Vánoce roku 1938 byly v českých zemích smutné a probíhaly ve stísněné atmosféře. Neuplynulo ani čtvrt roku od chvíle, kdy západní státy ve snaze nepohněvat si nového pána Německa mu na podnose naservírovaly české pohraničí. Ač se Hitler dušoval, že to byl jeho poslední evropský územní požadavek, lidé s rozhledem si uvědomovali, že krvelačný diktátor je nenasytný.
„To, co se děje, se netýká jenom nás a nezastavuje se to na našem pohraničí. To, čím měla být na náš účet odklizena evropská krize, není řešení ani trvalé, ani konečné. Věřte, že nejde o konec, ale o počátek,“ napsal již dva dny po Mnichovu Karel Čapek. Pohled na tehdejší mapu Československa byl vskutku žalostný. Obraz ohlodané země, zaklíněné do velkého a agresivního souseda, působil spíše jako krátkodobá anomálie než jako trvalý stav. Však se Adolf Hitler v soukromí nijak netajil svými dalšími úmysly. Po Mnichovské konferenci, kde bez jediného výstřelu získal sudetské kraje, se cítil lehce podvedený. Chtěl totiž Československo celé a zároveň chtěl ukázat světu sílu své nově vybudované branné moci. Už měsíc po mnichovské hanbě vznikly v Berlíně podrobné plány na obsazení toho, co z Československa zůstalo.
Rozleptávání republiky
Po mnichovském okleštění vzniklo z republiky ne příliš funkční torzo, pro které se vžil název 2. republika. Šestého října byla na Slovensku podepsána tzv. „Žilinská dohoda“, která Slovensku zajistila autonomii. V názvu republiky se začala užívat pomlčka a stát se tak přejmenoval na Česko-Slovensko. 8. října Hitler vydal směrnici německému ministerstvu zahraničí podporovat autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi, ale prozatím ve svazku ČSR.
Jedenáctého října byla vyhlášena autonomie Podkarpatské Rusi. O den později byly napadeny předsunuté jednotky Československé armády v Osekách na Prachaticku. Jednalo se o jeden z mnoha útoků, které prováděli Němci na delimitační čáře během roku 1938 a kterými se pokoušeli zabrat území, které jim podle Mnichovské dohody nenáleželo. Například koncem října byla přepadena Moravská Chrastová, kde žilo převážně české obyvatelstvo. Československé jednotky však vytlačily Němce zpět, ale za cenu několika obětí na životech a několik Čechů bylo odvlečeno podobně jako za sudetské krize. Praha se musela vzdát i území na severní Moravě ve prospěch Polska a na jižním Slovensku ve prospěch Maďarska. Objevil se problém uprchlíků ze zabraných Sudet. Podle některých údajů jim bylo poskytnuto provizorní útočiště v 6000 železničních vagonech.
Kdo bude prezidentem?
V této neutěšené situaci politici řešili, kdo by měl být dalším prezidentem. Edvard Beneš na svou funkci abdikoval a úřad poté zůstal skoro dva měsíce neobsazen. Poltická reprezentace se shodla, že Benešovým nástupcem bude Emil Hácha. Hácha, v té době již sedmašedesátiletý, byl všeobecně uznávaným právníkem. Působil jako prezident nejvyššího státního soudu, byl členem legislativní rady vlády ČSR, členem české akademie a České učené společnosti. Své místo měl i u haagského rozhodčího soudu. Prezidentství nepřijal s nadšením, spíš je bral jako nepříjemnou povinnost. Politici mu však slibovali, že jeho funkce bude pouze reprezentativní.
Ač se do konce roku 1938 podařilo situaci v republice jakž takž stabilizovat, vnitřní atmosféra byla doslova hororová. Na povrch vyplavalo to nejhorší z české společnosti. Zprvu zde převažovala deprese a zklamání, později se začali hledat viníci české tragédie. Kladivo spravedlnosti lůzy dopadlo především na Edvarda Beneše a heslem nového státu se stalo „odbenešit“. Najednou se vyrojilo množství obdivovatelů autoritářských režimů, i toho nacistického.
