Narodit se v námořní a obchodní velmoci se vyplácí. Nejen že si nežijete špatně, ale výrazně zabodujete i z evolučního hlediska. Měřeno počtem předaných genů takto zabodovali Féničané. Nedávno podniknutá genetická studie odhalila, že ve středomořské oblasti je minimálně jeden žáček každé školní třídy přímým potomkem mužů této významné starověké civilizace. 
Kdybychom měli za úkol najít první „globální kapitalisty“, pak by o vítězství dávných Féničanů jistě málokdo pochyboval. Dokud je v jejich roli nevystřídali snad ještě nadanější Řekové a později Římané, ovládal tento malý, ale nesmírně agilní národ prakticky celou oblast v okolí Středozemního moře. Jejich převaha ale nespočívala v síle obrovité armády, jak tomu bylo u jiných mocných říší jejich doby, například Asyřanů, Novobabyloňanů či Peršanů. Namísto ve svalech a zbroji byla hlavní fénická síla ukryta v jejich hlavách. Není proto divu, že takto úspěšný národ po sobě zanechal výrazný otisk. Nedávno uveřejněná studie ukazuje, že co nezvládli féničtí muži vojensky a politicky, dohonili v náručích půvabných žen. Fénické geny totiž dodnes patří k nejrozšířenějším v celé středomořské oblasti.
Země purpuru a palmám zaslíbená
Kdybyste se dnes chtěli vydat do původní pravlasti Féničanů, museli byste se rozjet do oblasti, které již po staletí říká Levant neboli východní Středomoří. Dnes bychom našli památky z původního centra Fénicie na území hned několika států – Libanonu, Sýrie, Izraele a Palestiny. Féničané tedy obývali pouze malou část Levantu, a to tu, kterou známe z antických záznamů pod názvem Kanaán. Celá tato oblast byla původně obydlena archaickými Kanaánci, kteří dali základ mnoha pozdějším národům, které známe dobře například z různých spisů Starého zákona – Samařanům, Moábcům, Edómcům, Pelištejcům či Jebůzejcům. Féničané sami sebe nejspíše titulovali také jako „Kananejce“. Za svůj dnešní název vděčí svým největším konkurentům na mořích – Řekům. Řecký název této strategicky výhodně položené a úrodné země zní totiž „Foiníké“. Původ tohoto výrazu není dodnes úplně jasný. Jeden z výkladů je, že znamená „zemi, kde rostou palmy“. Jiný připisuje původ tohoto názvu červenému barvivu („foinix“), které Féničany proslavilo (viz rámeček).
Přístavy v Levantu
Jazyk dávných Féničanů byl semitského původu, je tedy blízkým příbuzným hebrejštiny, aramejštiny nebo také dnešní arabštiny či jazyka Malťanů. Féničané se ale časem od svých příbuzných izraelských kmenů na jihu a od Syřanů na severu jasně oddělili. Důvody je třeba hledat především v jejich odlišném náboženství – Féničané si na rozdíl od svých sousedů potrpěli především na dávného boha Baala. Druhým a nejspíše významnějším důvodem byla ale jejich izolovanost od okolních národů. Pro život zbýval Féničanům pouze poměrně úzký a obtížně obyvatelný pás země, sevřený na jedné straně Levantským mořem a na straně druhé mohutným pohořím Libanon. Celé území, které Féničané obývali, nebylo tedy větší, než je dnešní Morava. Nejseverněji položeným městem dávné Fénicie bylo Šukšu, jižní hranice procházela zhruba městem Akka. Nejvýznamnější fénická města byla tedy zejména na pobřeží a probíhal v nich proto čilý obchodní ruch. Jejich jména, jako například Arad, Marathús, Byblos, Sidón či Tyros, zní dnes povědomě snad už jen pouze archeologům.
Ze „země zaslíbené“ do světa
Poloha fénických měst přála sice mořeplavectví a obchodu, s jednou věcí byla ale přece jen potíž. Poměrně velká vzdálenost mezi nimi příliš nepřála vytvoření jednotné a centralizované říše. Dávná Fénicie tak ze všeho nejvíce připomínala Řecko před nástupem Alexandra Makedonského. Podobně jako Hellada byla i Fénicie spíše než jedním státem souborem vzájemně oddělených městských „států“. Oproti Řekům, kteří měli alespoň společné olympijské či nemejské hry, měli ale Féničané mnohem méně příležitostí ke vzájemnému setkávání. Jedna cesta byla ale stále otevřená – cesta na moře! Jejich fénická pravlast navíc poskytovala výjimečně dobrý materiál ke stavbě lodí – dřevo cedru, který má ostatně Libanon dodnes na své státní vlajce. Poté stačilo už jen využít vhodnou příležitost, kdy byly okolní národy oslabené, vyrazit na moře a námořní a obchodní velmoc byla na světě! Féničané se vydali do celého Středomoří, kde postupně zakládali další a další přístavní města. Nakonec dopluli až za „Héraklovy sloupy“ neboli Gibraltarskou úžinu – do dnešní Británie a podle Hérodota se jim také podařilo obeplout Afriku.
