Po dlouhá desetiletí prakticky žádný z vědců nepochyboval, že nejbližšími příbuznými lidí jsou afričtí šimpanzi. Žijí na stejném místě jako předkové dnešních lidí, mají s námi nejvíce společných genů, tak o čem pochybovat? Co když je to však jen další vědecký mýtus a naši nejbližší příbuzní jsou „stromoví lidé“ z Indonésie – orangutani?
Od pionýrských dob Charlese Darwina, který jako první systematický vědec upozornil na příbuzenství mezi lidmi a primáty, zejména lidoopy, ušla biologická věda obrovský kus cesty. Za 138 let, které uplynuly od vydání jeho přelomového spisu O původu člověka se však nashromáždilo tak obrovské množství důkazů z paleontologie, morfologie či molekulární genetiky, že se práce vědců spíše ještě zkomplikovala. Vědecká vášeň pro odhalování pravdy však nutí vědce stále znovu formulovat hypotézy nové a bořit tak mýty, které předchozí generace vědců považovaly za samozřejmé. Ve svém obrazoboreckém nadšení však vědci také značně riskují. Když se jejich teorii podaří vyvrátit, může si na nich řada posměváčků takříkajíc smlsnout. Za veliké odvážlivce považují jejich současní kolegové nejspíše i Američany Jeffreyho Schwartze a Johna Grehana, kteří se nedávno odvážili zcela překopat naše dosavadní představy o příbuzenství dnešních lidoopů i člověka.
Kdo je vlastně čí bratranec?
Rozhodnout o tom, které organismy jsou si příbuzné a které ne, se na první pohled může zdát jednoduché. Čím více se organismy vzájemně podobají, tím jsou si přece i příbuznější! Celá věc má však jeden háček. Spolu s tím, jak se naše znalosti o různých skupinách organismů zlepšují, dá větší práci rozhodnout, které z nich jsou si vlastně skutečně podobné. Dříve srovnávali taxonomové, kteří se zabývají klasifikací organismů, jen ty znaky, které lze vyčíst z povrchu či vnitřku jednotlivých organismů. Dnes je však situace o dost méně přehledná. Ke srovnání vybízejí například i dříve opomíjené znaky, jako je například chování či společenské uspořádání. Některá velmi podobná zvířata třeba žijí ve smečce a jiná samotářsky. Právě tento na rozdíl může být nakonec pro taxonomy posledním závažím na misce vah, které udá jejich teoriím zcela nový směr. V poslední době získávají mezi experty na klasifikaci organismů nevíce sluchu genetikové. Díky tomu, že mohou nahlédnout do DNA různých druhů, dokážou poměrně přesně určit, kdy došlo k rozchodu různých vývojových linií. Stále více současných biologů se však ozývá s námitkou: Nepřeceňujeme význam genetiky? Genetika přece není celá přírodověda!
Kostry pod pohledem odborníků
Americký primatolog a antropolog Jeffrey H. Schwartz z univerzity v pennsylvánském Pittsburghu není žádným vědeckým amatérem. Mezi svými kolegy platí za světově uznávanou kapacitu na evoluci primátů, zvláště na srovnávání jejich fosilních pozůstatků. Spolu se svým kolegou Johnem Grehanem z přírodovědeckého muzea Buffalu patří k dnes již poměrně malé skupince vědců, kteří se neradi spokojují s běžnými vědeckými přístupy, v nichž v současnosti dominují metody genetické. Při svém pátrání po evolučním stromu primátů proto vsadili na tradičnější způsoby zkoumání. Dali se společně do srovnávání obrovského množství koster, které patřily nejen zástupcům současných druhů lidoopů a lidí, ale i řadě druhů vymřelých. Klíčem k jejich výsledku bylo 63 různých znaků, které si na nich ke srovnávání vytipovali. Nejdůležitější pro ně bylo, aby si všímali pouze takových, které mají společné pouze velké opice včetně lidí, ale ostatní primáti je už nemají. Poté, co si určili, které z nich by to měly být (věnovali se především znakům na zubech a v obličejových partiích), už stačilo jen srovnat, u kterých druhů se znaky shodují. Jejich výsledky jako by stavěly dosavadní představy o vzájemné příbuznosti na hlavu!
Orangutan, náš bratr?