Kdo nesouhlasí, patří do koncentráku
Zde se především ukázala česká pravice, která chtěla radikálně omezit demokratické poměry. To se podařilo i tzv. zmocňovacím zákonem, ve kterém parlament předal své kompetence vládě a prezidentovi. Své polínko do ohně si přidali nejen čeští fašisté, kterých bylo naštěstí nemnoho, ale i katoličtí intelektuálové, mimo jiné i taková jména jako Jaroslav Durych, Jan Zahradníček nebo Jan Čep. „Nikdy už naše země nesmí býti hadí slují studených ďáblů, nikdy už z ní nesmí beztrestně syčeti smích rouhání, nikdy už nebude bezpečným pelechem kuplířů a travičů,“ hřímal Durych. „Každá shovívavost vůči těmto odporným lidem znamená naši sebevraždu. Je třeba je přinutit, aby se báli. Buď učiní pokání, nebo musí být vyříznuti z národa. Jestliže nemají vědomí své viny, nutno je k tomu donutit. Kdo je zločinec, patří do kriminálu nebo do koncentračního tábora,“ napsal spisovatel Karel Schulz. Mimochodem, koncentrační tábor v Letech u Písku nezřídili Němci, ale stihla to ještě pražská vláda. Zastánci demokracie byli zesměšňováni a pronásledováni, Karel Čapek tento tlak nevydržel a v prosinci roku 1938 umírá. Vláda zavádí i první protižidovská opatření.
Dali jste nám území, teď navalte prachy
Československá vláda byla přesvědčena, že svého německého souseda již nijak nedráždí. Svou zahraniční i vnitřní politiku uzpůsobila německým zájmům. Hitler však neustále hledal záminky, jak na Prahu vyvíjet neustálý tlak, koneckonců byl již dávno rozhodnutý „český problém“ vyřešit jednou provždy. Československý ministr zahraničí, proněmecky orientovaný Fratišek Chvalkovský, navštívil v lednu 1939 Berlín, kde si musel vyslechnout příval urážek. Pražská vláda poté uskutečnila další ústupky, povolila například Němcům užívání vlajek s hákovým křížem či Čechům naopak zakázala používat některé symboly 1. republiky. Ministerstvo obrany vydalo do rukou Němců některé plány československých zbraní. Vrcholem nacistické drzosti byl požadavek, aby republika Berlínu odevzdala alikvotní podíl zlata a deviz z československé národní banky, který připadal na krytí oběživa v Sudetech. Praha souhlasila s podmínkou, že na Německo přejde i část československého státního dluhu. Němci se takovému návrhu jen zasmáli a přinutili Čechy odevzdat 481 milionů korun, z toho 465,8 ve zlatě a zbytek v devizách. V den Chvalkovského návštěvy – 12. ledna – dostali velitelé některých jednotek směrnice „operace Březnový vítr“, jejímž cílem bylo obsazení Čech….
Slovenská karta
Pro likvidaci okleštěného Československa Hitler opět použil taktiku rozdmýchávání národních vášní. Tak, jako mu na podzim loňského roku k tomuto účelu posloužili sudetští Němci, nyní využil Slováky. Většina slovenské veřejnosti se zadostiučiněním přijala autonomii a Mnichov vnímala jako trest Čechů za dosavadní národnostní politiku. Na Slovensku byl zaveden systém jediné strany, touto partají byla Hlinkova Slovenská ľudová strana, u níž byly více než patrné separatistické a fašizoidní tendence. Přesto chtěla většina Slováků zůstat ve společném svazku s Čechy.
Krize nastala počátkem března. Na Slovensku byla zahájena protičeská kampaň, kterou podněcoval jak Berlín, tak Budapešť, a situace se zvrhla tak, že zde musela zasáhnout armáda. Praha zde vyhlásila výjimečný stav. Vedoucí separatističtí politici Tuka, Mach a Černák skončili v internaci. V tu chvíli Hitler zasáhl otevřeně. Pozval si na kobereček předáka ľudové strany Jozefa Tisa a postavil ho před jednoduchou volbu: buď Slovensko vyhlásí samostatnost, nebo je obsadí maďarská branná moc. Maďarský strašák zafungoval spolehlivě. 14. března slovenský sněm skutečně vyhlásil svrchovanost, ač většina slovenských politiků přistoupila k tomuto kroku váhavě. Jak prohlásil významný slovenský politik Pavol Čarnogurský: „Po otvorení snemu sa zniesla na poslanecké lavice ťažká, až dusivá nálada. Každý z nás vedel, že vyhlásením slovenskej štátnej samostatnosti sa staneme len nástrojom Hitlera, nie vyjadrovateľmi vôle národa.“ Za pravdu mu dala studie německého ministerstva zahraničí, o které ovšem žádný ze Slováků neměl ani tušení: „Nezávislé Slovensko bude vnitřně slabé, což je ideální stav pro německé pronikání na východ.“ Nutno připomenout, že Maďaři na Slovensko i na Podkarpatskou Rus ihned zaútočili. Tehdy ještě československé jednotky svedly krvavé ústupové boje a jejich část pak našla azyl na rumunském území.
