Před třemi a půl milionu roků se na naší planetě objevili první vzpřímení lidé. Od té doby se na Zemi mnohé radikálně změnilo. Neplatí to však o Měsíci, který bledým světlem září nad našimi hlavami stejně jako v šerém dávnověku lidských dějin.

Člověku však nedá spát a ten s pomocí nejmodernějších přístrojů a vědeckých poznatků odhaluje jeho další a další tajemství.

PŘIROZENÁ DRUŽICE SE ZRODILA PO NÁRAZU
Pokud jde o vznik Měsíce, nejvíce podpory vědců má teorie »velkého impaktu«. (Jako impakt se zde označuje dopad kosmického tělesa na povrch planety nebo Měsíce.)

Podle ní Měsíc pochází z vyvrženého materiálu po kolizi, ke které došlo mezi formující se žhnoucí Zemí s planetesimálou (předchůdkyně planet a planetek) velikosti Marsu, pracovně zvanou Theia.
Země tak vznikla ze dvou planet, které se spojily, přičemž jejich zbytky vytvořily Měsíc. Určená geologická období Měsíce jsou definována na základě datování různých významných impaktů v měsíční historii. Slapové síly (druhotný efekt gravitační síly) deformovaly dříve žhavý Měsíc do tvaru elipsoidu s jeho hlavní osou, nasměrovanou k Zemi.

Kampak se poděl pradědeček?
Podle posledních vědeckých teorií se prý dnešní Měsíc může pochlubit předkem – Praměsícem. Měl hmotnost srovnatelnou s planetou Mars a vznikl v nějaké odlehlejší oblasti sluneční soustavy nezávisle na Zemi.
Brzy poté se však souběhem náhodných okolností obě tělesa tečně srazila rychlostí 10 km/s. Energie nárazu se projevila v podobě žáru a rázové vlny. V důsledku toho se Praměsíc vypařil. Přitom se však značně natavila přilehlá část pláště Země. A nejen to – tato převratná událost zasáhla i rotační osu Země. Původně bývala kolmá k oběžné rovině (ekliptice), nyní se sklonila do šikmé polohy.
Takto promíchaná směs materiálu Praměsíce a zemského pláště se v bezprostředním okolí Země vlivem rotace zploštila do tenkého prstenu. Ten se rychle ochladil nejprve na tekuté kapičky magmatu a posléze na drobné kaménky, obíhající zhruba stejnou rychlostí a týmž směrem kolem podobně znovu utuhlé Země.

Chybí lehké prvky
Většina materiálu ze sutin dopadlého tělesa se vnořila do zemského pláště a obohatila ho o železo, zatímco vznikající Měsíc byl o tento prvek ochuzen. Chybí mu i lehké prvky, které na Zemi tvoří atmosféru a vodu!
Výpočty na superpočítačích ukázaly, že v průběhu několika stovek let se z obíhajících kamínků vytvořilo postupným splýváním jediné těleso o hmotnosti osmdesátkrát menší než Země. Takto zrozený Měsíc se zprvu nalézal velmi blízko Země, ale působením mocných slapových sil se začal od Země vzdalovat a jeho otáčení kolem osy se výrazně zbrzdilo. Tento převažující výklad astronomové nazývají »nepovedené námluvy«.
21. STOLETÍ doplňuje: Hlavní podíl na vyřešení spekulací o původu Měsíce měly posádky šesti misí Apollo, které v období let 1969–1972 přivezly na Zemi měsíční horniny.

Bylo všechno jinak?
Ovšem existují i jiné teorie o vzniku Měsíce. Dvě frekventované přiblížíme podle výkladu odborníka Pavla Gabzdyla.

Zachycení (Měsíc jako manžel Země): Měsíc se vytvořil v jiném koutu sluneční soustavy, a teprve poté ho zachytila naše planeta. Muselo k tomu dojít ještě před hlavním obdobím vzniku kráterů na plochách měsíčních kontinentů. Proč? Při zachycení Měsíce by se totiž přeměnilo veliké množství energie v teplo a takové »rande« by zahladilo všechny dříve existující povrchové útvary.
21. STOLETÍ protiargumentuje: Chemické složení dokazuje, že Země i Měsíc vznikly v přibližně stejné oblasti sluneční soustavy.

Odtržení (Země je matkou Měsíce): Podle této teorie Země velmi rychle rotovala a Měsíc se odtrhl ze zemské kůry vlivem odstředivé síly. Za sebou zanechal dnešní oceánské dno jako jizvu.
21. STOLETÍ upřesňuje: Tehdy však nikdo nevěděl, že to není možné, protože pozemské oceánské pánve jsou velmi mladé (méně než 70 milionů let). Navíc by tento koncept vyžadoval příliš rychlou počáteční rotaci.

