tato jeho vada je nepřijatelná ve funkci generálního tajemníka. Proto navrhuji soudruha Stalina z této funkce odvolat.“
Stalinova hvězda stoupá
Stalin však obratnými manévry přesvědčil své spolustraníky, že by měl v pozici generálního tajemníka zůstat. Jeho největšími soupeři v té době byli zmíněný Trockij, dále pak blízcí Leninovi spolupracovníci Lev Kameněv a Grigorij Zinovjev. V následujících letech za pomoci různých spojenců z politbyra, kteří později ve své většině skončili na šibenici, vyšachoval své nejvážnější protivníky ze hry. Trockij byl ze strany vyloučen první, a to v roce 1927. O dva roky později byl vypovězen ze SSSR. Trockij v exilu ovšem nemlčel a nadále Stalina kritizoval. Stalin si uvědomil, že udělal fatální chybu. Příště už se svými oponenty, ať skutečnými či domnělými, tak „jemně“ zacházet neměl.
Na přelomu dvacátých a třicátých let SSSR zažil několik hladomorů. Katastrofální situace byla zejména na Ukrajině, kde docházelo ke kanibalismu a stávalo se i to, že rodiče své děti prodávali řezníkovi. Stalin však svou propagandou obyvatelstvo přesvědčil, že vinu za hladomor nenese on či strana, ale zemědělci, zejména tzv. kulaci. Opak byl pravdou, hladomory byly součástí Stalinova grandiózního plánu násilné kolektivizace venkova a industrializace celé země.
Nebezpečný Kirov
Začátkem třicátých let Stalin opět obrátil pozornost ke své straně. Politická opozice mimo stranu bolševiků už neexistovala, její zbytky skončily buď na popravištích, nebo v pracovních táborech na dalekém severu. Stalin si byl ovšem vědom jedné věci, a to že k neustálému upevňování své moci potřebuje teror. Teror, který bude zemí obcházet jako hororový přízrak.
V té době byl vedoucím stranické buňky v Leningradě, kolébce revoluce, Sergej Kirov. Tento politik, který ve vnitrostranických bojích předešlé doby byl vždy na straně Stalina, byl velmi populární. Na leningradských hřištích si hrával s dětmi, do práce jezdil tramvají, nakupovat chodil do obyčejných obchodů. Ani on ovšem nebyl bez poskvrny, mimo jiné organizoval otrocké práce vězňů při budování kanálu z Baltského do Bílého moře. Nicméně jeho popularita stále stoupala a Stalin začal pociťovat nebezpečí, že by se mohly objevit názory, že právě Kirov by měl Stalina ve vedení státu vystřídat.
Osudová Nina
K nenápadné roztržce mezi Stalinem a Kirovem došlo roku 1934. Stalinovi se pranic nelíbilo, že Kirov je v Leningradě tolik oblíben, a chtěl ho povolat zpět do Moskvy. V létě Stalin Kirova pozval do svého černomořského sídla. Pozvání nebylo náhodné, Stalin si chtěl prozkoušet Kirovovu loajalitu. Dal mu za úkol sepsat brožuru o historii bolševického hnutí na Kavkaze. Krátce předtím se totiž v SSSR objevila kniha, která se tímto tématem zabývala a ta Stalinovu úlohu v dějinách celkem po pravdě snižovala. Podle ní Stalin vůbec nevěděl o existenci ilegální tiskárny pojmenované Nina, kde vznikaly propagační bolševické materiály. A právě tato pasáž Stalina rozzuřila nejvíce. Uzurpoval si dějinnou úlohu srovnatelnou s Leninovou a nemohlo se mu to líbit. To, že taková kniha vůbec vyšla, jej přesvědčilo o tom, že situaci v SSSR ještě nemá plně kontrolou. Kirov ovšem s výmluvou na to, že není historik, brožuru sepsat odmítl. Rozloučení mezi Stalinem a Kirovem bylo více než chladné.
