Když britský archeolog Arthur Evans na samém počátku 20. století začal s vykopávkami ve městě Knossos na Krétě, brzy hrdě prohlásil: „Nalezl jsem mytický labyrint krále Minoa!“ Ačkoliv tuto pohádku slyší každý rok na 600 000 návštěvníků tohoto památného místa, o její věrohodnosti je možné pochybovat. Legendárním místem mohl být spíše jeden z krétských jeskynních systémů.
Význam práce slavného archeologa Arthura Johna Evanse (1851–1941) pro lepší poznání významné části evropské historie lze stěží přecenit. Tento nadšený Angličan doslova vykopal ze země kdysi slavnou a mocnou civilizaci, kterou sám podle mytického krétského krále nazval civilizací minojskou. První objevy sice ve městě Knossos učinil již krétský obchodník se starožitnostmi Minos Kalokairintos v roce 1878, nebýt však Evanse, který v roce 1900 celou lokalitu zakoupil, skončily by nesmírně cenné zbytky paláce a tabulky popsané krétským písmem v soukromých sbírkách zbohatlíků a jejich skutečný význam by vědě nejspíše unikl. Evansovo nadšení, s nímž se po celý život zasazoval o význam krétské civilizace, mělo však i odvrácenou stránku. Svoje někdy až příliš jednostranné názory prosazoval silou své autority, ať již byly správné či nikoliv. Jednou z takových vědeckých „báchorek“ by mohla být i ta o skutečném labyrintu krále Minoa.
Pan Evans přichází na scénu
Až do doby, kdy se Artur Evans pustil na jihu Kréty do systematických vykopávek, měli Evropané za to, že dávná civilizace Kréty i se svým labyrintem patří pouze do světa bájí a pohádek (viz rámeček). Evansovi se však začal pod rukama postupně vynořovat obraz, podle něhož si Kréta svou dávnou řeckou přezdívku „ostrov blažených“ (makaron nesos) skutečně zasloužila. Okolo roku 2000 př. n. l. se na této frekventované křižovatce námořních a obchodních cest začala formovat civilizace, která si svou technologickou vyspělostí, bohatstvím a vysokou životní úrovní nezadala s největšími civilizacemi své doby, včetně mocného Egypta. Kultura, která si podle honosných paláců v jejích nejvýznamnějších centrech, jako byl Knossos, Faistos či Mallie, vysloužila přezdívku „palácová“, však dostala někdy okolo roku 1630 př. n. l. smrtelnou ránu od výbuchu sopky Théry (zbytky po ní jsou dnešní drobné souostroví Santorini), z něhož se už nikdy úplně nevzpamatovala. Okolo roku 1450 př. n. l. končí dějiny krétské palácové civilizace úplně. Podílel se na tom buď vpád tajemných „mořských národů“, nebo mocenské zájmy mykénských Řeků z pevniny (Achájů). Pochodeň nadvlády nad Středozemním mořem převzali Féničané a nakonec Řekové.
Dům u dvojité sekery
Řekové, kteří obývali řeckou pevninu, měli s Krétou letité obchodní, ale i válečné styky. V pozdní fázi minojské civilizace se na Krétě pravděpodobně dokonce z velké části i řecky mluvilo (viz rámeček). Není proto divu, že velká část příhod či pozorování přírody, které námořníci na svých cestách zažili, postupně přešla do nejrůznějších lidových vyprávění a později i do jejich literárních zpracování, díky nimž je známe dodnes. Když Artur Evans objevil zbytky paláce v Knossu, nepotřeboval jistě velkou fantazii pro to, aby jej začal považovat za skutečný předobraz báje o krétském labyrintu. Palác v Knossu byl na svou dobu byl neuvěřitelně komplikovanou stavbou, skutečným bludištěm pracovních, obytných a skladovacích místností. Pro teorii, že se jednalo o skutečný předobraz mytického labyrintu, svědčí však i původ jeho názvu. Odborníci jej odvozují ze slova labrys, které nepochází z řečtiny, ale z jazyka národa Lýdů, kteří obývali dnešní centrální Turecko. Přípona – inthos, která znamená „místo“, však již řeckého původu je. Labrys znamená doslova dvojitou sekeru. Tento symbol, který se ve světě mykénských Řeků vyrýval na ochranu před zlou mocí (tzv. apotropaický symbol), je vyrytý v kamenech na mnoha stavebních kamenech paláce.