To, co je jasné…
Bez ohledu na různé teorie o vzniku ověřitelnou skutečností je, že rovníkový průměr Měsíce činí 3476 km. Měsíc kolem Země obíhá jako její přirozená družice po mírně protáhlé dráze za 29,5 dne. Toto období se nazývá synodický měsíc. Známe však i siderický měsíc. To je doba úplného oběhu vzhledem ke hvězdám – trvá asi 27,3 dne. Rozdíl mezi těmito dvěma časovými údaji způsobuje fakt, že v průběhu oběhu urazí Země i Měsíc určitou vzdálenost na orbitě (oběžné dráze) kolem Slunce. Měsíc vykoná kompletní oběh jednou za kalendářní měsíc.
Střední vzdálenost Měsíce od Země je 384 403 km, což se ročně vlivem slapů zvětšuje o 37 mm.
Zvětšování se podařilo změřit vysláním krátkých laserových impulzů ze Země na odrážeče, které na měsíčním povrchu zanechali astronauti, a měřením doby, za kterou se vrátí odražený světelný signál.
Slapové brzdění také způsobilo, že Měsíc natáčí k Zemi stále stejnou polokouli (více dále).

Proč odvrací svou tvář?
Zářící svítící měsíční kotouč (či spíše elipsoid) na tmavém nebi vzbuzoval pozornost už u pralidí. Ovšem každý z nás stále vidí pouze jednu stranu Měsíce, tzv. přivrácenou. Proč?
Měsíc obíhá kolem Země, ovšem zároveň se obě spřátelená tělesa otáčejí kolem své osy – navíc stejnou rychlostí. Proto se pozorovateli může zdát, že se Luna vůbec neotáčí a ukazuje stále stejnou tvář.
Vědci už vědí, že v dobách, kdy si Měsíc teprve hledal svoji dráhu kolem Země, otáčel se rychleji. Kdybychom tehdy žili, viděli bychom celý jeho povrch.

Přitažlivost hraje dost velkou úlohu
Poté se však dala do díla zemská přitažlivost a za miliony let svou velkou silou změnila rychlost rotace Měsíce tak, že ji přizpůsobila svému pohybu. Odvrácená strana Měsíce je v synchronní rotaci se Zemí, což znamená, že jedna měsíční strana (přivrácená) stále směřuje k Zemi. Druhou, tzv. odvrácenou stranu, z větší části ze Země nevidíme, kromě malých částí poblíž okraje disku, které mohou být příležitostně spatřeny díky tzv. libraci – vhodném náklonu.
Většina odvrácené strany byla až do éry kosmických sond zcela neznámá. Teprve 7. října 1959 sovětské vesmírné plavidlo Luna 3 doplulo k této tajemné měsíční tváři Měsíce a vyslalo k pozemšťanům její snímky. Od té doby víme, že se velice podobá polokouli, kterou tak důvěrné známe. Rozsáhlé zmapování se poté podařilo v rámci programu Lunar Orbiter. Tyto americké družice Měsíce, vypouštěné v letech 1966–67, zmapovaly podrobně 99 % přivrácené a 95 % odvrácené strany Měsíce v rámci přípravy programu Apollo.

Vyrostou v »temnu« observatoře?
Jak se 21. STOLETÍ dozvědělo od známého astronoma a astrofyzika RNDr. Jiřího Grygara, CSc., odvrácená hemisféra je mnohem hornatější a leží na ní mnohem méně měsíčních moří, které jinak vidíme jako tmavé plochy.
Námi neviděná strana mívá někdy přídomek »temná«, což neznamená, že by postrádala světlo. V průměru přijímá zhruba stejné množství slunečního svitu jako strana opačná. Přesvědčili se o tom členové posádky Apolla 8 – Frank Borman, Jim Lovell a William Anders –, kteří 24. 12. 1968 jako první lidé na vlastní oči spatřili odvrácenou stranu Měsíce.
Velký problém znamenal fakt, že pokud se umělé kosmické těleso dostane na odvrácenou stranu, ztrácí přímou rádiovou komunikaci se Zemí. Ovšem vzhledem k tomu, že oblasti za mohutnou překážkou měsíčního tělesa nezasahuje (a tudíž neruší!) rádiové vysílání ze Země, jeví se toto místo jako velmi vhodné pro výstavbu astronomických radioteleskopů.
RNDr. Grygar k tomu říká: „Nelze vyloučit, že v tomto století budou na odvrácené straně Měsíce automatické observatoře, možná i základny s lidskou posádkou.“