Český teror je nesnesitelný!
Ač si byl Hitler téměř jistý, že západní velmoci nezasáhnou, přece jen v něm malý červíček pochybností hlodal. Od Mnichovské dohody, pod kterou byl i jeho podpis, uplynulo půl roku a Hitlerovi šlo i o to, aby si nepohněval světové veřejné mínění. To, že se Československo samo rozpadlo (že se tak stalo za jeho vydatného přispění, o tom německá propaganda pochopitelně mlčela), mu dalo záminku k zásahu. Hitlerovi však šlo i o to, aby vstup jeho armády do zbytku Československa nebyl vnímán jako válečná operace, nýbrž cosi na způsob policejního zásahu. Proto zůstaly počty wehrmachtu na mírovém stavu.
Zbytek henleinovců, který v republice zůstal, se opět pustil do díla. Ve Stonařově nedaleko Jihlavy německý dav zaútočil na četnickou stanici. Četníci se bránili a jednoho útočníka zastřelili. Jaké to bylo chutné sousto pro Goebbelsovu propagandu, která mohla opět spustit srdcervoucí nářky o českém teroru! Provokace byly vyvolávány i na dalších místech včetně Prahy. Vláda byla varována, že německé vojsko se přibližuje k hranicím. Vládní činitelé však těmto zvěstem odmítali věřit. Padl návrh, aby prezident Hácha požádal o audienci u Hitlera a vysvětlil mu československou politickou situaci. Hitler Háchu nakonec skutečně pozval. Velké noční drama mohlo začít.
Hitlerovy pochyby
Čtrnáctého března 1939 z republiky odlétá letadlo s českými zpravodajskými důstojníky, kteří by pro nacisty byli jistě tučnou kořistí, a ve čtyři hodiny odpoledne se do Berlína vydává zvláštní vlak, který veze prezidenta Háchu a jeho doprovod. Už během cesty se Hácha dozví, že Němci obsazují Ostravu, a uvědomuje si svou kritickou situaci, kterou se ovšem ministr Chvalkovský snaží bagatelizovat.
Na berlínské Anhhaltské (?) nádraží vlak přijíždí těsně před desátou hodinou večerní. Prezident je uvítán s poctami, jaké přísluší hlavě státu, a poté je převezen do hotelu Adlon, který se nachází malý kousek od říšského kancléřství. Posel přináší dceři Emila Háchy Miladě Rádlové osobní Hitlerův dar – bonboniéru a kytici žlutých růží.
Co vlastně v té době Hitler dělal? Koukal se na film. Snímek měl pro danou situaci celkem příhodný název – Beznadějný případ. S přijetím Háchy nijak nespěchá, má sice vše promyšleno, ale ještě si v hlavě propracovává detaily. Nebudou se Češi bránit? Jak bude reagovat Západ? A co tomu řeknou samotní Němci?
Buďte rádi, že jsem vás nechal existovat!
Hodiny ukazují jednu hodinu a patnáct minut po půlnoci, když Adolf Hitler konečně přijímá prezidenta Háchu. Ten stále ještě věří, že nacistický pohlavár nechá Čechům samostatnost, byť by jejich zahraniční politika úzce sledovala německé zájmy. Setkání zahájí slovy, ve kterých se snaží navodit umírněnou atmosféru. Říká, že nikdy nebyl příliš nadšen ze vzniku samostatného československého státu a že vnitřní režim republiky mu byl cizí. Dodává, že plně chápe, že o osudu českého národa musí rozhodnout ten nejpovolenější – říšský kancléř.
Pak si vzal slovo Hitler. Prohlásil, že Němci nepociťují nenávist k jiným národům. Pokud Hácha znal znění norimberských zákonů, a jako právník je jistě znal, musel si alespoň v duchu zaťukat na čelo. Hitler pak začal Čechům vyčítat vše možné i nemožné. Zmínil rok 1936, kdy Německo navzdory dohodám obsadilo demilitarizované pásmo na levém břehu Rýna. „Tehdy jste Francii zaslali nótu, že v případě francouzského útoku se dá československá armáda na pochod také!“ křičí. Pak vyčte Čechům, že si dovolili kritizovat agresi Itálie v Habeši (dnešní Etiopie). Poté zmíní svou „velkomyslnost“, když po Mnichovu nechal Československo ještě žít, a pustí se do kritiky české armády. Pak najednou vystřelí: „Zítra v šest hodin vstoupí ze všech stran německá armáda do Čech a německé letectvo obsadí všechna česká letiště. Jsou dvě možnosti. První, že vstup německých oddílů povede k boji. V takovém případě bude odpor zlomen všemi prostředky brachiálního násilí. Druhá, že vstup německých oddílů se odehraje ve snesitelné formě, a potom pro mě nebude těžké poskytnout českému národu velkorysou svébytnost, autonomii a zaručenou svobodu.“
Hitler měl z Čechů obavy
Háchou v té chvíli musel projet blesk. Byl připraven na leccos, ale takový spád událostí nečekal. Podle svědectví tlumočníka seděl jako zkamenělý. Hitler však pokračoval, aby bylo vše naprosto jasné. Zdůrazňuje, že v případě boje bude české vojsko zničeno do dvou dnů, protože na každý český prapor připadá jedna německá divize. A poté by se na dobytém území rozpoutal teror.
