Mužská homosexualita není trnem v oku jen nejrůznějším mravokárcům, kteří své názory opírají o starodávné mravní kodexy. Problém s ní mají i moderní vědci. Přestože je tento jev v přírodě běžně rozšířený, vzpírá se na první pohled jednoznačnému evolučnímu vysvětlení. S potvrzením jedné z hypotéz, která vysvětluje jeho existenci, přišli nedávno kanadští psychologové.
Evoluční teorii vládne jasný zákon. Nejlépe by na to měli být z dlouhodobého hlediska ti, kteří zanechají nejvíce životaschopné potomstvo. Někteří potomci zvítězí v evoluční soutěži tím, že jsou nejsilnější, jiní tím, že jsou nejlépe maskovaní, jiným například náhoda přihraje odolnost vůči některému z parazitů. Důležité je, aby se jedinec co nejúspěšněji rozmnožil. Jaká výhoda by však měla spočívat v genech, které nutí své nositele k náklonnosti ke stejnému pohlaví? Takoví jedinci se přeci nemohou rozmnožovat a teoreticky by tedy měli dávno zmizet v propadlišti dějin. Jenže opak je pravdou. Homosexuálové se rodí stále a u řady druhů organismů zastávají dokonce takřka nezastupitelnou roli. Jedním z možných vysvětlení tohoto paradoxu je dnes již klasická teorie „příbuzenského výběru“ (kin selection) britského genetika W.D. Hamiltona. Výhoda homosexuálního chování podle něj nespočívá v tom, že se takový jedinec sám rozmnoží, ale v tom, že nalezne dostatek času, aby mohl v rozmnožování napomáhat svým blízkým příbuzným. Biologové a antropologové se tedy předhánějí v tom, kdo z nich u některého druhu takové chování skutečně nalezne. Dvojice evolučních psychologů z University of Lethbridge v kanadské provincii Alberta Paul Vasey a Doug VanderLaan se rozhodla testovat tuto teorii u domorodců obývajících tichomořský ostrov Samoa. Na tomto ostrově jsou totiž homosexuální muži ve společnosti velmi dobře rozpoznávání. Ostatní je nazývají fa afafine, tedy ani muž, ani žena. Jejich výzkumy předpovědi teorie jednoznačně potvrdily. Homosexuální strýčkové věnovali svým synovcům a neteřím mnohem více času, než strýčkové běžné orientace. Nejenže se ochotně starali o novorozeňata, ale podporovali je nejrůznějšími radami a dary po celý jejich život. Dají se však výsledky těchto výzkumů uplatnit ještě někde jinde mimo Samou? Příslušníci euro-americké civilizace jsou přeci mnohem více individualističtí, než Samoané! Vědci jsou přeci jen optimističtí. „Samojská civilizace by mohla být modelem společnosti, v níž žili lidé po desítky až stovky tisíc let. Není to tedy strýček-svobodný mládenec, který se špatně přizpůsobil. To spíše moderní svět se stal nehostinným místem,“ shrnují své závěry Kanaďané.