ČTEME JAKO V KAMENNÉ KNIZE
Měsíc – na rozdíl od Země – nemá atmosféru, ve které by před dopadem na povrch shořela drtivá většina svištících kosmických projektilů – zejména komet a meteoritů.
Vzniká tak unikátní možnost získat informace doslova o každém z přečetných dopadů těles nejrůznějších rozměrů a rychlostí za celou dobu lunární existence.
S pomocí této neustále aktualizované „učebnice historie“ vědci mj. určili, že Měsíc je pouze o cca 60 milionů let starší než Země. Kolik mu tedy je? Asi 4,5 miliardy roků!

Vulkány už mají alibi
Dokážete si představit, že se procházíte v měsíční krajině? Na Zemi můžeme fyzické rysy popisovat pomocí geografie. Zde by však byl místo pozemské předpony geo (vztahující se k Zemi) příhodnější termín selenografie.
Vaší pozornosti by přes zlatavý průhled skafandru určitě neunikly četné krátery. Od RNDr. Jiřího Grygara, CSc., se 21. STOLETÍ dozvědělo: „Po dlouhou dobu zejména geologové věřili, že tyto kruhové krátery vznikly sopečnou činností. Dramatickou změnu v názoru na jejich povahu však znamenal nástup kosmonautiky. Díky snímkování z umělých družic Měsíce a zejména pak  po odběru vzorků během amerického programu pilotovaných letů Apollo geologové zjistili, že všechny krátery jsou důsledkem dopadu menších či větších meteoritů nebo planetek na měsíční povrch.“

Kráterů je jako much
Takto vzniklé impaktní krátery zůstávají neporušené, protože je zde nemůže erozí zničit voda ani povětrnostní vlivy, nedochází ke zvětrávání.
Nové poznatky ukazují, že většina kráterů mimo oblasti tzv. moří (viz dále) jsou pozůstatky po tzv. velkém bombardování, ke kterému došlo krátce po vzniku sluneční soustavy. Trvalo asi půl miliardy roků.
Měsíc je pokryt desítkami tisíc kráterů o větším než kilometrovém průměru. Většina je stará stovky milionů nebo miliardy let.
Nepřítomnost atmosféry, počasí a nových geologických procesů zajišťuje, že většina z nich zůstane prakticky navždy zachována.

Právě dostaly svůj katalog
Planetární tým geologa Jamese Heada III. z Brown University v americkém Providence a specialisté  NASA Goddard Space Flight Center nedávno vytvořili první kompletní katalog kráterů na Měsíci. Použili k tomu nová data sondy Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), kterou 18. června 2009 vyslala NASA na oběžnou dráhu Měsíce. Sonda měla na palubě i zařízení LOLA (Lunar Orbiter Laser Altimeter), které pomocí laserových pulzů provádí detailní topografická a geodetická měření s přesností na 10 centimetrů změřené výšky. Odborník Stanislav Mihulka upřesnil: „Nově vytvořený katalog zahrnuje všechny krátery Měsíce o průměru přes dvacet kilometrů; jde o celkem 5185 kráterů.“

Podivné moře nezná vodu
Tmavé a relativně jednotvárné měsíční pláně se nazývají moře (latinsky mare, v
množném čísle maria). Takové pojmenování se datuje od 17. století, kdy astronomové věřili, že jde o moře naplněná vodou. Jméno tvoří smyšlená sousloví – např. Mare Tranquilitatis (Moře klidu).
Ve skutečnosti se jedná o rozlehlé prastaré čedičové proudy lávy, které vyplnily pánve velkých impaktních kráterů. Světlejší vrchoviny se označují jako pevniny (latinsky terra, v množném čísle terrae).
Moře se nacházejí téměř výhradně na přivrácené straně Měsíce. Proč? Vědci se domnívají, že asymetrie v měsíční kůře způsobuje synchronizaci mezi měsíční rotací a oběhem kolem Země. Tato synchronizace vystavuje odvrácenou stranu častějším dopadům asteroidů a meteoroidů než přivrácenou stranu, u které nebyla moře překryta krátery tak rychle.
K nejméně poznaným útvarům měsíčního povrchu náleží mořské hřbety (Dorsa). Vypadají jako vystouplé žíly na ruce a při pozorování mohou snadno připomínat vlny na moři. V současnosti existuje šest vědeckých teorií, jak hřbety vznikly. Převažuje vysvětlení, že jde o nerovnosti pohřbené pod příkrovem lávy.
Nízkým vybouleninám o průměru do 20 km se říká lunární brázdy (Rimae).