Vůdce se české armády stále obával. I když by Češi tento boj pravděpodobně prohráli, jejich armáda měla stále vysokou morálkou a byla připravena i „odčinit“ Mnichov, kdy jí boj nebyl umožněn. I proto Hitler Háchovi sliboval vysoký stupeň autonomie, který prý Češi neměli ani v Rakousko-Uhersku. Navíc začátkem roku 1939 měl Hitler, ač to zní ze současného pohledu šíleně, v Evropě pověst mírotvorce a nehodlal o ni přijít. Proto trval na mírovém ujednání s Háchou.
Neradi bychom zničili vaši krásnou Prahu…
Prezident do Hitlerovy černé duše neviděl a jediné, co jej v tu chvíli trápilo, byl osud jeho krajanů doma. Přesto se pokouší o odpor a ptá se, zda je obsazení Čech nutné. Hitler nekompromisně prohlásí, že jeho rozhodnutí je nezměnitelné. K Háchovi přistoupí Hermann Göring a říká mu, jak nerad by zničil tu krásnou Prahu. „Mám těžký úřad. Bylo by mi nesmírně líto, kdybych musel zničit to krásné město. Musel bych to ale učinit, aby Angličané a Francouzi konečně vzali na vědomí že má Luftwaffe je schopna odvést stoprocentní práci,“ šeptá Göring Háchovi do ucha. „Díval se na mě mazlivě, jako nějaká ženská,“ vzpomínal později Hácha, „Udělal by to, jen aby svět viděl první ukázku práce jeho Luftwaffe.“ Göring nicméně moc dobře věděl, že po celé střední Evropě panuje takové počasí, které by nedovolovalo vzlétnout byť jen jedinému průzkumnému stroji.
Vzdor i kapitulace
Ve dvě hodiny ráno proběhne v jednání přestávka. Hácha telefonuje do Prahy a spojuje se s premiérem Beranem. Oznamuje mu, že německé vojsko začne ráno s obsazováním země. Česká armáda nesmí klást odpor. „Všude musí být klid, úplný klid! Jinak bude zle,“ říká unavený, ale i nervózní Hácha.
Poté jednání pokračují. Němci Háchovi strkají pod nos dokument, ve kterém odevzdává osud Čechů Hitlerovi. Hácha nechce podepsat, poté se zhroutí. Hitler i jeho suita jsou zděšeni. Ne že by jim osud a zdraví starého muže leželo nějak na srdci, ale děsila je reakce světa, kdyby Hácha na území říšského kancléřství zemřel. Je přivolán osobní Hitlerův lékař, dr. Morell, který se později na vůdcově zdraví zřetelně podepíše. Je zvyklý téměř vše léčit pilulkami své výroby nebo injekcemi. Jednu z nich dá i Háchovi. Ten přijde k sobě a s obnovenou energií se začne Hitlerovým požadavkům bránit. Nakonec přece jen kapituluje.
Neplatný dokument
Hácha si byl vědom, že jeho podpis na dokumentu, který odevzdává Čechy Němcům, žádnou právní hodnotu nemá. Podle ústavy by něco podobného mohl provést jedině parlament. Věděl, že pro mnohé se stane zrádcem. Přesto bojoval o znění dokumentu, protože poněkud naivně věřil, že Hitler bude dohodu respektovat.
Když se Hácha vrací domů, vše si v duchu přehrává znovu: „Co jsem já, Emil Hácha? Z úhlu věčnosti jsem docela obyčejný člověk, který se jednou obrátí v prach jako každý jiný. Národ to nepodepsal, podepsal to jen ten Hácha…“ Později se bude Emil Hácha, dokud mu síly budou stačit, snažit, aby ubránil pro český národ, co se jen dá.