Atentát před kanceláří
Na stranickém sjezdu v témže roce, kde se konaly volby do ústředního výboru, dostal Kirov pouze tři negativní hlasy, což bylo nejméně ze všech kandidátů. Stalin jich dostal 292, což bylo naopak nejvíce. Zdá se, že právě v té době se ve Stalinově hlavě zrodil ďábelský plán, kterým by zabil dvě mouchy jednou ranou – šikovně se zbavit Kirova a poté rozpoutat čistku, která by neměla obdoby. Z historických pramenů to sice není úplně dokázáno, ale řada nepřímých důkazů svědčí o tom, že když 1. prosince 1934 Kirov padnul pod výstřelem atentátníka Nikolajeva, v pozadí vše řídil Stalin. Ihned po atentátu se v novinách objevilo vládní prohlášení: „1. prosince 1934 v 16.30 v Leningradě, ve Smolném, zahynul Sergej Kirov kulkou vraha, vyslaného nepřáteli dělnické třídy. Vrah byl zatčen. Jeho totožnost se zjišťuje.“
Stalin-kriminalista
Je jistě zajímavé, že vládní místa, ač teprve byla Nikolajevova totožnost zjišťována, ihned přišla s tvrzením, že vraha vyslali nepřátelé dělnické třídy. V prohlášení se dále psalo, že vražda bude vyšetřena do pouhých deseti dnů bez účasti stran. Nikolajev tedy neměl nárok na obhájce ani na případné odvolání.
Na popud Kremlu byla vytvořena konstrukce, že za vraždou Kirova stojí Lev Trockij a lidé, kteří jsou na něj v Sovětském svazu napojeni. Stalin osobně řídil vyšetřování, přičemž se obklopil svými nejužšími spolupracovníky a naopak znemožnil účast dalších, například Serga Ordžonikidzeho, který byl Kirovovým osobním přítelem a který mohl mít zájem na objektivním objasnění celé události. Později Stalin šetření případu nechal na Nikolaji Ježovovi, ač lidovým komisařem vnitra byl tehdy ještě Geinrich Jagoda. Předehra k velkému dramatu byla u konce. Divadlo, které sledoval celý svět, mohlo začít.
První hlavy padají
Leningrad, kde k atentátu došlo, býval ve dvacátých letech baštou Zinovjeva. Stalin vlastnoručně sepsal seznam členů strany a Komsomolu, kteří mají být zatčeni. Podle některých pramenů vymyslel i název údajné skupiny teroristů – Leningradské a moskevské sjednocené centrum. Kirovovův vrah Nikolajev při vyšetřování prohlásil, že pokud mu bude ponechán život, přizná, že jednal na popud tohoto centra. Centrum prý mělo usilovat o životy více sovětských představitelů, samotného Stalina nevyjímaje. Proces s Nikolajevem proběhl ještě před koncem roku 1934. Atentátník byl přes veškeré sliby odsouzen k smrti a okamžitě popraven.
Se Zinovjevem a Kameněvem si Stalin již delší dobu pohrával jako starý kocour s nezkušenou myškou. Již dvakrát byli zatčeni a dvakrát byli rehabilitováni. Ač si neustále sypali popel na hlavu a poníženě se omlouvali za to, že si dovolili ve 20. letech v některých věcech se Stalinem nesouhlasit, Stalin chtěl jejich krev. Potřetí a definitivně byli oba zatčeni v polovině prosince 1934.
Popravy dětí? Účel světí prostředky
Na Stalinův příkaz bylo vytvořeno šestnáctičlenné centrum bývalých vedoucích činitelů strany, které mělo po řadu let systematicky řídilo kontrarevoluční aktivity. Zpočátku se však obžaloba omezovala pouze na morální a politickou odpovědnost za Kirovovu vraždu, nikoliv za to, že by Zinovjev a spol. byli do atentátu přímo zapleteni. Proces zřejmě nebyl ze Stalinova hlediska zcela dobře připraven, protože Kameněv i Zinovjev se svými argumenty žalobě úspěšně bránili. Smrt je zatím nečekala, byli odsouzeni „jen“ k mnohaletým trestům.
