Asiata si s bělochem si na první pohled nesplete ani mimozemšťan. Vědci, kteří se umějí podívat do hlavy prostřednictvím nejrůznějších zobrazovacích technik, však již dokážou prokázat, že stejně jako jejich zjev se liší i procesy v jejich mozcích. Vítejte ve světě nové, prudce se rozvíjející disciplíny – kulturní neurovědy.

Jsou černoši empatičtější než běloši? Vidí Asiaté lidské tváře jinak než ostatní? Liší se mozek bělochů a Asiatů ve způsobech, jimiž provádějí početní operace? Díky pokrokům v kvalitě a zejména dostupnosti metod, které slouží k přímému zobrazování činnosti mozku, mohou dnes vědci na tomto novém výzkumném poli konat první váhavé krůčky.

Se svou prací spojují naději, že přispějí k lepšímu vzájemnému pochopení lidí vyrůstajících v prostředí odlišných kultur a přispějí tak k vybudování pomyslného mostu mezi Východem a Západem.

Západ versus Východ

Velkým tématem kulturních neurovědců je jeden z nejpozoruhodnějších a možná také nejhlubších rozdílů mezi současnými vyspělými kulturami. Jedná se o rozdíl mezi »Západem«, tedy »bílou« euroamerickou civilizací a »východem«, představovaným především Japonskem a dynamicky se rozvíjející Čínou.

Psychologové již dříve našli několik důležitých rozdílů, které se pojí s celkovým pojímáním společnosti a místa jedince v něm. Lidé z »východní« kultury mají tendenci upřednostňovat spíše celek před jednotlivými částmi.

Cení si proto spíše návaznosti na historii, rodinných vazeb a přesné pozice v mocenské hierarchii. Západ je oproti východu podstatně více individualistický, akcentuje sebeprosazení a před celkem dává přednost rozkladu na jednotlivé části.

Na kulturní neurovědce zbyl tedy úkol nalézt pro tyto rozdíly potvrzení i na úrovni mozkových procesů.

Je libo žirafu na hřišti?

Problematikou odlišného »vidění světa« se v posledních letech zabývá i neuropsycholožka Denise C. Parková z univerzity v Dallasu v americkém státě Texas. V loňském roce publikovala výsledky zajímavého výzkumu, jehož podstatou bylo měření aktivity mozku v průběhu sledování dvou typů obrázků.

Na jednom z nich byl centrální objekt, žirafa, umístěn na pozadí, kam přirozeně patří, tedy na savaně. Na druhém byla žirafa k vidění na místě, kde by ji nikdo nečekal: na fotbalovém hřišti. Poté sledovala, co se dělo v mozcích rodilých Američanů a rodilých Číňanů, jež se experimentu účastnili.

„Funkční magnetická rezonance odhalila, že percepční (vjemové) oblasti mozku Číňanů reagovaly na nevhodné umístění žirafy na pozadí mnohem více než mozky Američanů. Ti si naopak proměny v pozadí prakticky nevšimli,“ popisuje renomovaná vědkyně zajímavé zjištění.

Co prozradí počmárané krabice?

Další důkaz o tom, že lidé z východních kultur věnují na rozdíl od rodilých »zápaďanů« větší pozornost celku, přinesl výzkum týmu Treye Heddena ze Stanfordovy univerzity v Kalifornii. Hedden si se svými spolupracovníky připravil pro rodilé Japonce a Američany opět velmi jednoduchý test.

Nejprve jim ukázal svislou čáru, nakreslenou uprostřed čtverce. Poté obrázek schoval a vyzval je, aby čáru znovu nakreslili na novou krabici, která měla jiné rozměry. Ukázalo se, že zatímco Japonci byli lepší v odhadu správného poměru mezi čárou a krabicí, Američané se zase lépe strefili do odhadu přesné délky čáry.

Magnetická rezonance pak odhalila, že jak Japonci, tak Američané používali zhruba stejné oblasti mozku. Když však byli vystaveni komplikovanějším zkouškám, v nichž se nemohli spolehnout na automatismus, vypomáhali si ještě zapojením dalších oblastí, které se už u obou skupin lišily.

