V první První knize Mojžíšově, kterou zná celý svět pod pořečtěným názvem Genesis, se popisuje obrovská katastrofa – zaplavení celé souše mořskými vodami. Lidstvo a s ním i vše živé přežilo jen díky Noemovi a jeho arše. Vědci však předpokládají, že i na tomto šprochu je trocha pravdy a že tento příběh odráží skutečnou událost. Jak ale vidí celou záležitost dnes?
Vědci mají už dlouho dobu podezření, že biblický příběh odráží jednu zcela konkrétní historickou událost – totiž vznik dnešního Černého moře. Tato vodní plocha je skutečně zvláštní. Je totiž stejně jako její větší „sourozenec“, Středozemní moře, celá obehnána pevninou. Ještě před 10 000 lety ale Černé moře vůbec žádným mořem nebylo – myslíme-li alespoň pod pojmem moře něco, z čeho se nedá pít. Ano, Černé moře, stejně jako jeho „apendix“ na severu, moře Azovské, byly z geologického hlediska ještě poměrně nedávno obrovskými sladkovodními jezery. Na moře je změnil konec doby ledové. Okolo roku 8 000 př. n. l. začal v Severní Americe utávat obrovský Laurentinský ledovec, který pokrýval plochu tohoto kontinentu až do úrovně dnešního New Yorku. Voda, která byla uskladněna v ledovci začala zvedat hladinu oceánů, které pak zaplavily řadu nízko položených území. Na obecné podobě tohoto scénáře se vědci shodnou, o detailech se však vedou spory už od počátku devadesátých let minulého století. V té době totiž přišli vědci z americké Columbia University Bill Ryan a Walter Pitman velmi odvážnou teorií. Podle jejich výpočtů měla být před 10 000 lety hladina Černého moře o celých 80 metrů níže, než je dnes. Prudké zaplavení okolí bývalého jezera podle nich nedalo jen příčinu pro vznik legendy o potopě, která se později dostala i do biblických spisů, ale způsobilo i mohutný pohyb obyvatelstva. Díky tomuto přesídlení obyvatelstva se ale stalo něco zásadního: Přesídlenci z asijských území se vydali směrem do Evropy, kam přinesli řadu technických vymožeností, o nichž neměli „primitivní“ evropští lovci dosud ani potuchy – hlavně zemědělství a hrnčířské umění. Výzkumy, které nedávno prováděli američtí a rumunští vědci v deltě největšího přítoku Černého moře, Dunaje, však tuto představu zpochybňují či přinejmenším poupravují. V čem je tedy leží jádro pudla? Hlavním zdrojem nejistot ohledně rychlosti naplňování Černého moře slanou vodou spočívá v tom, že je velmi složité zjistit, na jaké úrovni se mořská hladina pohybovala dříve. Nechme hovořit Liviu Giosana, jednoho z členů výzkumného týmu: Nelze mluvit o záplavách, pokud nevíme přesně, na jaké úrovni se pohybovala hladina jak v Černém, tak ve Středozemním moři. Úroveň mořské hladiny je jako Svatý Grál. Giosan a jeho kolegové provedli v dunajské deltě řadu vrtů a k jejich datování použili mimo jiné i radiouhlíkovou metodu. Podle jejich závěrů je třeba dřívější výsledky značně poopravit. Hladina moře nebyla v době potopy o 80, ale pouze o 30 metrů níže. Vraťme však slovo Liviu Giosanovi: I takové zvýšení mořské hladiny by však mohlo mít dalekosáhlé důsledky. Například zaplavení celé dunajské delty a také 2 000 km2 dobré zemědělské půdy.