Stalin potřeboval novou munici. Tu mu dodaly dva dekrety. Ten první ze 7. dubna 1935 umožnil udělit tresty smrti i dětem, které dosáhly věku dvanácti let. Ten další, z 9. června, zaváděl trest smrti za útěk přes hranice. Oba dekrety byly ideálními nástroji pro vydírání obžalovaných. Právě tím prvním dekretem byl zlomen Lev Kameněv, když mu vyšetřovatelé pohrozili, že nechají popravit jeho třináctiletého syna Jurije. Jurij svému osudu nakonec stejně neunikl, NKVD jej popravila 30. dubna 1938. Nebylo mu ještě ani sedmnáct let…
Bití a mučení
Metody tajné sovětské policie NKVD si v ničem nezadaly s metodami nacistického gestapa, ba naopak, byly ještě propracovanější. Téměř každý vězeň si zažil tzv. běžící pás, tedy výslech, který v jednom kuse mohl trvat i několik dnů. Zatčený nejen že nedostal nic k jídlu, ale nebylo mu dovoleno ani usnout. Po týdnu takového nelidského zacházení se zlomil téměř každý. „Po šedesáti výsleších, kdy je člověk vystaven zimě, hladu a skoro nespí, se z něj stane robot. Jeho oči jsou průhledné, nohy má nateklé, ruce se mu třesou. V takovém stavu je obvykle přesvědčen, že vyšetřovatelé mají vlastně pravdu a on je vinen,“ vzpomínal později jeden z vězňů, který měl to štěstí, že stalinský teror nakonec přežil.
Bití a mučení bylo naprosto běžným jevem. Uplatnění fyzického násilí doporučil sám Stalin s odůvodněním, že stejné metody používá i policie na západě. „Je spravedlivé a přiměřené, když se podobně nakládá proti zjevným a zarytým nepřátelům lidu.“ Podobně jako nacisté, ani bolševici si nelámali hlavu s něčím pro ně tak bezvýznamným jako presumpce neviny.
Velice účinné se ukázalo spojení fyzického a psychického tlaku. Jako rukojmí byla brána obvykle rodina zatčeného, důstojníci NKVD mu vyhrožovali smrtí jeho ženy či dětí. Sovětský deník Pravda přitom vždy nezapomněl zdůraznit, že vyšetřování se vedlo nanejvýš korektním způsobem. Po únoru 1948 si metody NKVD úspěšně osvojila i československá StB.
Intriky, spiknutí, zrady
Nový proces nechal Stalin připravit důkladně. S cílem, aby zničil své potenciální odpůrce, se neštítil ničeho. NKVD svolala poradu 40 významných důstojníků. Bylo na ní řečeno, že bylo odhaleno ohromné spiknutí, které mělo za cíl svrhnout bolševickou vládu v zemi. Důkazy k tomu nebyly žádné a právě NKVD je měla za úkol získat. Koneckonců, co může být větším důkazem než přiznání?
Za hlavu spiknutí byl považován samozřejmě Trockij. Ten byl daleko, takhle při procesech se na něj mohlo svést cokoliv. Stalin moc dobře věděl, že spiknutí je výmysl, ale jeho život probíhal ve spiklenecké atmosféře. Vždy dělal politiku intrik a ani si snad nedokázal představit, že by někdo jiný postupoval jinak. V koutku duše proto možná ve spiknutí uvěřil. „Moc pro Stalina představovala spiknutí, v jehož čele stál on sám jakožto hlavní spiklenec, proti němuž se také kují pikle,“ vzpomínal později jugoslávský komunistický politik Milovan Djilas. Podle toho vypadaly i instrukce, které dal tehdejšímu veliteli NKVD Jagodovi (popraven v roce 1938) a vyšetřovateli a Jagodovu nástupci Ježovovi (popraven v roce 1940): Ze zatčených je nutné přiznání dostat stůj co stůj.
Nebudeme prolévat krev
Obžalovaní však vzdorovali. Nepomáhalo bití ani jiné zastrašování. Kameněv byl dokonce přivázán k horkému tělesu ústředního topení. Až poté, co jim a jejich rodinám Stalin slíbil život, když „straně v jejím boji s trockisty pomohou“, nabraly události nový spád. Kameněv se Zinovjevem ovšem trvali na tom, že tento slib musí dát kompletní politbyro. Byli dovezeni do Kremlu, kde se oba se Stalinem naposledy setkali. Schůzce byli dále přítomni Stalinův nohsled Vorošilov, jeden z nejneschopnějších vojáků dějin, dále Jagoda a Ježov. Krysy začaly požírat jiné krysy….