Je měsíční povrch z ledu?
Měsíc je tvořen pevným ledem! Takovou teorii – nazvanou Welteislehre – prosazovali vůdci nacistického Německa. Samozřejmě se i tady mýlili.
Před více než 4,5 miliardy let pokrýval povrch Měsíce tekutý oceán magmatu.
Vědci se domnívají, že jeden typ lunárních kamenů, KREEP (K – draslík, REE –
Rare Earth Elements = na Zemi vzácné prvky, P – fosfor) reprezentuje po chemické stránce zbytek tohoto magmatického oceánu. Pro výzkumníky je KREEP vhodným svědkem, schopným podat zprávu o vulkanické historii měsíční kůry a zaznamenat frekvenci dopadů komet a jiných nebeských těles.
Měsíční kůru tvoří různé prvky: kyslík (43 %), křemík (21 %), hliník (10 %), vápník (9 %), železo (9 %), hořčík (5 %), titan (2 %), nikl (0,6 %), sodík (0,3 %), draslík (0,1 %), mangan (0,1 %), chrom (0,2 %). Nechybí mj. menší množství vodíku či uranu. Všechny měsíční horniny vznikly za vysokých teplot a bez vody.

Kůra a regolit neznají stereotyp
Kompletní globální zmapování Měsíce podle míry výskytu těchto prvků dosud nebylo provedeno. Některé kosmické lodě ho však uskutečnily na části Měsíce.
Nejsvrchnější část měsíční kůry tvoří nesoudržná kamenná vrstva rozdrcených
hornin a prachu, zvaná regolit. Kůra i regolit nejsou po celém Měsíci rozloženy
stejnoměrně. Mocnost (síla) kůry, zjištěná ze seizmických měření, kolísá od pěti km na přivrácené straně do 100 km na odvrácené straně. Tloušťka regolitu se pohybuje od tří do pěti metrů v mořích a od 10 do 20 m na vrchovinách.
RNDr. Jiří Grygar, CSc.,doplňuje: „Umělé družice Měsíce dokázaly v posledních letech určit podrobnosti mineralogického a geologického složení povrchu Měsíce a odhalit výskyt ledových krystalků pod jeho povrchem v oblastech trvalého slunečního stínu kolem severního a jižního pólu.“

Převratný objev: Měsíc je samá voda!
Vody na Měsíci je dost, ovšem je vázána v horninách. Nerosty na Měsíci obsahují více vody, než je jí ve Velkých jezerech v USA a v Kanadě! Takový převratný odhad nedávno oznámili vědci z geofyzikální laboratoře Carnegieho institutu ve Washingtonu.
 Voda se zde nacházela už ve velmi raném stadiu jeho vývoje, kdy se horké magma teprve začínalo ochlazovat a krystalizovat.
Vědci se zajímali o hydroxyly – sloučeniny obsahující vazbu atomu kyslíku s
vodíkem, a také o apatity – nerosty, které se vyskytují s příměsí vody. Jako vzorky posloužily horniny dopravené na Zemi při misích Apollo a také meteorit, který přisvištěl z Měsíce.
„Koncentrace jsou velmi nízké a kvůli tomu také až donedávna nebylo možné je odhalit,“ vysvětlil Bradley Jolliff z Washingtonovy univerzity v St. Louis.

Také vědci se mýlí (na chvíli)
„Přes čtyřicet let jsme se domnívali, že Měsíc je suchý,“ přiznal nedávno Francis McCubbin, vedoucí vědecké skupiny, která studii určenou pro časopis Proceedings of the National Academy of Sciences vypracovala.
Dodejme, že dlouho vědci věděli, že měsíční povrch stále bombardují komety a meteoroidy. Mnohé takové objekty mají vodu. Ovšem tu sluneční energie následně rozštěpí na základní prvky – vodík a kyslík, které okamžitě unikají do vesmíru. Navzdory tomu existovala hypotéza, že přesto zůstávají významné zbytky vody, a to nejen na povrchu. Vždyť malé zmrzlé kapsy ledu (zbytky po dopadu komet bohatých na vodu) mohou v nerozmrazeném stavu »přežívat« uvnitř měsíční kůry. Už v roce 1976 sovětští vědci tvrdili, že na Měsíci voda je. To potvrdila v roce 1999 americká sonda Cassini.

