V biologii již dávno neplatí, že jeden člověk rovná se jedna DNA. Jedním z hlavních důvodů je tak zvaný mikrochimerismus, při kterém může lidské tělo obsahovat více genetických linií zároveň, přičemž k nim „přijde“ velmi přirozeně, například během těhotenství či transplantace.

Škodí tento cizí genetický materiál tělu, nebo je mu naopak prospěšný?.

Řecká mytologie nazývala Chimérou dceru stohlavého obra Týfóna a Echidny, jež byla napůl ženou a napůl hadem. Chiméra pak sama byla nestvůrou, která měla vepředu podobu lva, uprostřed divoké kozy a zezadu draka.

Žila v Lykii, kde střežila vchod do podsvětí a chrlila oheň ze svých tří hlav na každého, kdo se přiblížil. Nyní se ukazuje, že chimérou je v podstatě každý z nás, protože lidské tělo v sobě může nést více DNA najednou. V našich tělech jsou tak přítomny i buňky, které nejsou naše vlastní.

Předání buněk během těhotenství

Dochází k tomu zcela přirozenou cestou v těhotenství, případně prostřednictvím transplantací. Malá populace buněk, které procházejí placentou mezi matkou a dítětem, zpochybňuje základní principy lidské imunologie.

Matky nesou buňky, které pocházejí od jejich biologických dětí a prošly placentou, když bylo dítě v děloze. Stejně tak děti nesou buňky, které jim byly přeneseny in utero od jejich matek – některé z nich mohou pocházet i od babiček z matčiny strany, starších sourozenců nebo dvojčat dítěte.

Tyto „mikrochimerické buňky“ byly nalezeny v každém orgánu, který byl dosud studován. Jsou však velmi vzácné, mnohem vzácnější než například biliony mikroorganismů, které žijí v našich střevech, na kůži a v mnoha orgánech.

Na každých deset tisíc až milion vlastních buněk máme pouze jednu mikrochimerickou buňku. Tyto buňky byly objeveny prostřednictvím řady náhodných pozorování. Jako první si toho, že fetální buňky mohou pronikat do těla matky, tedy fetálního mikrochimerismu, všiml německý patolog Christian Georg Schmorl (1861–1932).

V těle přežívají roky!

Ten roku 1893 objevil při pitvách žen zemřelých u porodu na eklapsii – těhotenská komplikace projevující se křečemi a bezvědomím, jež končí bez lékařského zásahu smrtí rodičky – v jejich plicích velké mnohojaderné buňky podobné buňkám placenty.

Další výzkum, zabývající se imunitou u těhotných žen, detekoval v roce 1969 bílé krvinky s chromozomem Y u žen, které nakonec porodily chlapce. Následně se více než dvě desetiletí předpokládalo, že tyto mikrochimerické buňky jsou dočasným rysem těhotenství, což vyvrátila až genetička Diana Bianchiová.

Roku 1993 se jí podařilo objevit buňky s chromozomem Y u žen, které porodily své syny před jedním až 27 lety. Toto zjištění vyvrátilo dogma, že děti dědí geny od svých rodičů a nikdy ne naopak. Přenesené fetální buňky se totiž pohybují v rámci rodokmenu a cestují „zpět v čase“, tedy od dětí k jejich matkám.

Bianchiové se později podařilo rovněž prokázat, že tyto buňky mají pozoruhodné regenerační vlastnosti, kdy například podporují hojení ran u matek tím, že se transformují na krevní cévy nebo kožní buňky….

Více se dočtete v časopise 21. století číslo 4/2026, které vyšlo 18. března.

Zdroj: Nature