Míru Stalinova cynismu vystihují tato jeho slova: „Škoda že Zinovjev a Kameněv uvažují jako měšťáci. Škoda, velká škoda. Snad ani nechápou, proč se proces připravuje. Abychom je dali popravit? Ale to mi můžeme, i třeba bez soudu, však on Zinovjev ví, jak se to dělá. Soudní proces se vede především proti Trockému. Zinovjev i Kameněv svého času věděli, že Trockij je zavilý nepřítel strany, ale když podnikli svůj útok proti straně, Trockého rehabilitovali. Trockij však nadále zůstal nepřítelem. Ptáme se: Jestliže jsme nezastřelili Zinovjeva a Kameněva, když spolu s Trockým bojovali proti straně, proč bychom je měli střílet nyní, když pomohou ústřednímu výboru v jeho boji s Trockým? A nakonec ještě jedna věc. Nechceme prolévat krev našich starých přátel a soudruhů, byť se dopustili jakkoliv velkých chyb.“
„Splněný“ slib
Soud nedal obžalovaným šanci. Generální prokurátor SSSR Andrej Vyšinskij, člověk naprosto bez charakteru, v závěrečné řeči prohlásil: „Toto je bezedná hlubina degradace! Tohle je poslední mez morálního úpadku. Mám odvahu tvrdit v souladu se základními požadavky nauky o trestním řízení, že při spiknutí není možno klást takové požadavky, jako jsou důkazy. Žaluji tyto odporné zločince, kteří nezasluhují jiný trest než trest smrti zastřelením!“
V půl třetí ráno 24. srpna 1935 soud vynesl rozsudek. Byl zdrcující, všichni byli odsouzeni k smrti zastřelením. Podle zákona měli všichni získat lhůtu tří dnů na podání žádosti o milost. Takovou maličkostí se však nikdo nezabýval. Již dvě hodiny po vynesení rozsudku byli všichni odvedeni na popravu. Kameněv nepronesl jediné slovo, byl v šoku. Zinovjev se přestal ovládat, hystericky křičel Stalinovo jméno a žádal jej, aby splnil svůj slib. Klekl si, chytil za nohu příslušníka NKVD, který jej eskortoval, a žadonil o milost. Enkávédista jej bez rozpaků zahnal do prázdné cely, kde ho zblízka zastřelil.
Blamáž s hotelem Bristol
Stalin mohl být spokojen. I západní žurnalisté z Moskvy informovali, že soudní řízení bylo naprosto v pořádku a že obžalovaní se přiznali pod tíhou důkazů. Ne ovšem vše vyšlo tak, jak si gruzínský Macchiavelli představoval. Například podle obžaloby se jeden z obžalovaných, Eduard Golcman, měl s Trockým sejít v kodaňském hotelu Bristol. Dánský deník Socialidemokraten ovšem přinesl informaci, že hotel Bristol v Kodani vůbec neexistuje. Ale Západ v dané chvíli neměl příliš velký zájem SSSR a Stalina dehonestovat. V roce 1935 došlo mezi SSSR a západem k určitému sblížení, byla podepsána spojenecká smlouva mezi SSSR a Francií a další mezi SSSR a Československem.
V příštích procesech se již něco podobného nesmělo opakovat. Jagodu nahradil Ježov a mašinérie se rozběhla naplno. Nejprve však byl přeorganizován samotný NKVD. Ježov zlikvidoval staré kádry a nahradil je svými lidmi, kteří se neštítili ničeho. Vrchol čistek proběhl v letech 1937 a 1938 a Ježov byl jejich hlavním vykonavatelem, avšak strůjcem a zadavatelem v pozadí byl pochopitelně Stalin. Vzhledem ke Stalinově taktice se většina samotných obětí domnívala, že za všechno může NKVD v čele s Ježovem a Stalin vůbec netuší, co se ve státě děje. Vrcholem Ježovovy kariéry byla oslava 20. výročí sovětské policie dne 20. prosince 1937, kde byl Ježov oslavován a veleben jako nadaný žák Stalinův.
Zásah Edvarda Beneše?
Další proces, v němž hlavními figurami byli Karl Radek a Jurij Pjatakov, proběhl podle stejného scénáře. Jinak tomu bylo při procesu s vedoucími činiteli sovětské armády. Zde byl hlavní postavou náčelník Michail Tuchačevskij. Stalinova paranoia nabírala obludných rozměrů a schopností a moci armády se bál. Z jeho hlediska bylo nutné do ní dosadit nové lidi, jejichž základním předpokladem nebyla odbornost, ale loajalita k pánovi Kremlu.