Sci-fi není ani ledové štěpení
Další vědci se domnívali, že jiné vodní molekuly mohly poletovat při povrchu a být zachyceny uvnitř kráterů na měsíčních pólech. Díky velmi mírné výchylce měsíční osy (jen 1,5°) do některých z těchto hlubokých kráterů nikdy nezasvitne světlo Slunce – drží se v nich trvalý stín.
Pokud tam je led, mohl by se těžit a štěpit na vodík a kyslík elektrárnami založenými na solárních panelech nebo nukleárním reaktorem. Problém dostatečného množství měsíční vody je zásadní podmínkou stavby základen na Měsíci či jeho trvalejšího osídlení. Dopravení pozemské vody (nebo vodíku a kyslíku) ze Země by se velmi prodražilo a nejspíše zhatilo projekt na kolonizaci luny.

ČLOVĚK DOBÝVÁ MĚSÍC
Nejpodstatnější přínos k poznání Měsíce ovšem představují lety amerických kosmických lodí řady Apollo. Původním cílem programu Apollo (1961–1972 ) byl další výzkum vesmíru a případné dosažení oběžné dráhy Měsíce.
Ovšem prezident USA John F. Kennedy 25. 1. 1961 ve svém projevu uvedl, že USA by měly dopravit člověka na Měsíc a bezpečně zpět na Zemi do roku 1970.  To se poprvé podařilo tříčlenné posádce  Apolla 11. Cesta byla dlouhá 1,5 milionu km. Modré boty Neila Armstronga jako prvního pozemšťana se dotkly – v přímém TV přenosu – nánosu kakaově šedého (???)  měsíčního prachu 20. 7. 1969 (21. 7. SEČ – v 3:56 hod.).

Stane se přestupní stanicí na cestě k Marsu?
Prezident George W. Bush v roce 2004 vymezil pro NASA nové poslání cesty k jiným planetám. Podle této »Vize výzkumu vesmíru« na počátku mělo být znovu přistání na Měsíci. Do roku 2014 měla NASA uvést do provozu novou pilotovanou výzkumnou loď CEV (Crew Exploration Vehicle) a do roku 2020 se pokusit přistát na Měsíci.
V září 2005 NASA oznámila jako cílové datum nového přistání lidí na Měsíci rok 2018. Dvoumístný lunární modul (LSAM) má být schopen i plně automatizovaných výprav. Ovšem i mnozí američtí odborníci se přiklánějí spíše k možnosti automatizovaného průzkumu – bez lidí.
V srpnu 2006 NASA zadala firmě Lockheed Martin postavení kosmické lodi Orion.
NASA informovala o úmyslu vybudovat do roku 2024 stálou měsíční základnu v oblasti u jižního pólu. Po nástupu prezidenta Obamy (leden 2009) se v souvislosti s hospodářskou krizí tyto velkolepé plány výrazně korigují. Platí to i o plánech na brzké přistání na Měsíci.

Hledá se místo s minimem svištících meteoritů
V říjnu 2010 prestižní časopis americké Společnosti pro vědu Science News vysoce hodnotil význam americké automatické sondy Lunar Reconnaissance Arbiter. Ta nyní zkoumá nejen historii Měsíce, ale především hledá optimální místo, kde by mohl přistát nový výsadek pozemšťanů. Mělo by to být oblast, kde je nejmenší nebezpečí dopadu nebezpečných meteoritů.

Odborníci: Všechno začne skromnou stanicí
První stavbou má být malá stanice, podobná výzkumným stanicím v Antarktidě. Na ní by se astronauti připravovali i na budoucí dobývání surovin.  Proč? Vědci už dokázali, že pod měsíčním povrchem se ukrývá poměrné značné množství helia 3, což je látka vhodná k jaderné fúzi. Měsíční půda však obsahuje i kyslík, ovšem ve vázané formě. V podzemí, zejména v prostoru kolem pólů, je v podzemí let. Jak vyvozuje americký expert na kosmonautiku Mark Traa, Měsíc tedy nabízí látky pro výrobu pohonu raket.
Je zde prý i dost zásob surovin k tomu, aby v nehostinném prostředí mohli pobývat lidé a stavět rakety pro cestu na Mars. Tím by odpadly problémy s náročnou dopravou všech potřebných náležitostí ze Země.

Využijí solární energii
Podle futurologů z NASA má mít nafukovací obydlí průměr 16 metrů a poskytne přístřeší až dvanácti astronautům. Obytné části i pracoviště pokryje silná vrstva měsíčního prachu. Má chránit člověka před kosmickým i ultrafialovým zářením a příliš velkými změnami teploty. Zásobování elektřinou zajistí velké pole solárních panelů.
Existují reálně plány, že pozemšťané budou pobývat na Měsíci souvisle několik měsíců. Má tam vzniknout skutečná infrastruktura s měsíčními obydlími i cestami. „Studie jsou skutečně důkladné; dokonce se už spočítalo, kolik budou budoucí obyvatelé Měsíce potřebovat toaletního papíru,“ uvádí badatel Mark Traa.