O tom, že našimi nejbližšími příbuznými jsou šimpanzi, poté následují gorily a až nakonec orangutani, vědci už dlouhou dobu vůbec nenapadlo pochybovat. Schwartzovi s Grehanem však z jejich rozsáhlého srovnání vyšlo něco úplně jiného! S celou skupinou dnešních lidoopů sdílíme my lidé podle nich sedm znaků. S každým druhem zvlášť už je však skóre úplně jiné! K jejich překvapení zabodovali zcela nejméně právě šimpanzi. S nimi podle nich sdílíme pouhé dva znaky. Se sedmi znaky následují gorily, na celé čáře však vítězí orangutani. Tito lidoopi s námi sdílejí celých 28 jedinečných znaků! Jde v první řadě o podobnosti ve stavbě zubní skloviny, patra, kotníků a pánve. Tím však práce amerických antropologů zdaleka neskončila. Když dokončili práci se současnými druhy, vzali si k ruce kostry vymřelých hominidů, zejména australopitéků a dávných afrických zástupců rodu Homo a začalo nové srovnávací kolečko. A opět zvítězili orangutani! Zatímco šimpanzi a gorily nezabodovaly sdílením žádného z jedinečných znaků, orangutani a australopitékové jich měli společných dokonce sedm! Kdybychom tedy měli naši představu o příbuznosti založit pouze na srovnání koster, museli bychom orangutany mimo vší pochybnost prohlásit za své nejbližší příbuzné! Bylo by ale něco takového možné? Vždyť gorily a šimpanzi žijí v naší společné pravlasti, zatímco orangutani zcela izolovaně na dalekém Borneu a Sumatře.
Cesta velkých opic po světě
Schwartz s Grehanem tedy úplně převrátili tradiční klasifikaci celé čeledi Hominidae, kam společně s dnešními lidoopy a lidmi patří i celá plejáda vymřelých druhů. V jejich pohledu je čeleď rozdělena na dvě samostatné linie. První z nich nazývají „afričtí lidoopi“ a zahrnuje oba dva známé druhy šimpanzů (tedy klasické šimpanze učenlivé a šimpanze bonobo) a gorily. Do druhé z nich, mezi takzvané „ozubené hominoidy“ (dental hominoids) pak neřadí pouze současné lidi a orangutany, ale i celý zástup více či méně přímých lidských předků (orrorin, australopitékové, vymřelí zástupci rodu Homo). Před naší dvojicí novátorů pak přirozeně vyvstala otázka, jíž se musí zabývat každý, kdo si klade ambice rozřešit záhadu příbuzenství mezi lidoopy. Kde vlastně žil jejich společný předek? Bylo to v Africe, nebo v Asii? Z většinového tábora současných biologů by se jistě ozvalo sborové: „Z Afriky“! Schwarz s Grehanem však opět zastávají neortodoxní stanovisko. Podle nich migroval společný předek dnešních lidí a orangutanů po pralesích, které se rozkládaly mezi Evropou a Asií. Teprve po rozchodu s lidskou linií se od něj odštěpily ještě další, dnes již vyhynulí příbuzní orangutanů, jako byli například silvapitékové či gigantopitékové. „Afričtí lidoopi tedy nejsou pouze méně příbuzní ledem a orangutanům, ale jsou jim také méně příbuzní než řada fosilních primátů,“ shrnuje podstatu nového pohledu Jeffrey H. Schwartz.
Mohou mít inovátoři pravdu?
Jeffrey H. Schwartz je mimo jiné známým specialistou na biologii orangutanů. Jeho specializace na tyto lidoopy jej vybavila k tomu, aby dokázal na podporu své teorie snést i další důkazy, které se netýkají pouze kostí. Z pozorování ve volné přírodě vyplývá, že mimo stromy se orangutani pohybují většinou vzpřímeně podobně jako lidé. Lidem podobnější je i jejich sexuální chování: orangutaní samice příliš nehledí na to, ve které části cyklu se zrovna nacházejí, a jsou ochotny pářit se v podstatě kdykoliv. Stejně jako lidé se také orangutani občas páří bříšky k sobě. Výzkumy, které zase v roce 2007 prováděl Robert Deaner z Grand Valley State University v Michiganu, zase ukazují, že orangutani jsou patrně nejinteligentnější ze všech lidoopů. Jsou to však všechno důkazy dost dobré natolik, abychom mohli považovat genetické důkazy svědčící o opaku za neprůkazné? Většina současných primatologů Schwartzovo nadšení nesdílí. Pro kompletní přebudování našich představ podle nich svědčí méně důvodů, než pro jejich ponechání. Řadu podobných znaků by totiž bylo možno vysvětlit tím, že evoluce se musela potýkat s podobnými problémy. Existuje však ještě jedna, a možná závažnější výtka. Výběr znaků, které se budou srovnávat, je vždy do jisté míry záležitostí osobního vkusu. Ty, které vybrali Schwartz a Grehan, možná už dopředu určily, jak vlastně jejich výzkumy dopadnou. Buď jak buď, jejich teorie ukazuje na jedno: Ve vědě není nikdy nic definitivní!