Obvinění se zakládalo na tom, že sovětské vrchní velení ve spolupráci s Německem chystá – jak jinak – spiknutí. Tato konstrukce, která nejspíše pocházela z dílny NKVD a samotného Stalina, se dostala do rukou Reinharda Heydricha. Ten zprvu uvažoval, že by ji využil vůči německé armádě, ale po konzultaci s Hitlerem vše nakonec dopadlo jinak. Hitler už dávno plánoval svůj Drang nach Osten a nyní uviděl příležitost, jak velení sovětské armády oslabit. Co se dělo poté, není dosud zcela jasné. Podle jedné z verzí se zfalšovaná zpráva dostala do rukou československého prezidenta Edvarda Beneše, který ji nechal předat zpět Sovětům. Ať to bylo jakkoliv, půda pro další proces byla připravená. Proces byl neveřejný a výsledek předem jasný. Stalin zdecimoval svou armádu takovým způsobem, který v dějinách nemá obdoby (viz box).
Bucharinův proces
Další na řadě byli Bucharin a Rykov. Bucharin se stavěl proti násilné kolektivizaci, což mu Stalin nemohl zapomenout. Byl obviněn z pravé úchylky a začalo vyšetřování. Zatím ještě na svobodě, ovšem Bucharin byl vystaven neustálému tlaku. Například v prosinci roku 1936 vtrhli agenti NKVD do Bucharinova bytu a začali z bezohlednou prohlídkou. Poté mu nařídili, aby se okamžitě vystěhoval. Jakoby náhodou v té chvíli zazvonil vnitřní telefon. Bucharin jej vzal a na druhém konci se ozval Stalin. Milým hlasem se ptal, jakže se Bucharinovi vede, že se dlouho neviděli. Bucharin ho informoval o tom, co se mu děje v bytě. Stalin zahrál rozčilení a do telefonu zakřičel: „Co to má znamenat, okamžitě je vyžeň!“ Krátce na to Stalin spolu s Ježovem připravil Bucharinovo obvinění.
Následoval klasický scénář – zatčení a obvinění ze zrady. Bucharin prý nebyl fyzicky mučen, vyšetřovatelé NKVD ho však týrali psychicky – vyhrožovali, že zabijí jeho mladou ženu a právě narozeného syna. Pod tímto tlakem začal Bucharin alespoň částečně s NKVD spolupracovat, i když se snažil bojovat o každou píď pomyslného bojového pole. Vzhledem ke zkušenostem z předchozích procesů, které jistě pozorně sledoval, si nemohl dělat iluze, jaký osud ho čeká. Nicméně zastrašit se nenechal. Před soudem se odmítal přiznat, že byl agentem cizí rozvědky, což Vyšinského vytáčelo k nepříčetnosti. A zřejmě i Stalina, který byl podle ne zcela potvrzeného svědectví přítomen v soudní síni. Jak totiž tvrdil jeden ze zahraničních dopisovatelů: „Neobratně nasměrovaná lampa v jeden okamžik během procesu pozorným divákům v publiku jasně ukázala pokleslý knír a žlutavou tvář pokukující zpoza černého skla z jedné privátní lóže.“
Proč potřebuješ, abych zemřel?
Bucharin a Rykov zvolili taktiku přiznání se k politické odpovědnosti, ale vinu za konkrétní činy, jakým byla třeba vražda Kirova, odmítali. Nakonec však i Bucharin prohlásil, že si zaslouží smrt. Vyšinskij mu jistě s radostí vyhověl a odsoudil ho k absolutnímu trestu. Bucharin pak požádal o kus papíru a tužku a napsal Stalinovi vzkaz: „Kobo, proč potřebuješ, abych zemřel?“
Proces s Bucharinem byl posledním z velkých moskevských procesů. Ne, že by teror ustal, ale už nebyl tak viditelný. Například Nikolaj Ježov byl v roce 1940 v tichosti zastřelen bez soudu. Terčem čistek se stala diplomatická služba nebo vedení mládežnické organizace Komsomol. Situace v zahraničí se však přiostřovala, válka byla na spadnutí a Stalin potřeboval vnitropolitickou situaci stabilizovat a získat čas. Toho dosáhl mimo jiné i hanebným komplotem s nacistickým Německem ze srpna 1939. Po válce Stalin připravoval další procesy, například v roce 1952 s moskevskými lékaři, ale jeho vůle už nebyla tak pevná. Zato však své know-how exportoval do jím ovládaných zemí střední a východní Evropy. V Československu byli nejdříve obžalováni lidé, kteří se „provinili“ jen tím, že si přáli, aby jejich vlast byla svobodná, za všechny jmenujme Miladu Horákovou. Zrcadlem moskevských procesů bylo až přelíčení s Rudolfem Slánským, komunistou, který se na demontáži demokracie v ČSR významně podílel. I Slánský a další obžalovaní se po nátlaku StB doznávali k vyzvědačství pro USA, a to jen proto, že strana od nich jejich doznání údajně potřebovala.