Boje v Místku
Československá armáda respektovala rozhodnutí své politické reprezentace a na přímý rozkaz složila zbraně a proti Němcům nebojovala. Ovšem až na jednu výjimku, kterou tvořila 12. rota třetího praporu 8. pěšího pluku. Byla dislokována v kasárnách v Místku a tvořili ji především nováčci, kteří nastoupili vojenskou službu až 1. března. Tito vojáci pod vedením kapitána Karla Pavlíka měli k dispozici jen pušky a pár lehkých kulometů, přesto se pustili do boje s mnohonásobnou přesilou.
14. března v 18 hodin a 15 minut se Místkem ozývají první výstřely. Krátce předtím totiž překročí jednotky VIII. sboru a pluku SS „Leibstandarte Adolf Hitler“ státní hranici v prostoru Moravské Ostravy. Měly za úkol zajistit Ostravu před případnými choutkami Poláků, kteří se netajili úmysly, že by z rozpadajícího se Československa pro sebe uzurpovali nějaký ten kousek. Němci jsou však v Místku zaskočeni odporem, na který nebyli připraveni. Nasazují protitankové dělo a dokonce i tanky. Přesto se Čechům daří útok odrazit a způsobit Němcům i ztráty. Jejich počty si raději nacisté nechávají pro sebe, dnešní odhady se pohybují od šesti do osmnácti mrtvých Němců. Na české straně jsou pouze dva lehce ranění. V 18.45 přichází rozkaz zastavit palbu. Německé vojsko poté kasárna obsazuje. Po okupaci se kapitán Pavlík zapojuje do odboje, v roce 1942 je gestapem zatčen a 26. ledna 1943 v koncentračním táboře Mauthausen popraven.
Děti, dejte mi pusu!
Po setkání s Háchou byl Hitler radostí bez sebe. „Najednou se pod náporem dvou esesmanů prudce otevřely dveře a Adolf Hitler k nám běžel s úplně změněným výrazem: Děti, křičel, rychle mi dejte pusu na obě tváře. Rychle! Mám pro vás dobrou zprávu. Hácha podepsal,“ vzpomínala na ten den Hitlerova sekretářka Christa Schröderová. Málokdokdy někdo viděl Hitlera takhle rozjařeného. Smál se, plácal se do stehen a neustále opakoval, že nyní vstoupí do dějin jako ten největší Němec.
Vůdce si svůj triumf chtěl vychutnat ještě za tepla. Už v osm ráno nasedl do zvláštního vlaku, který měl mít konečnou zastávku v Praze. Slavilo se i ve vlaku, jakoby výsměšně se podávala pražská šunka a plzeňské pivo. Dokonce i zapřísáhlý abstinent Hitler si dal jedno malé pivo. Cestou si vychutnával svůj triumf. Po příjezdu do Prahy se odebral rovnou na Hrad, kde už u vchodu stály stráže SS. Hitler se kochal pohledem na město. Poté ukázal na petřínskou rozhlednu: „Ta železná konstrukce musí pryč.“ Nad Hradem v té chvíli již vlála standarta s hákovým křížem…
Začíná šestiletá noc
Když se někdo podíval ráno 15. března v Praze z okna, mohl si říct jen to, že „venku je hnusně.“ Padal mokrý sníh, vládla lezavá zima, těžké nízké mraky vypadaly jako olověný příklop. Češi většinou ovšem netušili, do jak „hnusného“ rána se skutečně probouzejí. V osm hodin ráno se v Praze objevují první německé jednotky. Okamžitě jsou zajištěny strategické body: Pražský hrad, vládní úřady, nádraží, pošty, mosty a samozřejmě vojenské objekty.
Pražané vyrážejí do ulic. Drtivá většina má ve svých tvářích vepsaný hněv, nenávist, vzdor, ale hlavně zoufalou bezmoc. Slzy se dají počítat na hektolitry. Nacistická vojska v nekonečném zástupu se jako mor rozlézají po celé zemi. Čechy čeká neskutečně dlouhých 2247 dnů okupace. Někteří optimisté sice tvrdí, že zařazením země do velkého německého hospodářského prostoru nastane rozkvět, ale málokdo tomu věří.
Gestapo již řádí
Šestnáctého března 1939 Adolf Hitler vyhlašuje Protektorát Čechy a Morava. České země se podle výnosu stávají autonomní částí Německa. Ona autonomie je však jen na papíře, vše podstatné se bude rozhodovat v Berlíně. Byť zůstává zachován úřad prezidenta, ba i vlády, Hitlerovou prodlouženou rukou bude říšský protektor. Jako první do této funkce usedá Konstantin von Neurath, později v norimberském procesu odsouzený k 15 letům vězení.