Bude se pracovat v dolech, ale i odpočívat
Vedle budování základny pro delší lety do dálav vesmíru se tady mají dobývat kovy. Vytěžená měsíční ruda se uloží v kabinách, které vystřelí gigantické elektromagnetické dělo směrem k Zemi.
V poslední době se už reálně rodí i plány na turistické vyžití. Některé cestovní agentury předpovídají, že opuštěná krajina s tajemnými rozlehlými plošinami, krátery i horami a s možností pohledu na vzdálenou zeměkouli bude pro turisty velice přitažlivá. Mají využívat i gravitace, která je na Měsíci šestkrát menší než na Zemi. Slibují, že když si třeba host měsíčního hotelu skočí z můstku u bazénu, může si ve vzduchu před dopadem pěkně zadovádět. Na zdejším golfovém hřišti zase při absenci odporu vzduchu lze odpalovat míčky kilometry daleko. (Problémem je, jak by se k nim poté hráč dál dostával.) Ačkoli je měsíční turistika zatím pouhou teorií, v USA už existuje první průvodce k cestě.

Zálusk na lunu má nejen Amerika
Vzdálenost mezi Měsícem a Zemí měří více jak 384 000 km, tedy tři dny letu. Vedle USA se tam chystají proniknout i další země. Šéf ruské kosmické konstrukční společnosti RKK Eněrgija Nikolaj Sevasťjanov tvrdil, že zde ruské vlajka zavlaje už za čtyři roky. Nejspíše to nadřízení pokládali za přílišnou »velkohubost«, takže ho v roce 2010 funkce zbavili.
ČLR tu hodlá vybudovat stanici, která by připomínala polární základny v Antarktidě. Čína – obdobně jako Rusko – chce mj. hledat izotop helium 3, využitelný jako energetický zdroj na Zemi. Obydlenou lunární základnu chce mít i Japonská vesmírná agentura (JAXA). Předtím Evropská kosmická agentura stejně jako ČLR, Japonsko a Indie plánují brzké vypuštění sond na průzkum Měsíce. Prvním poslem z Indie byl automatický orbitální

Až se na vysoké noční obloze objeví úplněk, vezměte si dalekohled a dívejte se na našeho souputníka, který doprovází naši »matičku« Zemi už miliony let.
Možná hned pocítíte, kolik pravdy měl duchovní otec kosmonautiky, ruský badatel Konstantin Ciolkovskij, když už v roce 1903 prohlásil „Země je kolébkou lidstva, ale lidstvo nemůže zůstat v kolébce navěky!“
Více se dozvíte.
J. Grygar, Z. Pokorný, J. Dušek: Náš vesmír, Aventinum, 2010
G. Sparrow: Vesmírné výpravy, Knižní klub, 2008
K. Pacner, A. Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, 2008
J. Kleczek: Velká encyklopedie vesmíru, Academia, 2002
M. Traa: Člověk a vesmír, REBO, 2006
www.nasa.gow
www. livescience.com

Malá seznamka s velkým známým neznámým
Měsíc je jediným známým přirozeným satelitem Země. Společně vlastně formují »dvojplanetu«, protože jsou těsněji spjati se Sluncem než jeden s druhým. Náš souputník nemá jiné formální jméno než »Měsíc«, i když se občas básnicky nazývá »luna« (starý slovanský a zároveň latinský výraz pro Měsíc). Řekové znají pojem Selene a Artemis. Jeho symbolem je srpek (Unicode: ☾). Kromě slova lunární se k odkazu na Měsíc používá též kmene selene nebo seleno (podle řecké bohyně Měsíce Seléné) – selenocentrický, Selenité atd.

Měsíc se chlubí největším kráterem
Nejhlubší pánev nejen na Měsíci, ale ve sluneční soustavě vůbec objevil lunární orbitální satelit v polovině 60. let 20. století na odvrácené straně Měsíce., poblíž jižního měsíčního pólu. Astronomové ho pojmenovali South Pole-Aitken. Rozlohou se vyrovná Aljašce, v průměru je široký 2240 km při hloubce nejméně 13 km. Existují domněnky, že v této měsíční pánvi se nacházejí hojné stopy vody. Nejnovější průzkum pomocí družic naznačuje, že v hlubokých temných stínech se nejspíš ukrývá led.