1000 poprav denně
Stalin si uvědomoval, že pokud chce být skutečným vládcem, nesmí spoléhat na to, má-li v orgánech strany většinu nebo ne. Politbyro musí být jen Stalinovou prodlouženou rukou, nikoliv mozkem. Musí se skládat z lidí jemu naprosto oddaných, byť i takové je nutné čas od času vyměnit. Každý člověk ve Stalinově říši musí cítit lásku k němu i strach z něj. A aspoň nějakou jistotu své bezpečnosti musí spatřovat v bezvýhradném pokoření před Stalinem. Samostatné myšlení bylo pro Stalina nebezpečné a nepřípustné.
Podle odtajněných sovětských archivů NKVD během let 1937 a 1938 zatkla 1 548 367 osob, z nichž bylo pak 681 692 zastřeleno, což v průměru znamená asi 1000 poprav denně. Celkový počet obětí ježovštiny, jak se tomuto období přezdívalo, se někdy odhaduje na 950 tisíc až 1,2 milionu, vzhledem k neúplné dokumentaci může být i podstatně vyšší. Celkově se počet obětí v SSSR mezi roky 1929 až 1953, kdy Stalin konečně zemřel, odhaduje na 22 milionů lidí.
Velký kormidelník aneb Kult osobnosti
„Sovětská loď je dobře vystavěna i vyzbrojena. Nemusí se bát bouří. Drží se svého kurzu. Její trup postavil její geniální konstruktér, aby mohla bojovat proti nepřátelským živlům v době válek a proletářských revolucí. Řídí ji velký kormidelník Stalin.“ Pravda, 1. ledna 1937
„Všem národům Sovětského svazu je Stalin přítelem, otcem a vládcem. Stalin je přítelem lidu ve své skromnosti. Stalin je otcem lidu ve své lásce k němu. Stalin je vládcem národů ve svém moudrém vedení boje národů proti buržoazii.“ N. S. Chruščov, 1949
„Jedním z nejdůležitějších úkolů sovětských spisovatelů je boj proti zhoubnému vlivu úpadkové a podlézavé buržoazní kultury západu. V SSSR se vytvořila autentická lidová kultura založená na učení Marxe, Engelse, Lenina a Stalina.“ Bolševik, prosinec 1951
„Chci Kameněvovo přiznání!“
O tom, jak Stalin osobně řídil vyšetřování a přípravu procesu s Kameněvem a Zinovjevem, svědčí následující rozhovor s jedním z hlavních vyšetřovatelů NKVD Mironovem.
Stalin: Podle vás se Kameněv nemusí přiznat?
Mironov: Já nevím. Nemůžeme ho přesvědčit.
Stalin: Tak vy nevíte…Víte, Mironove, kolik váží náš stát se všemi svými továrnami, stroji, armádou a jejím vybavením?
Mironov: Ale…
Stalin: Přemýšlejte a řekněte mi, kolik váží.
Mironov: Vy žertujete, soudruhu Staline.
Stalin: Ptám se vás, kolik to všechno váží!
Mironov: To nikdo nemůže vědět Josife Vissarionoviči. To se musí pohybovat v nepředstavitelných částkách.
Stalin: A myslíte, že člověk může vydržet tak tlakové tíhy?
Mironov: Ne…
Stalin: Tak mi netvrďte, že Kameněv nebo ten či jiný vězeň dokáže takový tlak vydržet. Nechoďte ke mně se zprávou dřív, dokud nebudete mít Kameněvovo přiznání v aktovce.
Vedoucí oddělení hlavní správy státní bezpečnosti lidového komisariátu vnitra SSSR Mironov byl popraven v roce 1937.