Hitler přijímá na Hradě znovu Háchu a poté i vládní představitele. Potom se setkává s některými příslušníky německé menšiny v Praze. Pražskému primátorovi Otakaru Klapkovi řekne, že věří, že Praha rozkvete a dlouhou dobu bude žít v míru. O svém odhodlání rozpoutat světovou válku se samozřejmě nezmíní. Ani o tom, že se už rozběhla akce Gitter, při které Gestapo zatýká předem vytipované osoby. Během prvních dvou dnů okupace jich v celách skončilo 450. Za oběť Hitlerovi nakonec padne 360 000 Čechů a Slováků, z velké části židovského původu.
Němci pronikali i do ekonomické sféry nebo do sféry běžného života. Záhy byl vyhlášen směnný kurz koruny vůči marce v poměru 10 : 1, byť se reálný kurz pohyboval okolo 6 : 1. Po deseti dnech existence protektorátu se pak povinně přešlo na jízdu vpravo, jejíž zavedení ovšem už předtím chystala československá vláda.
Konec válečné předehry
A co okolní svět? Západ sice naoko zaprotestoval, ale to bylo vše. Anglická banka se souhlasem „Mnichovana“ Chamberlaina dokonce Němcům odevzdala 23 tun zlata, které tam Československá republika měla uložené. Snad jen Winston Churchill nese britskou vlajku hrdosti, když Benešovi řekne: „Slibuji, že pokud budu živ, budu pracovat, abych odčinil ten hrozný zločin, kterého jsme se dopustili na vaší zemi.“
Ale přece jen se v Evropě začíná něco dít. Okupace Prahy a německý nátlak na Litvu, aby odevzdala Memel (Klajpedu), otevírá oči mnohým zabedněncům Chamberlainova typu. Sám britský premiér 17. března vystoupil s projevem, ve kterém naznačil ráznější politiku. Pomalu se začala vytvářet protihitlerovská fronta, byť jen na formálním základě. Chamberlain si představoval, že jen domluva mezi Anglií, Francií, SSSR a Polskem bude stačit proti dalšímu nacistickému rozpínání. Byla to jen další naivní představa tohoto birminghamského obchodníka.
Každopádně Francie, byť ne s příliš velkým nadšením, začala více zbrojit a Británie poskytla záruky Polsku a Rumunsku. Hitler však byl rozhodnut ve své riskantní hře pokračovat i nadále. Necelého půl roku po vstupu nacistů do Prahy začala druhá světová válka.
Titulky českých novin z 15. 3. 1939
Nezávislost Slovenska prohlášena (Lidový deník)
Bezohledně proti rozkladným živlům (Lidový deník)
Loučíme se se Slováky! (Lidový deník)
Protiněmecké akce v Polsku (Lidový deník)
President k Hitlerovi (Lidový deník)
Německo přijímá ochranu nad Českými zeměmi (Večerní české slovo)
Klid! (Večerní české slovo)
Nástup říšského vojska začal (Večerní české slovo)
Hitler přijímá český národ pod ochranu Německé říše (Národní politika)
Dnes v 6 hodin ráno vstoupilo německé vojsko na celé území našeho státu (Národní politika)
Čechy a Slovensko nepřestanou býti spjaty svazkem nejpřátelštějšího porozumění (Národní politika)
Hitlerovo provolání
Německému lidu!
Před několika měsíci bylo Německo nuceno vzít v ochranu své soukmenovce, žijící v uzavřených skupinách, proti nesnesitelnému teroristickému režimu Česko-Slovenska a v posledních nedělích se objevily se zvýšenou měrou stejné případy. Takové případy musí vésti do nesnesitelných poměrů v prostoru, kde žije společně několik národností. Odpovědí na obnovené útoky proti svobodě a životu jednotlivých národních skupin bylo, že se nyní tyto skupiny odtrhly od Prahy. Tím přestalo existovati Česko-Slovensko. Od neděle vznikly na četných místech pusté výtržnosti, jimž však nyní znovu padli za oběť četní Němci. Každou hodinou se množí volání o pomoc postižených a pronásledovaných. Z bohatých německých jazykových ostrovů, které byly dík velkomyslnosti Německa ponechány minulý podzim Česko-Slovensku, počal opět směřovati do říše proud uprchlíků, připravený o svůj majetek. Další trvání tohoto stavu muselo by vésti k porušení všeho pořádku na území, kde má Německo své životní zájmy, na území, které dokonce po tisíce let patřilo k Německé říši. Abych nyní konečně odstranil toto ohrožování míru a vytvořil předpoklady pro nutný nový řád v tomto životním prostoru, rozhodl jsem se poslati, počínaje dneškem, do Čech a na Moravu německé vojsko. Odzbrojí teroristické tlupy i české branné oddíly, které je kryjí, vezmou pod ochranu život všech ohrožených a zajistí tím základ nového podstatného řešení, které bude právo smyslu tisícileté historie i praktickým nezbytnostem německého i českého národa.