Poddajní Japonci a individualističtí Američané

Sociální psycholožka Nalini Ambadyová z Tuftsovy univerzity v Massachusetts v USA se dlouhodobě zajímá o způsoby, jimiž lidé vnímají druhé osoby. Není proto divu, že ani ona neodolala kouzlu možností moderních technologií umožňujících nahlédnout zkoumaným osobám přímo »do hlavy«.

Spolu se svým studentem Jonathanem Freedmanem je využila k tomu, aby zjistila, zda nalezne rozdíly ve vnímání vlastního postavení vzhledem k ostatním mezi Američany a Japonci.

Pokusným osobám ukazovala dva typy obrázků. Na jednom byla zobrazena lidská podstava ve vzpřímeném postoji s rukama založenýma na prsou, na druhém stejná postava se skloněnou hlavou. Mozky pokusných osob reagovaly na tento vizuální podnět opět odlišně.

Systém spojený s odměnou se u Američanů aktivoval při sledování postavy narovnané, zatímco u Japonců tomu bylo právě naopak. „Tento rozdíl patrně odráží skutečnost, že zatímco východní kultury si cení podřízenosti, na západě je to naopak,“ shrnuje závěry svého týmu Ambadyová.

Stejné počty, jiné mozky

Vědec I-jüan Tang, který působí na Technologické univerzitě v čínském Dalianu, si zase před nedávnem položil otázku, zda má rozdílné kulturní zázemí vliv i na tak zdánlivě neměnný a univerzální proces, jako je matematické sčítání.

Skupině rodilých Číňanů a rodilých Američanů přidělil triviální početní úkony, například operaci 4+3=7. Obě skupiny přitom pracovaly se stejnými, tj. arabskými číslicemi, které se užívají v obou kulturách.

Metoda magnetické rezonance opět odhalila zřetelné rozdíly. U obou byla aktivní oblast mozkové kůry, která se zapojuje při procesech, jako je představování a čtení.

Ovšem lidé, jejichž mateřským jazykem byla angličtina, zapojovali navíc ještě centrum spojené s jazykem. U Číňanů se zase objevila aktivace centra, které se zapojuje při analýze vizuálních informací. „Za tento rozdíl může být částečně zodpovědný rozdíl v jazyce.

Ten by mohl zesilovat rozdílné metody, jimiž se děti učí zvládnout nakládání s čísly,“ vysvětluje Tang.

Čína a potíže s depresemi

Výzkumy kulturních neurologů většinou ukazují, že kulturní vlivy se dokážou otisknout do biologického základu člověka. Existují však i vědecké studie, které ukazují opak.

S jedním takovým příkladem přišla zcela nedávno i Joan Y. Chiaová z Northwestern University v Evanstonu ve státě Illinois (viz též rámeček).

Ta se prostřednictvím nové vědy pokusila ukázat, že kulturu dokážou zajímavým způsobem formovat i geny. Spolu se svou kolegyní Katherine D. Blizinskou vyšly ze známého faktu, že lidé, nesoucí zvláštní variantu genu pro transport serotoninu na membránách neuronů (5-HTTLPR), takzvanou S-alelu, mají větší sklon k depresím.

A jak to souvisí s kulturou a hodnotami, které s sebou nese? Badatelky zjistily, že právě S-alelu nalezneme výrazně častěji v kulturách, v nichž převládá kolektivistické pojetí člověka nad pojetím individualistickým.

Od tohoto zjištění není již daleko k závěru, že kolektivistické pojetí se vyvinulo právě jako prevence proti depresím, které sebou nese přílišný důraz na individualitu.

Kulturní neurověda se představuje

Hlavním úkolem kulturní neurovědy je rozplétat velmi zamotané klubko vztahů mezi tím, co naší kultuře diktuje biologie, a jak naopak kultura ovlivňuje biologické procesy v našem těle. Jako jedno z nejmladších vědeckých odvětví ve své podstatě představuje vlastně prolnutí disciplín, které samostatně existují již delší dobu.