Záhadné Selenity ještě nikdo neviděl
Měsíc se dostal i do literatury. Kdo by neznal geniální předvídavost, kterou měl Jules Verne? Někteří autoři nechali na Luně růst bujnou vegetaci a žít Měsíčňany či Selenity. Kupodivu tomu až do prvních desetiletí 19. století věřili i někteří významní učenci.
Mnoho lidí ještě v roce 1835 nepochybovalo o pravdivosti článků amerického deníku New York Sun, že na Měsíci se podařilo objevit exotická zvířata.
 
Přitažlivost dost funguje
Dvojice Měsíc – Země je označována jako dvojplaneta. Gravitační přitažlivost, kterou Měsíc ovlivňuje Zemi, je mj. příčinou mořského přílivu. Přílivová vlna je synchronizována s oběhem Měsíce kolem Země. Měsíc však působí i na psychiku některých jedinců při tzv. náměsíčnosti  – ….????
Zemská gravitace naopak způsobuje posun Měsíce od jeho geometrického středu směrem k Zemi.

Měsícetřesení není bezúčelné
Pod měsíční kůrou najdeme plášť, který je – na rozdíl od zemského – částečně roztavený. Ve středu pláště je malé jádro o průměru cca 700 km. Stejně jako jádro zemské je zcela či částečně kapalné. (Přesné složení zatím vědci neznají.) Mnohé blíže upřesňuje měsícetřesení, když do měsíčního povrchu narazí nějaké těleso. Vše pečlivě zaznamenávají seizmografy, vyslané ze Země. Dříve se vědci mýlili, když si mysleli, že vnitřek Měsíce je zcela vychladlý. Nedávné experimenty naopak dokázaly opak, protože teplo proudí zevnitř směrem ven.

Představujeme měsíční skafandr
Skafandr, který používali američtí astronauti při pobytu na Měsíci, měl několik vrstev. K pokožce přiléhalo prádlo chlazené kapalinou. Další vrstvu tvořil nylonový tlakový kosmický skafandr, který astronauta chránil před vesmírným vakuem. Na povrchu bylo několik vrstev včetně poniklovaných fólií, které poskytovaly ochranu před slunečním zářením. Tento lunární skafandr americké výroby z roku 1967 měl na Zemi tíhu 86 kg, na Měsíci 14 kg. Jeho důležitou součástí byly vysoké boty, které měly dvě části: Vnější galoše chránily vnitřní botu a astronaut ji mohl před lunárním modulem sundat, aby dovnitř nevnesl měsíční prach.
Ochranu hlavy zabezpečovala třídílná přilba. Vnější helma měla hledí se stahovacím slunečním filtrem. Vnitřní tlaková helmy uchovávala individuální atmosféru. Komplet doplňovala čapka s komunikačním vybavením.

Třpytí se tam diamanty?
Někteří selenologové – specialisté na Měsíc – předpokládají, že toto nebeské těleso je přímo pokladnicí diamantů. Kde by se tam vzaly? Vznikají prudkým nárazem meteoritů o měsíční povrch.

Zatmění není tajenkou
Velmi působivým úkazem je zatmění Měsíce, které je částečné či úplné. Při něm Měsíc kompletně zakrývá sluneční disk a sluneční koróna je vidět pouhým okem.
Zatmění nastávají jen když jsou Slunce, Země a Měsíc v jedné přímce. Sluneční zatmění mohou nastat jen pokud je Měsíc v novu; zatmění Měsíce jen při jeho úplňku.

Panuje mráz -240 °C
Oproti Zemi má Měsíc velmi slabé magnetické pole a relativně nevýznamnou a řídkou atmosféru. Jedním z jejích zdrojů je odplynování — uvolňování plynů, např. radonu, který pochází hluboko z měsíčního nitra. Dalším důležitým zdrojem plynů je sluneční vítr, který zachycuje měsíční gravitace.V roce 2009 americká lunární sonda v místech trvalého stínu v kráterech poblíž jižního pólu naměřila nejnižší dosud známou teplotu ve sluneční soustavě – minus 240 °C. (To je tedy jen o cca 33° více než absolutní) nula!)

Batoh znamenal záruku přežití
Astronauti při měsíčních misích Apollo po měsíčním povrchu poskakovali s hřmotnými zavazadly tzv. přenosného systému podpory životních podmínek PLSS-POrtable LIfe Support Systém. K němu náležela čerpadla systému kapalného chlazení a zajištění dodávek vody a kyslíku.