Prohlášení německé a československé vlády
Berlín 15. března 1939
Vůdce a říšský kancléř v přítomnosti říšského ministra zahraničí von Ribbentropa přijal dnes v Berlíně československého presidenta dr. Háchu a československého ministra zahraničí dr. Chvalkovského na jejich přání. Na schůzce byla zcela otevřeně projednána velmi vážná situace, která nastala na území dosavadního československého státu v důsledku událostí posledních týdnů.
Obě strany souhlasně vyjádřily přesvědčení, že cílem všeho jejich úsilí musí být zajištění klidu, pořádku a míru v této části střední Evropy: Československý president prohlásil, že ve prospěch této věci a pro dosažení konečného usmíření klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše.
Vůdce přijal toto prohlášení a vyjádřil své rozhodnutí, že bere český národ pod ochranu Německé říše a že mu zaručí autonomní vývoj, odpovídající jeho svébytnosti.
Československý president dr. Hácha a československý ministr zahraničních věcí dr. Chvalkovský vzali na vědomí požadavky, jež jsou stanoveny z německé strany pro provedení zahájených vojenských akcí. Jménem své vlády ujistili, že ihned budou učiněna všechna opatření, jež jsou nutná, aby tyto požadavky byly splněny.
Říšská vláda žádá:
1. aby ozbrojená moc a policejní oddíly zůstaly v kasárnách a složily zbraně;
2. aby byl vydán zákaz odletu pro všechna vojenská, dopravní a soukromá letadla a aby vojenská letadla se odklidila na mírová letiště;
3. aby veškerá protiletadlová děla a protiletadlové kulomety byly staženy z palebných postavení a odklizeny do kasáren;
4. aby se na letištích a jejich zařízeních neprováděly žádné změny;
5. aby se nijak nepřerušoval chod veřejného života, naopak aby byla zajištěna další práce všech úřadů, zejména železnice a pošty, které musí zůstat k dispozici vlastníku výkonné moci, který přichází;
6. aby nenastaly žádné poruchy hospodářského života a zvláště aby dále pracovaly banky, obchod a průmysl;
7. aby při výměně názorů na veřejnosti, ať v tisku, divadle, rozhlase nebo při jiných veřejných příležitostech, bylo dbáno úplné zdrželivosti.
Oddíly, které se postaví na odpor, budou ihned napadeny a zničeny. Vojenská letadla, která opustí svá letiště, budou napadena a sestřelena. Letiště, která připravují obranná opatření, budou napadena bombami.
Československý státní president dr. Hácha a československý ministr zahraničních věcí dr. Chvalkovský vzali na vědomí požadavky uvedené v přiloženém záznamu, které jsou položeny z německé strany k provedení zahájené vojenské akce. Jménem vlády zaručili, že ihned vydají všechna nařízení, která jsou nutná, aby zajistila splnění těchto požadavků.
Ozývají se kolaboranti
Český kolaborantský tisk o sobě dal vědět již v prvních dnech okupace: „Praha je zaplněna hustými davy lidu, které stojí buď ve velkých skupinách na křižovatkách nebo procházejí hlavními ulicemi. Jejich pozornost patří říšskoněmeckému vojsku a jeho vozidlům. České obyvatelstvo nalezlo příznivý poměr k německému vojsku (sic!). Kdo naslouchá rozhovorům, zachytí mnohé trpké slovo o postupu dřívějších držitelů moci za posledních dvacet let. Český lid již pochopil, že do nynější situace se dostal jen vinou těch, kteří až do roku 1938 provozovali od základů pochybenou politiku.“
Hitler o českém národu
Adolf Hitler trpěl zvláštní nutkavou potřebou neustále hovořit. Jeho monology, kterými „obšťastňoval“ své hosty, někteří jeho nohsledi zaznamenali. Několikrát se ve svých nekonečně dlouhých proslovech, při nichž posluchači usínali, zmínil i Češích.