Jelikož jsou její skutečnou kolébkou Spojené státy americké, mohou kulturní neurovědci navazovat na tradici výzkumů v oblasti kulturní psychologie. Tato disciplína po dlouhé desítky let shromažďovala pozorování o psychologických zvláštnostech příslušníků národů či etnik, které dnes sice žijí pohromadě, ale pod dlouhá tisíciletí se vyvíjela samostatně.

Namísto psychologických testů či pozorování však dnes mohou vědci pracovat přímo s daty, která získají takříkajíc přímým pohledem do mozku zejména prostřednictvím funkční magnetické rezonance (fMRI) či starší metody elektroencefalografie (EEG).

Jak neměřit člověka?

Jen málokterý člověk na světě měl tak silný mandát k tomu, aby kritizoval způsoby měření a porovnávání lidských bytostí, jako americký paleontolog a jeden z nejslavnějších teoretiků evoluce Stephen J. Gould (1941–2002).

Harvardský profesor Gould si ve své knize „Jak neměřit člověka“ (The Mismeasure of Man) vzal na paškál předsudky, skryté za »vědeckostí«, s níž běloši »vědecky zkoumali« příslušníky jiných kultur.

V čem podle Goulda vlastně spočívalo jádro nešvaru, díky němuž byli příslušníci jiných kultur vyhodnocování jako slaboduší či rovnou zcela méněcenní? Gould poukazuje, že problémy, které bychom dnes bez rozpaků označili za rasové předsudky, se skrývaly již v metodě, jíž byli lidé jiných ras a kultur zkoumáni.

Pohled přes kulturní bariéru si totiž vždy všímá spíše toho, co je »těm druhým« s námi společné. To, co je rozdílné, buď vůbec nevidíme, nebo to rovnou považujme za nehodné pozornosti či rovnou méněcenné.

Když hurikán testuje empatii…

Hurikán Katrina, který na konci srpna roku 2005 udeřil zničující silou na jihovýchod Spojených států, považují Američané za největší civilní katastrofu v dějinách své země. Obrázky trpících lidí, převážně Afroameričanů z chudých čtvrtí, se na několik dalších měsíců pevně usídlily na stánkách i obrazovkách nejrůznějších médií.

Neuropsycholožka Joan Y. Chiaová z Northewestern University se rozhodla zjistit, jakou emocionální odpověď vzbuzují tyto záběry napříč dvěma nejdůležitějšími rasami, z nichž se skládá americká společnost – mezi bělochy a černochy.

S použitím funkční magnetické rezonance (fMRI) se jí podařilo ukázat, že empatii čili vcítění pociťovali vůči obětem hurikánu zástupci obou ras. Jejich emocionální odpověď však nebyla přesně totožná. „Afroameričané však vykazovali větší empatickou odpověď vůči jiným Afroameričanům,“ popisuje své závěry Chiaová. Dříve bychom tomuto jevu řekli asi »solidarita černých s černými«.

Když se řekne neuromarketing…

Technologie, díky níž lze zobrazovat reakce organismu na nejrůznější podněty (fMRI, EEG, galvanické reakce, srdeční frekvence, dechová frekvence atd.), lze pochopitelně využívat i k úkolům, které s čistou vědou nemají mnoho společného.

Široké pole se pro jejich využití otevírá především pro lidi, kteří mají pronikání do lidského mozku takříkajíc v popisu práce – pro odborníky na reklamu a marketing. Ten se pochopitelně neuplatňuje pouze při nákupech, ale prakticky ve všech oborech, kde je třeba strhnout na svou stranu sympatie veřejnosti, např. v politice.

Znát pochody v mozku je pro marketingové specialisty neobyčejně výhodné. Ukázalo se totiž, že při běžných způsobech analýzy nakupovacího chování, jako jsou dotazníky či zařízení snímající pohyb očí, mohou pokusné osoby více či méně vědomě »fixlovat«, tedy přizpůsobovat své chování tomu, co si myslí, že se od nich očekává. Monitorovací přístroje však jen tak snadno obelhat nejde.