Čistka v armádě
Za oběť stalinských čistek padlo:
3 z 5 sovětských maršálů
13 z 15 velitelů armád
8 z 9 admirálů flotily a admirálů 1. stupně
50 z 57 velitelů armádních sborů
154 ze 186 velitelů divizí
16 ze 16 politických komisařů armád
25 z 28 komisařů armádních sborů
58 ze 64 komisařů divizí
11 z 11 náměstků komisaře obrany
98 ze 108 členů Nejvyššího vojenského sovětu
Jeden z odsouzených generálů prosil na nejvyšších kremelských místech o milost. Soudruzi z politbyra jeho prosby smetli se stolu s následujícími poznámkami:
„Samé lži! Zastřelit. J. Stalin“
„Souhlasím. Darebák! Pro psa psí smrt. Berija“
„Maniak. Vorošilov“
„Svině! Kaganovič“
Procesy v kostce
1. proces
15.–16. ledna 1935 byl zahájen proces s tzv. „Moskevským centrem“, který byl prologem celého dějství. V něm byli obžalováni Grigorij Zinovjev, Lev Kameněv a další z podílu na osnování kontrarevoluční organizace, přípravy teroristických akcí proti sovětské vládě a podílu na zavraždění Sergeje Kirova. Všichni byli shledáni vinnými a odsouzeni k mnohaletým trestům žaláře. Pak následoval první velký proces s tzv. „Trockisticko-zinovjevským centrem“ (19.–24. srpna 1936), kdy Zinovjev, Kameněv a další byli obviněni z antisovětské činnosti, plánování vraždy vedoucích politických představitelů SSSR a špionáže. Všichni obžalovaní dostali trest smrti.
Seznam obžalovaných:
Grigorij Zinovjev
Lev Kameněv
Grigorij Jevdokimov
Ivan Bakajev
Sergej Mračkovskij
Vagaršak Ter-Vaganjan
Ivan Nikitič Smirnov
Jefim Dreitzer
Izák Reingold
Richard Pickel
Eduard Golcman
Fritz David
Valentin Olberg
Konon Berman-Jurin
Moissei Lurye
Nathan Lurye
2. proces
V době od 23. do 30. ledna 1937 se konal druhý proces s tzv. „Paralelním antisovětským trockistickým centrem“. Hlavním obžalovaným byl Karel Radek, původem Němec a aktivista v Komunistické internacionále. Většina odsouzených byla zastřelena.
Seznam obžalovaných:
Jurij Pjatakov
Karel Radek
Grigorij Sokolnikov
Nikolaj Muralov
Michajl Boguslavskij
L. Serebrjakov
V. V. Arnold
I. Y. Hrasche
I. Livchitz
I. Kňazev
Y. Turok
S. Rataičak
B. Norkine
A. Čestov
M. Strojlov
P. Pouchine
Y. N. Drobnis
3. proces
Další proces proběhl 11. června 1937 a byl specifický svým utajením. Nehodilo se, aby se sovětská veřejnost dozvěděla, že jsou souzeni vysocí představitelé armády včetně náčelníka generálního štábu Michaila Tuchačevského. Obvinění jim kladlo za vinu, že v dohodě s fašistickými mocnostmi se chystali svrhnout sovětské zřízení. 12. června 1937 byli popraveni.
Seznam některých obžalovaných:
Michail Tuchačevskij
Jona Jakir
Jeronim Uborevi
Robert Eideman
Avgust Kork
Vitovt Putna
4. proces
První a druhý proces směřoval vůči členům trockistické a tzv. nové opozice, třetí proti potenciálním oponentům v armádě. Čtvrtý byl namířen proti tzv. pravici („Pravicově trockistickému antisovětskému bloku“) a proběhl mezi 2.–12. březnem 1938. Na lavici obžalovaných seděli Nikolaj Bucharin, Kristian Rakovskij a bývalý předseda vlády Alexej Rykov. Prokuratura je vinila z toho, že po celou dobu od Říjnové revoluce byli protisovětskými spiklenci, kteří osnovali plány na zavraždění Lenina i Stalina, cizím státům pak chtěli vydat části sovětského území. Odsouzeni byli taktéž k trestům smrti.
Seznam obžalovaných:
Alexej Rykov
Nikolaj Bucharin
Nikolaj Krestinskij
Christian Rakovskij
Genrich Jagoda
Arkadij Rosengoltz
Vladimir Ivanov
Michajl Černov
Grigorij Grinko
Isaac Zelenskij
Akmal Ikramov
Fajzulla Chodjajev
Vasilij Šarangovič
Prokopij Zubarev
Pavel Bulanov
Lev Levin
Ignatij Kazakov
Vejamin Maximov-Dikovskj
Piotr Krujčkov
Sergrj Bessonov
Dimitrij Pletněv
Bez milosti vás postřílet!
