Britští vědci nedávno provedli analýzu planktonních mikrofosílií z konce prvohorního ordoviku a vyčetli tak řadu nečekaných podrobností o zalednění, které pravděpodobně nastartovalo jedno z největších vymírání v dějinách planety.
Po většinu prvohorního období ordoviku (před 488 – 443 mil. let) panovalo na Zemi velmi teplé podnebí, umožněné vysokou koncentrací skleníkových plynů (zejména oxidu uhličitého) v atmosféře. Život byl v té době sice ještě zcela závislý na mořích, proměna atmosférických podmínek, zejména teploty a koncentrace nejrůznějších plynů by s ním dokázala pořádně zamávat. A přesně to se na konci tohoto období stalo. V současné době nejuznávanější teorií o příčině obrovského vymírání zalednění, které podle odhadů geologů a paleontologů proběhlo v období mezi 460 a 445 milióny let. Mezinárodní tým vědců pod vedením Thijse Vandenbroucka z univerzity v britském Leicesteru se nedávno rozhodl, že se o průběhu tohoto zalednění dozví více. Událost se naštěstí poměrně přesně „otiskla“ do stop po živých organismech, mikrofosíliích zvaných chitinozoa. (Jejich původ není dodnes přesně známý, možná se dokonce jedná o vajíčka dnes již vymřelých živočichů.) Fosílie označovaná jménem Armoricochitina nigerica o velikosti asi 0,3 mm je typickým zjevem pozdního ordoviku. Vědci se proto pokusili porovnat jejich distribuci v období zvaném Sandbian (před 460 mil.) s distribucí pozdější v období zvaném Hirnantian, během něhož dospělo zalednění ke svému vrcholu (před 440 mil.). Rozdíl v jejich výskytu poměrně přesně naznačil změnu polohy tzv. polární fronty, neboli místa, v němž se chladná polární voda stýká s teplejšími oceánskými vodami. Podle jejich zjištění se tato linie posunula v období největšího zalednění ke 40 rovnoběžce, tedy zhruba do míst, kde se nacházela také při poslední velké době ledové.