Češi měli poslušnou armádu! Měl jsem určitou obavu, když Hácha přijel, poněvadž byl opravdu nemocný. Jaký povyk by asi zahraniční tisk spustil, kdyby se mu něco stalo! Ale když pak ráno přišel, projevil ducha odporu, který předtím zcela postrádal. Nechtěl, aby jeho ministr zahraničí spolupodepsal. Říkal jsem si: Je právník, co když v Čechách existuje nějaký předpis, že státní akt nemá platnost, jestliže ho nepodepíše ministr zahraničí. Takže jsem trval na ministrově podpisu. Příštího dne v Praze se mě ptal, co to bylo, co z něj udělalo jiného člověka? Byla to injekce profesora Morella! Teď od Háchy dostávám nejvřelejší projevy sympatie. Neuveřejňuji je, abych nevzbudil dojem, že potřebuji podporu poraženého. (13. ledna 1942)
Češi byli lepší než Maďaři, Rumuni a Poláci. Vytvořili pilnou maloměstskou třídu, která si byla vědoma svých hranic. I dnes k nám vzhlížejí se vztekem, ale zároveň s bezmezným obdivem: My Češi nejsme určeni k vládnutí! (22. ledna 1942)
S Poláky máme štěstí, protože jsou líní a hloupí, namyšlení. Český stát byl následkem dlouhé německé výchovy vzorem čistoty. Úplatkářství zde neexistovalo ve větší míře než kdekoli jinde. Úřednictvo mělo správné pojetí ctí. Takový Hácha je proto nebezpečnější než nějaký novinářský uličník. Osobně má neposkvrněný charakter, stát by neošidil o jednu jedinou korunu. (25. ledna 1942)
Každý Čech je rozený nacionalista, který podřizuje svým zájmům všechny ostatní povinnosti. Nemylte se, čím víc se Čech ohýbá, tím je nebezpečnější. Němec ze staré Říše se rozplývá, když něco takového vidí. Neurath (říšský protektor, pozn. aut.) se málem rozplynul úplně, česká šlechta si ho omotala okolo prstu! Ještě půl roku a výroba by tam klesla na pětadvacet procent! Čech je ze všech Slovanů nejnebezpečnější, protože je pilný. Má disciplínu, má pořádek, je spíš mongoloidní než slovanský. Své skutečné plány dokáže skrývat za jakousi loajalitu. Teď bude dobře pracovat, neboť ví, že jsme nelítostní a brutální. Neopovrhuji jimi, je to osudový boj. Jsou rasová střepina, která vnikla do našeho národního těla, a jeden z nás musí uhnout – buď oni, nebo my. (25. ledna 1942)
Háchu musíme prezentovat jako jednoho z největších mužů světa, pokud Čechům zanechá závěť, která bude znamenat jejich konec. Jeho jméno musí být vyslovováno jedním dechem se jménem krále Václava, aby se na něho v budoucnosti mohl odvolávat každý zbabělec. Jeho následník? Jen žádný chlap! Budeme vždycky vycházet lépe se zbabělci než se statečnými muži. (30. ledna 1942)
Místo aby Československo orientovalo svou diplomacii na co nejtěsnější styky s Německem, což by byla jediná rozumná politika, tak Češi zkoušeli udělat z Prahy – což je vskutku jedno z významných měst Evropy – jakýsi střed vesmíru. Během období Společnosti národů (světová organizace, cosi na způsob předválečné OSN, pozn. aut.) bylo zjevné, za jak důležitou svou zahraniční politiku tyto malé národy pokládají. Nenapadalo je nic lepšího, než hlasovat ve Společnosti národů proti Německu. A dnes se diví tomu, že jsme na jejich chování nezapomněli. (16. května 1942)
Český arcibiskup požádal o svolení k uspořádání requiem za SS-Obergruppenführera Heydricha. Řekl jsem tomu pánovi dost nevybíravě, že měl už dříve nabízet modlitby za bezpečí a vše nejlepší pro říšského protektora. (7. června 1942)
Řekl jsem Háchovi a členům jeho vlády, kteří ho doprovázeli, že nebudu tolerovat žádný další čin v Protektorátu, který půjde proti zájmům Říše. A pokud k něčemu takovému dojde, tak budeme uvažovat o deportaci celé české populace. K tomu jsem dodal, že když jsme zvládli migraci několika milionů Němců, tak pro nás taková akce nebude problém. Když to uslyšel, tak se Hácha zhroutil jako prasklý míč a stejně tak jeho kolegové. Po krátké pauze se mě zeptali, zda mohou – alespoň částečně a s náležitou diskrétností – využít toto sdělení ve své zemi. Protože Čechy pokládám za pilné a chytré dělníky a mým největším zájmem je obnovit v jejich zemi politickou stabilitu – už jen proto, že zde jsou dvě velké a velice důležité německé zbrojní továrny – tak jsem vyhověl jejich žádosti. (4. července 1942)
