Zaniklá středoamerická civilizace Mayů plnila v poslední době stránky tisku především kvůli spornému zakončení svého kalendáře. Zcela stranou zájmu o konec světa zůstaly zprávy o výzkumech, které proběhly v jednom z center mayské civilizace, v Palenque. Archeologové zde objevili propracovaný systém vodovodů, díky němuž si mohli dávní Středoameričané užívat i vodotrysky!
Město Palenque, které leží na území dnešního mexického státu Chiapas, tvořilo jedno z nejvýznamnějších center mayské civilizace zhruba v letech 100–800 n. l. Sami Mayové nazývali toto město Lakamha’, tedy doslova »Velká voda«. Toto jméno nezvolili kvůli záplavám, ale kvůli na svou dobu jedinečné technické vymoženosti – systému vodních kanálů čili akvaduktu. Dávným inženýrům se v průběhu 3.–5. století našeho letopočtu podařilo využít místní prameny a také proud řeky Otulum a vytvořit vodovodní systém, jehož technické vyspělosti se obdivujeme dodnes. Výzkumu tohoto podivuhodného díla se již po několik let věnuje archeolog Kirk D. French a inženýr Christopher J. Duffy, jejichž almou mater je americká Pensylvánská státní univerzita. Jejich poslední výzkumy ukazují, že šikovní Mayové dokázali využít i tlaku vody a zbudovat si tak přirozené fontány dávno před příchodem Španělů.
Jedinečná lokalita v jižním Mexiku
Mayské město Palenque v dnešním jižním Mexiku se sice svou velikostí nemohlo rovnat nejzářivějším městům mayské civilizace, jako byly Tical nebo Copán, v archeologické literatuře se však jeho jméno vyskytuje snad ze všech nejčastěji. Může za to především jeho jedinečná architektura, konkrétně neobvyklá koncentrace pyramidovitých chrámů. Nejznámějším z nich je slavný Chrám nápisů, v němž leží sarkofág snad nejvýznamnějšího vládce Pakala Velikého, kromě něj se však můžeme obdivovat i Chrámu kříže, Chrámu Slunce, Chrámu tepaného kříže, Lvímu chrámu či Chrámu lebky. Zvláštní umístění města na úpatí poměrně strmého kopce si však vyžádalo ještě jednu významnou architektonickou úpravu – systém podzemních vodních kanálů. „Prvním cílem dávných stavitelů bylo prostě vytvořit dostatečný prostor pro postavení města. Místa je na příkrém svahu skutečně málo, a bylo tedy třeba svést vodu do několika kanálů,“ vysvětluje Kirk French. „Období dešťů, které může v této oblasti trvat až 6 měsíců, činí z místí řeky a podzemních pramenů skutečně silné protivníky a na boj s nimi je třeba se řádně připravit. Stejně důležité je ale připravit se také na dlouhotrvající období sucha,“ dodává ještě mladý archeolog.
Zúžení a gravitace
Kanály podzemního vodovodu měly tedy podle všeho svůj hlavní účel v budování obyvatelného prostoru. Když už ale takový systém Mayové budovali, snažili se mu zjevně přisoudit i další funkce, které by se s tou prvotní takříkajíc „svezly“. Při průzkumu struktury pozemního systému, nazývaného dnes Piedras Bolas Aqueduct, narazili archeologové na velmi zvláštní jev – kanály, které směřují z poměrně příkrého kopce, se ve své finální fázi nápadně zužují. Kombinace gravitace a zúžení působí na proudící vodu tak, že výrazně zvýší její tlak. Nabízí se tedy otázka: Jestliže měla tato stavební úprava nějaký účel, jaký to byl? Američtí vědci také rovnou přišli s odpovědí. Podle jejich počítačové simulace by mohl být tlak vody v dávném potrubí tak silný, že by tlačil vodu až do šestimetrové výšky. „Jedním z možných využití tohoto tlaku mohlo být vytvoření fontány. Další z možností, kterou také nemůžeme vyloučit, je ovšem i vytvoření efektivního odvodu špinavé vody z rezidenční oblasti města,“ popisuje navrhované teorie Christopher J. Duffy. Ať už však sloužily kanály k jakémukoliv účelu, jedno je jisté. Akvadukt v Palenque je nejstarším vodovodním systémem Nového světa. Je také důkazem, že technologie zvyšování tlaku vody byla v Americe známá dlouho před příjezdem Kryštofa Kolumba.
Nejstarší fontány světa
Kontrola nad prouděním vody patří mezi nejdůležitější civilizační milníky. Ať už stavěli lidé vodní kanály kvůli přímé spotřebě vody, pro zavlažování polí či kvůli prevenci proti suchům či záplavám, vždy bylo třeba zapojit všechny dostupné dobové technologie a v neposlední řadě také architektonický um. Nejvíce takového umu je přirozeně třeba k vytvoření tlaku vody i bez jakéhokoliv mechanického stroje (motoru), který by v tom mohl napomoci. A přece se s takovými akvadukty setkáváme v historii poměrně záhy. Snad nejstarší fontánu nalezli archeologové v dnešním Iráku v místě zvaném Tell Telloh. Tato fontána byla vybudována v dávnými Sumery okolo roku 3000 př. n.l. V Evropě byla nejstarší fontána vybudována příslušníky minojské palácové civilizace na Krétě okolo roku 1400 př. n. l. Na tento architektonický prvek si potrpěli také Řekové. V 6. stol. př.n.l. byly veřejné fontány součástí prakticky každého většího města. Známé jsou především fontány v Athénách, Korintu a na posvátném ostrově Délos v souostroví Kyklady. Umění stavby akvaduktů přivedli ve starověku k dokonalosti Římané. Krásné fontány z římské doby se zachovaly především v Pompejích.