Féničané mimo domov
Národy, které žijí v blízkosti moře, se do cizích oblastí dostávají mnohem snadněji než typičtí „suchozemci“. Zdaleka ne všichni obyvatelé přímořských oblastí jsou ale natolik zruční, aby se jim něco podobného podařilo. Nejvýznamnějšími kolonizátory starověku byli Židé (v tzv. „diaspoře“), Řekové, Římané a úplně nejdříve právě Féničané. První a po dlouhou dobu nejvýznamnější fénickou enklávou bylo osídlení blízkého Kypru, kde později opět převládal řecký vliv. Fénické osídlení Kypru pochází pravděpodobně již z 11. století a předchází tak řecké o celých 300 let. Další osady na sebe nedaly dlouho čekat – na Sardinii založili Féničané Tharros, Olbii, Noru, na Sicílii Panormos (dnešní Palermo) či Ziz (dnešní Marsala). Na vzdáleném pobřeží Španělska a Portugalska jsou fénického původu zase a Gibraltar (Calpe), Alicante (Acra Leuke), Cádiz (Gadir), Ibiza (Ibossim), ale také Lisabon (Olissipona) či Faro (Ossonoba). Féničtí mořeplavci nezaháleli ani v severní Africe – libyjský Tripolis, marocký Arambis, španělská Ceuta (dříve Abyla) a zejména tuniské Kartágo, vděčily za svůj vznik právě levantským obchodníkům. Zakládání osad však Fénicii samotné odčerpalo řadu sil a země se tak snadněji stávala kořistí velkých sousedních říší. Postupně ji dobyli Novobabyloňané, Peršané a nakonec Alexandr Veliký, díky němuž Fénicie již navždy ztratila samostatnost.
Punové v severní Africe
Podle římské legendy založili Féničané z města Tyros africké Nové Město (fénicky Quart Hadašt), dnes známé jako Kartágo, v roce 814 př. n. l. Tato severoafrická kolonie se brzy téměř odrhla od země svého původu a začala žít samostatným a velmi bohatým životem nejvlivnějšího hráče ve středomořském prostoru. Bohaté a silné město se muselo o nadvládu nad obchodními cestami utkat nejprve s řeckými Syrakúsami, které leží na dnešní Sicílii a později s pozdější hlavní středomořskou velmocí – Římany. Během takzvaných „punských válek“ („Punové“ je římská zkomolenina řeckého názvu „Foinové“) byla moc houževnatého Kartága postupně oslabována, až bylo 146 př. n. l. s definitivní platností rozdrceno. Fénicie tak přišla o poslední výhonek své moci a cesta Římanů k ovládnutí celého středomoří byla volná.
Co zkoumá genografie?
Genografie je jedním z nejmladších vědních odvětví vůbec. A cože vlastně zkoumá? Již z řeckého původu slova vyplývá, že předmětem výzkumu genografů bude to, jak se jednotlivé lidské rody vepsaly do dějin. A proč je genografie vědou tak mladou, když zkoumání vlastních dějin se lidé věnují takřka od nepaměti? Nástrojem genografa není ani archeologické náčiní, ani průzkum zaprášených archivů. Namísto v terénu pracuje v laboratoři a zkoumá, jak se lidská putování odrážejí v genetickém archivu, který si každý z nás nese takřka v každé buňce svého těla. Pomocí genetických dat lze velmi dobře prokázat, odkud pocházeli naši dávní předkové a napomoci tak k sestavení pomyslné „mapy“ lidských migrací v průběhu staletí.