Pískající orangutani
Orangutaní samice Bonnie, která žije již 30 let v zoologické zahradě ve Washingtonu D. C., si v létě loňského ve svém výběhu roku krátce zapískala. Netrvalo dlouho a ve vědeckém světě se z ní díky tomu stala známá celebrita. Co je vlastně na jejím pískání tak významného, že se k ní na pár okamžiků stočily zraky učených zoologů z celého světa? Její spontánní zapískání, kterým napodobila svého ošetřovatele, totiž vědcům napovídá mnoho o mysli orangutanů. „Toto zjištění je důležité z mnoha důvodů. V první řadě napomáhá vysvětlit dobře zdokumentované rozdíly ve zvukových projevech, které jsou typické pro různé divoce žijící populace orangutanů. Navíc je dalším hřebíčkem do rakve dalšího mýtu – totiž že lidoopi mají chudičký rejstřík vokálních projevů, který nejsou schopný ovládat vůlí,“ vysvětluje význam nevinného zapískání orangutanice Bonnie dr. Serge Wich z Nadace pro lidoopy v americké Iowě. Tedy, abychom byli spravedliví, již dříve bylo známo, že orangutani a šimpanzi jsou schopni naučit se produkovat různé zvuky, které nejsou pro jejich druh typické. Tohoto obtížného cíle se jim však podařilo dosáhnout až po dlouhodobém a cíleném tréninku. Ze strany svých lidských „trenérů“ však museli být patřičně motivováni nejrůznějšími pamlsky. Bonnie si však napodobila svou ošetřovatelku a zapískala jen tak pro radost – a stala se hned celebritou!
Příliš těžcí pro rodinu
Jméno, pod nímž celý svět zná tyto velké lidoopy, pochází z malajštiny. „Oran hutan“ znamená skutečně doslova lesní či spíše pralesní muž. Název je to skutečně přiléhavý. Orangutani jsou skutečně celoživotně vázáni na prostředí pralesů Bornea a Sumatry (dnes rozlišujeme dva druhy, orangutana bornejského a vzácnějšího orangutana sumaterského), kde žijí takřka výhradě v korunách stromů. Často se v nich pohybují způsobem, který sdílejí se svými příbuznými gibbony, tedy pomocí závěsného ručkování, tzv. brachiace. Na to, aby gibbony trumfli v eleganci pohybu ve větvích, jsou však přece jen příliš těžcí. Samci, kteří jsou podstatně větší než samice, mohu dosáhnout výšky i 1,5 metru a váhy až 110 kg. Jejich protějšky bývají výrazně subtilnější, jejich výška i váha bývá zhruba o čtvrtinu menší. A právě jejich váha je předurčila k velmi svébytnému uspořádání rodinných vztahů. Na rozdíl od svých nejbližších příbuzných, za které se většinou považují africké gorily a šimpanzi, žijí totiž spíše samotářským životem. Samice sice žijí společně s mládětem, ale jakmile potomek trošku povyroste, musí si začít hledat potravu sám. Samci se raději nestýkají už vůbec, okamžitě by se totiž poprali. Samice se se samci stýkají v podstatě výhradně jen v době páření. A proč se vlastně u nich tato samotářská strategie vyvinula? Odpověď je jednoduchá: Kdyby žili ve větších skupinách, nedokázali by pro sebe najít dostatek potravy. Snadné by to neměly ani stromy, které by musely unést váhu celé skupiny.
Opice a opičky očima současné vědy
Když vědec zkoumá příbuznost mezi organismy, neznamená to vlastně nic jiného, než že hledá, kdy se jednotlivé linie odštěpily od společného předka. Současní vědci, inspirovaní v první řadě právě genetikou, se shodují zhruba na následujícím „evolučním stromu“. Ze všech současných primátů mají ke společnému předkovi nižší primáti, tzv. poloopice. Tato skupina je na první pohled velmi různorodá a řada laiků by možná ani netipla, že tato zvířata patří k sobě. Zatímco madagaskarští lemuři mohou na první pohled připomínat spíše kočky, africké komby možná někomu připomenou veverky a jejich příbuzní potové zase malé myšky. Další linie, odštěpená od prapůvodních poloopic, vedla k dnešním drobným skřítkům z pralesů Filipín a Indonésie, nártounům. Za ještě více odvozené, než jsou nártouni, považují zoologové celou velkou skupinu jihoamerických ploskonosých opic. Zatímco kosmani či lvíčkové ještě opice úplně nepřipomínají, malpy, vřešťani či kotulové už jsou typickými opicemi se vším všudy. Když se řekne opice, představí si však většina z nás některou opic starého světa, tedy opic úzkonosých, které představují další evoluční linii. Paviáni, makakové, kočkodani, hulmani či langurové, to všechno jsou naši dobří známí ze zoologických zahrad. Zoologové mezi ně však neřadí bezocasé pralesní akrobaty gibbony, kteří mají mnoha znaky blízko k lidoopům. Poslední skupinou už je linie, vedoucí k lidem.
