Mikroplasty se objevují téměř všude: v krvi, placentách, plicích i v lidském mozku. Výzkumy odhalují, že samotné mozkové tkáně mohou obsahovat až pět gramů těchto částic, tedy zhruba jednu čajovou lžičku.

Plast tak už není jen materiálem obalů či textilu, ale stal se takříkajíc i součástí lidského organismu..

Vědci dnes zkoumají, jak tyto mikroskopické částice ovlivňují zdraví i psychiku. Lékař Christian Pacher-Deutsch z Univerzity v Grazu vystavil střevní bakterie pěti zdravých dobrovolníků pěti typům mikroplastů a pozoroval, že se změnila jejich populace i produkované chemikálie.

Některé změny odpovídaly vzorcům spojeným s depresí a rakovinou tlustého střeva. „Ačkoli je příliš brzy dělat definitivní závěry o zdravotních účincích, mikrobiom hraje ústřední roli v mnoha aspektech zdraví a to od trávení po duševní pohodu,“ uvedl Pacher-Deutsch na konferenci United European Gastroenterology v Berlíně.

„Snižování expozice mikroplastům, pokud je to možné, je proto rozumnou a důležitou prevencí.“.

Mikroplasty vznikají rozpadem obalů, syntetického oblečení, pneumatik, barev i kosmetiky. Jejich částice jsou tak malé, že pronikají přes výstelky plic či střev do krve a vnitřních orgánů, někdy dokonce až do buněk.

„Navrhnout definitivní experiment je těžké, protože jsme těmto částicím neustále vystaveni,“ říká neurovědkyně Jaime Ross z University of Rhode Island. „Víme ale, že mikroplasty jsou přítomny téměř v každé tkáni, která byla zkoumána, a nedávné studie ukazují, že jich v tělech nyní akumulujeme mnohem více než před 20 lety.“.

Ross zjistila, že myši, které pily vodu s mikroplasty, se chovaly jinak než ty, které pily čistou vodu. Místo aby se držely při stěnách, bloudily otevřeným prostorem, což je chování typické pro stárnutí či neurologické poruchy.

Po pitvě byl plast nalezen ve všech orgánech, včetně mozku, kde došlo k úbytku proteinu GFAP, jenž souvisí s mozkovým zdravím a bývá narušen u depresí a demence. U lidí byly mikroplasty nalezeny v mozku pacientů s demencí i v aterosklerotických plakách.

Ti, u nichž byly částice přítomny, měli pětkrát vyšší pravděpodobnost srdečního infarktu, mrtvice nebo úmrtí během tří let. Testy krve prokázaly desítky až stovky mikroplastů na mililitr, přičemž průměrný člověk podle laboratorních odhadů nese v krevním řečišti více než milion těchto částic.

Jak ale upozorňuje profesorka Stephanie Wright z Imperial College London, nikdo neví, co je „bezpečné“ množství. „Vaše výsledky mohou ukazovat 40 částic na mililitr krve, ale nevíme, jestli je to dobré nebo špatné, o jaký plast jde, odkud přišel, co dělá nebo kam směřuje.“ Různé typy plastů i tvary částic mohou mít odlišné účinky, vysvětluje lékař Vahitha Abdul Salam z londýnské Queen Mary University.

Nejmenší částice snadno překonávají biologické bariéry a dostávají se až do buněk. Přenos výsledků z pokusů na hlodavcích na člověka však zůstává nejistý, protože stejné velikosti částic mohou být u různých druhů absorbovány odlišně.

„Historicky víme, že expozice velkému množství částic je škodlivá,“ připomíná Wright v souvislosti se znečištěním ovzduší. „Musíme zjistit, zda jsou mikroplasty samy o sobě ještě nebezpečnější.“ Nová studie Jaime Ross navíc ukázala, že genetika může hrát roli:

myši nesoucí gen APOE4, spojený s Alzheimerovou chorobou, zaznamenaly při vystavení mikroplastům horší pokles kognitivních funkcí než ostatní. Ačkoli zatím chybí jednoznačné důkazy, většina vědců se shoduje, že omezení kontaktu s mikroplasty je rozumným krokem.

„Minimalizování expozice pravděpodobně přinese celkové výhody,“ uzavírá Stephanie Wright.