Citace z tehdejšího sovětského tisku hovoří za vše.
„Hněv lidu nechť zničí sídlo vrahů a štváčů.“ I. Katajev, spisovatel
„Kdo byli ti Kameněvové a Zinovjevové? To nebyli lidé! To byla zvířata v lidském rouše!“ A. Gidaš, spisovatel
„Žádám popravu pro tu fašistickou bandu. Žádné slitování s nepřáteli a zrádci naší velké vlasti,“ A. Basadze, umělec
„Příští pokolení budou s neutuchajícím hněvem a opovržením vzpomínat na netvory, kteří se hemží ve špinavých koutech skomírajícího imperialismu.“ V. Bachmeťjev, spisovatel
„Bez milosti zlikvidovat zavilé nepřátele sovětské země.“ I. Keller, vědec
„Ze soudní síně vane do celého světa mrtvolný puch.“ Karl Radek, politik, později popraven
„Srdce milionů lidí se svírají, pěsti se zatínají vášnivou nenávistí k zlosynům z trockisticko-zinovjevovského bloku.“ Anna Karavajevová, spisovatelka
Ostatně, velmi podobnou kampaň zažilo začátkem padesátých let i Československo….
Proces, který se málem nepovedl
Při čtvrtém moskevském procesu už byla sovětská justice dostatečně ostřílená, aby věděla, co se má dělat. Ovšem stala se věc, na kterou nebyla připravena. Jeden z obžalovaných, Nikolaj Krestinskij, se náhle přestal držet naučeného scénáře. Ve chvíli, kdy se ho soud jen pro formu dotazoval, zda se cítí vinen a kdy všichni v sále čekali jednoznačné „Ano, jsem vinen,“ Krestinskij pronesl: „Nejsem vinen. Nejsem trockistou. Nikdy jsem nebyl členem bloku pravičáků a trockistů.“ Celý sál oněměl úžasem. Prokurátor Vyšinskij Krestinského nechal sednout a dál se této záležitosti nevěnoval.
Druhý den Krestinskij před soudem bezbarvým strojovým hlasem vypověděl: „Včera, pod vlivem okamžitého intenzivního pocitu falešného studu, vzbuzeného atmosférou lavice obžalovaných a pod dojmem obžaloby, k čemuž se připojilo i mé chatrné zdraví, jsem se nedokázal přimět, abych řekl pravdu. Navzdory světovému mínění jsem neměl sílu přiznat pravdu, že jsem po celou dobu řídil trockistický zápas. Žádám, aby soud zaprotokoloval mé vyhlášení, že plně přiznávám, že jsem se provinil těmi nejtěžšími obviněními, jež byla proti mně vznesena, a že přiznávám svou naprostou odpovědnost za zradu a velezradu, kterou jsem spáchal.“ Vyšetřovatelé NKVD se evidentně přes noc v přítomnosti Krestinského nenudili….
Stalinova smrt
Jeden z největších zločinců dějin, Josif Vissarionovič Džugašvili, zvaný Stalin, nebyl nikdy souzen. Jeho odchod z tohoto světa proběhl na jeho venkovské dače. 1. března skončil flám, jehož se účastnil Stalin a někteří členové politbyra. Spát údajně šel ve výborné náladě. Někdy poté Stalina ranila mrtvice. Osobní stráž se dlouho nemohla odhodlat k otevření dveří od jeho pokoje, a když sebrala dostatek odvahy, našla Stalina pomočeného a ležícího na zemi. Poslední okamžiky jeho života zachytila Stalinova dcera Světlana: „Smrtelná agonie byla hrozná. Bůh zaručuje lehkou smrt jen spravedlivým. Jak jsme byli svědky, doslova se dávil. Když to opravdu vypadalo na poslední chvíli, otevřel oči a vrhl pohled na každého v místnosti. Byl to strašný pohled, šílený, plný nenávisti a strachu ze smrti. Pak se stalo něco hrozného a nepochopitelného. Najednou zvedl svou levou ruku, jako kdyby ukazoval na něco nahoře, a pak ji spustil směrem k nám všem. To gesto bylo plné hrozby. Ihned poté se duše hlasitě a násilně osvobodila od těla.“