Ostrov protkaný jeskyněmi
Současné výzkumy britských geologů, vedené geografem z univerzity v britském Oxfordu Nicholasem Horwathem, však naznačují, že by slavný Evans nemusel mít nutně pravdu. Z pohledu geologa není Kréta nic jiného než jakási obrovitá vápencová kra, v níž voda po tisíce let vytvářela nejrůznější krasové jevy. Kréta je, podobně jako kontinentální Řecko, protkaná jeskyněmi jako sýr ementál. „Před Evansovým rozhodným zvoláním, že labyrint nebyl nic jiného než palác v Knossu, byl jeho předobraz hledán právě v nejrůznějších jeskynních systémech. Ačkoliv se přirozeně jedná pouze o mýtus, není vyloučeno, že jeho předlohou byly jeskynní systémy nedaleko města Gortyn,“ říká Horwath, který nedávno 4 km podzemních chodeb tohoto systému prozkoumával. Horwathův tým objevil řadu slepých zakončení jeskyní, které byly na konci rozšířené, a mohly proto sloužit k nejrůznějším náboženským a magickým účelům. Tento systém leží asi 32 kilometrů jižně od Knossu a je místními obyvateli již po staletí nazýván „jeskyně Labyrintu“. „O tom, zda bylo toto místo skutečným předobrazem bájí o Minotaurovi, přirozeně nebudeme moci nikdy jednoznačně rozhodnout. Turisté, dychtivě čekající v rozpáleném Knossu na výklad, by však měli mít nárok slyšet i méně známou stránku příběhu,“ uzavírá Horwath.
Mytický labyrint Minoův
Příběh, v němž figurují obluda Minotauros, architekt Daidalos a velký hrdina Theseus, je asi nejslavnějším ze všech příběhů, které jsou s ostrovem Kréta spojeny. Minotauros, tvor s býčí hlavou a lidským tělem, byl synem Parsifaé, manželky krétského krále Minoa. Když byl Minos na válečném tažení, nechala se jeho žena svést bílým býkem, kterého k ní poslal rozzlobený bůh Poseidon. Minos proto poté povolal architekta Daidala, aby pro jeho nevlastního syna vystavěl bludiště, v němž by měl být obludný Minotauros schován před zraky světa. Tím však Minotaurův příběh spíše začíná. Každých 9 let mu tam museli Athéňané vozit 7 panen a 7 paniců jako daň za prohranou válku s Minoem. Konec kruté válečné dani učinil až hrdina Theseus, který se vypravil na Krétu a Minotaura zabil. Nebýt ale pomoci Minoovy dcery Ariadné, nikdy by se z labyrintu nedostal zpět. Za její pomoc se jí však neodvděčil příliš hezky: cestou zpět do Athén ji vysadil na ostrově Naxos a do Athén si přivezl její sestru Faidru. Ani jeho příběh však neměl dobrý konec. Zapomněl totiž nechat na své lodi svěsit smuteční černé plachty a jeho otec Aigeus se ze žalu vrhl z akropolské skály.
Krétské tabulky a tajemní dávní Kréťané
Spolu s ruinami dávného rozsáhlého paláce v Knossu se Evansovi podařilo nalézt i okolo 3000 hliněných tabulek, popsaných do té doby neznámým písmem. Vědcům netrvalo dlouho, aby zjistili, že tabulky jsou popsány dvěma druhy písma, pro které se postupně vžily názvy lineární A a lineární B. Téměř okamžitě začaly vzrušené pokusy o jejich luštění. Úspěch však slavili pouze Britové Michael Ventris s Johnem Chadwickem, kterým se v průběhu let 1951–1953 podařilo dokázat, že písmo lineární B zaznamenává dávnou formu řeckého jazyka. Tabulky popsané lineárním písmem B nacházíme také na řecké pevnině, avšak pouze ve městě Pylos na Peloponésu. Zde však bylo po skončení mykénského období řecké kultury rychle nahrazeno klasickou alfabetou, která je fénického původu a užívá se v Řecku dodnes. Starší písmo lineární A, které používali příslušníci palácové kultury v letech 1900–1700 př. n. l., se však doposud nikomu rozluštit nepodařilo. Je to dáno v první řadě tím, že původ i jazyk těchto dávných Kréťanů je stále obestřen tajemstvím. Někteří autoři sázejí na to, že tento jazyk patřil mezi jazyky tyrrhénské (byl tedy příbuzný dávné např. etruštině), jiní v něm vidí obdobu féničtiny či maloasijské luwijštiny ze skupiny tzv. anatolských jazyků.
Pád Ikarův na cestě z Kréty
Dikteon Andron – místo, kde se narodil Zeus
http://www.independent.co.uk/arts-entertainment/architecture/has-the-original-labyrinth-been-found-1803638.html