Fénické geny, kam se podíváš
A jak to dopadlo, když se vědci rozhodli podívat na zoubek Féničanům? Nechme mluvit jednoho z členů týmu „Genografického projektu“, Crise Tylera Smitha: „Když jsme začali, nevěděli jsme o genetice Féničanů nic. Jediné, co nás mohlo vést, je historie. Věděli jsme, kde se usadili a kde ne. Když si tato jednoduchá informace podala pomocnou ruku s genetikou, ukázalo se, že stačí k tomu, aby nás přivedla na stopu zmizelého národa.“ Podle abnormalit na Y-chromozomu, který mají pouze muži, se jim podařilo stanovit přibližný genetický profil Féničana. Poté už stačilo jen genom s příslušnými abnormalitami vyhledávat v populaci. Vědci jistili, že i když byli Féničané národem poměrně málo početným, jejich geny si vedly skutečně dobře. K mužské populaci středomořské oblasti přispěli celými šesti procenty!
Od fénického písma po dnešek
Možností, jak zaznamenávat informace prostřednictvím dohodnutého kódu, je celá řada. Starověké civilizace znaly několik typů takového kódování. Nejstarším typem písma je takzvané písmo logografické neboli obrázkové (např. egyptské hieroglyfické písmo). Nejmenší jednotkou takového písma je zjednodušený obrázek, který zastupuje jednu konkrétní věc. Dalším stupněm ve vývoji bylo písmo slabičné (syllabogram), které již zaznamenává proud mluvené řeči tak, že ji rozkládá na jednotlivé slabiky (např. písmo krétské či mykénské). Nejpokročilejším typem písma, které užíváme v různých podobách dodnes, je písmo hláskové neboli fonetické. Všechny typy fonetického písma mají stejný původ v písmu dávných obyvatel Kanaánu. Féničané začali své vlastní písmo používat někdy v průběhu 11. stol př. n. l. Odkud ale přesně převzali myšlenku písma, nevíme přesně. Vědci spekulují, že původním zdrojem představ o písmu byl pro Féničany Egypt, dokonale prokázáno to však stále není. Od nich jej postupně převzaly a upravily i okolní národy – například Židé, Řekové či Arabové.
Kde se vzal purpur?
Co mají společného mořští plži a královské šaty? Právě proto, že souvislost není na první pohled zřejmá, byla pro ty, kdo ji objevili, obrovským zdrojem příjmů. Žlázy dravých mořských plžů druhu Murex brandaris totiž vylučují sekret, který je ve vodě sice bezbarvý, působeným vzduchu se však mění v substanci, která je typická výrazně rudou barvou. A nejen to! Když se z plžů získaným sekretem nabarvení tkanina, dokáže si uchovat svou zářivou barvu po mnoho let. Před objevem umělých barviv to byl dostatečný důvod k tomu, aby se tato vzácná surovina vyvažovala zlatem. Těmito dávnými „chemiky“ nebyl nikdo jiný než právě Féničané. Barvě se podle Fénického města začalo říkat týrský nebo také královský purpur. Po dlouho dobu byl tradiční ozdobou a výsadou nejbohatších lidí, především členů nejrůznějších vládnoucích dynastií. Vysoká poptávka po vzácném materiálu způsobila, že se záhy stal jedním z nejdůležitějších obchodních artiklů fénických kupců a stál tak vlastně u zrodu jejich bohatství.
Příběh princezny Jezábel
Oblast obývaná Féničany na jihu sousedila s územím, obývaným velmi zvláštním národem, který si již velmi záhy osvojil zvyk zapisovat své vlastní dějiny. Řeč je pochopitelně o Židech, jejichž historické zápisy tvoří významnou část toho, co dnes známe jako Starý zákon, hebrejsky Tanak. Není proto divu, že se Féničané v biblických knihách čas od času vyskytnou, jejich zpodobení však nebývá lichotivé. Asi nejznámější „biblickou“ Féničankou byla princezna Jezábel, jejíž příběh najdeme v biblické 1. knize královské. Jezábel, která pocházela z fénického města Týru, byla manželkou židovského krále Achaba. Achab vládl severnějšímu ze dvou židovských království, Izraeli a sňatkem s Jezábel chtěl posílit svou moc proti nepřátelům ze syrského Damašku. Jezábel však měla zlou a panovačnou povahu a nutila Achaba, aby se vzdal boha svých otců, Hospodina, a přinášel oběti božstvu, které uctívala ona – kanaánskému bohu Baalovi. Achabova vlažná víra se však znelíbila proroku Eliášovi a na hoře Karmel Baalovy kněží veřejně zostudil. Jezábel však ve svých piklech nepolevila a stihlo ji proto kruté Elijášovo proroctví: „Jezábel budou žrát psi z celého jizreelského okolí.“ Netrvalo dlouho a panovačná fénická princezna byla dvořany skutečně vyhozena z okna paláce, ušlapána koňmi a sežrána psy.