Měsíční premiéry
První zásah Měsíce (13. 9. 1959, sovětská sonda Luna 2)
První snímkování z bezprostřední blízkosti (31. 7. 1964, americký Ranger 7)
První měkké přistání na Měsíci (3. 2. 1966, Luna 9)
Přistání prvních pozemšťanů (20. 7. resp. 21. 7. (SEČ) 1969, Apollo 11)
První automatický odběr vzorků horniny a návrat na Zemi (20. 9.1970, Luna 16)
První pohyblivá laboratoř na Měsíci (17. 11. 1970 – Lunochod 1)

To bylo Apollo…
V rámci projektu Apollo přistálo v šesti různých oblastech Měsíce celkem 12 amerických astronautů. Po měsíčním povrchu nachodili (a při třech posledních expedicích i najezdili) více jak 100 kilometrů. Všichni dohromady prožili na Měsíci 299 hodin a 44 minut. Při 20 výstupech mimo kabinu pracovali na měsíčním povrchu celkem 159 osobohodin (počet hodin násobených počtem astronautů). Odebrali přes 2000 geologických vzorků, které také pečlivě zdokumentovali. Některé vzorky pocházejí z vrtů až do hloubky dvou metrů. Jen přehrání záznamu přímých televizních přenosů by trvalo téměř tři dny,.
V rámci programu Apollo bylo naplánováno celkem 10 letů k Měsíci. Z toho Apollo 1 shořelo (i se třemi astronauty). Lety Apollo 18, 19 a 20 už byly zrušeny z úsporných důvodů.

Třináctka se předvedla
Nešťastná třináctka zafungovala u lodi Apollo 13. Od známého odborníka dr. Karla Pacnera se 21. STOLETÍ dozvědělo: „Pět dnů před startem se zjistilo, že pilot velitelské sekce nemá potřebné množství protilátek proti zarděnkám, takže by mohl tuto nepříjemnou nemoc dostat! Nastoupil tedy náhradník, aby v sobotu 11. 4. 1970 mohl kolos odstartovat. Jenže v pondělí večer explodovala jedna nádrž se stlačeným  kyslíkem a druhá byla poškozena.
Dr. Karel Pacner: „Přistání na Měsíci se stalo nemyslitelným. Od tohoto okamžiku bylo hlavním úkolem zachránit posádku. A to se nakonec po mnoha dramatických momentech podařilo. I díky souhře šťastných náhod…“
Poškozená loď se přece jen z nebeských výšin navrátila k Zemi a nouzově přistála.

Jezdící vana v měsíčním prachu nezklamala
Prvním lidským výtvorem, který jezdil po měsíčním povrchu se stal Lunochod 1- sovětské automatické vozítko připomínající vanu na osmi kolečkách.. Na kamenitou pláň ho 17. 11. 1970 vysadila nepilotovaná sonda Luna 17.  Místo očí měl televizní kamery, díky kterým jeho pohyb řídili odborníci z velitelského střediska na Krymu. Po trase dlouhé 10 km po 321 dnů fotografoval, měřil magnetické pole, kosmické záření, chemické složení půdy atd. Nyní tam tento tančík trvale stojí a díky speciálnímu francouzskému zrcadlu  tak slouží jako  měsíční laserový maják.

Jak se dostat na Měsíc?
Američtí experti se nemohli shodnout, jakým způsobem se k přirozené družici Země vypravit. V exkluzivním rozhovoru pro 21. STOLETÍ »poslední muž na Měsíci« – americký astronaut Eugen Cernan uvedl, že možnosti byly tři. První představoval přímý let ze Země na Měsíc (DA) mohutnou vícestupňovou raketou. Dva horní stupně by přistály na měsíčním povrchu, s dostatkem paliva na zpáteční cestu. Existovala i možnost setkání na oběžné dráze kolem Země (EOR). Tehdy by se měsíční loď spojila s obřím pohonným tělesem, které na orbitu kolem zeměkoule odstartovalo předem. V nádrži je palivo na cestu k Měsíci a loď přistává s dostatkem paliva pro návrat.
A třetí možnost, pane Cernane?
„Třetí variantou bylo setkání na oběžné dráze kolem Měsíce (LOR).  Při ní třístupňová raketa uděluje kosmické lodi rychlost pro cestu k Měsíci. Po navedení lodě na měsíční orbitu  se lunární modul odděluje od velitelské a servisní sekce  CSM a sestupuje na povrch. CSM zatím zůstává na oběžné dráze s dostatkem paliva pro návrat.“
Poslední varianta se líbila nejvíce. Základním technickým prostředkem se stala kosmická loď Apollo, vynášená převážně obřími nosiči Saturn 1B a Saturn V z kosmodromu Cape Canaveral na Floridě.

Autor: Milan Koukal