Nová mezinárodní studie ukazuje, že skutečná monogamie je v živočišné říši vzácná a navíc je často zaměňovaná s pouhou sociální vazbou. Výzkum rozlišuje mezi párovým soužitím a genetickou monogamií a ukazuje, že i u druhů považovaných za takříkajíc věrné běžně dochází k záletům..

Monogamie, tedy životní partnerství dvou jedinců po delší dobu či dokonce po celý život, patří mezi nejdiskutovanější aspekty lidského chování. Je to biologická realita, kulturní nátlak, sociální strategie, nebo něco mezi tím?

Nová studie, kterou připravili vědci z Cambridgské univerzity a publikovali v časopise Proceedings of the Royal Society B, se pokusila odpovědět nikoli na otázku, jak se lidé cítí, ale jak se chovají v porovnání s ostatními savci.

Na rozdíl od mnoha předešlých výzkumů, které se spoléhají jen na sociální data nebo kulturní normy, tato analýza jako měřítko skutečné reprodukční monogamie staví do popředí genetické aspekty v podobě míru shody sourozenců se stejnými rodiči.

Jak vysvětluje evoluční biolog Chris Venditti z Cambridge, genetika nabízí v tomto ohledu tvrdší měřítko než pozorování chování: „Zvířata mohou působit monogamně, ale jejich geny často vyprávějí mnohem složitější příběh.“.

Zásadní inovací studie bylo použití genetických údajů navržených tak, aby rozlišily plné sourozence (se stejnými rodiči) od nevlastních sourozenců, kteří mají společného buď pouze otce nebo jen matku.

Vzorek zahrnoval údaje z více než stovky lidských populací z různých míst a také epoch od neolitu až po moderní dobu a k tomu 34 jiných savčích druhů, u nichž byly dostupné podobné genetické informace.

U každého zkoumaného druhu pak vědci sledovali, jak často se mezi sourozenci objevují ti, kteří mají oba stejné rodiče. Právě tento podíl totiž dobře napovídá, zda se mláďata rodí převážně v rámci dlouhodobých partnerských svazků, nebo zda je rozmnožování spíše volnější a proměnlivé.

Na základě těchto dat pak tým sestavil monogamní tabulku, tedy žebříček druhů seřazených podle míry skutečné genetické monogamie. Nahoře se ocitly druhy s velmi stabilními páry, kde většina mláďat pochází stále od stejné dvojice rodičů, zatímco spodní příčky patří zvířatům, u nichž je reprodukce rozdělená mezi více partnerů.

Když vědci lidská data zasadili do širšího kontextu, vyšlo z toho poměrně střízlivé zjištění. Lidé se ocitli v horní polovině žebříčku, s průměrem zhruba 66 procent vlastních sourozenců. Jinými slovy: ve většině lidských populací se děti rodí stejným rodičům, i když to zdaleka neplatí vždy a všude.

Rozptyl je ostatně značný. V některých neolitických komunitách na území dnešní Anglie podíl plných sourozenců klesal ke čtvrtině, zatímco v jiných, například v severní Francii, genetická data naznačovala, že monogamie zde byla převažujícím typem párového soužití.

V samotném žebříčku se tak lidé usadili těsně za eurasijským bobrem. Ostatně, bobři jsou pověstní stabilními páry, které spolu nejen plodí mláďata, ale také společně budují hráze, brání teritorium a vychovávají potomky po několik let.

Genetická data to potvrzují: zhruba 73 procent bobřích sourozenců má stejné rodiče.

Pod lidmi se ocitly surikaty, živočichové známí svou sociální soudržností, ale také složitou hierarchií. Přestože žijí ve skupinách a spolupracují při výchově mláďat, reprodukce je u nich méně rovnoměrně rozdělená.

Dominantní jedinci mají často více partnerů, což se promítá i do genetiky: podíl plných sourozenců tu klesá pod 60 procent. Stabilní rodinný model tu ustupuje skupinové strategii přežití.

Zajímavé místo zaujímají také bílí giboni, dlouhodobě považovaní za symbol zvířecí monogamie. Tito primáti skutečně tvoří pevné páry a společně brání své teritorium, genetická data ale ukazují, že realita je o něco složitější.

Přibližně 63 procent mláďat pochází od stejných rodičů, což naznačuje, že u nich není reprodukční exkluzivita absolutní.

Na samotném vrcholu žebříčku se pak objevil nenápadný rekordman: křeček kalifornský. U něj genetická analýza dokonce odhalila, že všechna zkoumaná mláďata měla stejné rodiče. V rámci savčí říše jde o výjimečný případ téměř stoprocentní genetické monogamie, nevěra do slovníku těchto malých křečků prostě nepatří.

Za nimi se možná překvapivě nacházejí psi hyeonovití, kde počet vlastních sourozenců dosahuje 85 procent a rypoš damarský. Naopak, největší záletníci jsou mezi ovcemi a makaky a nevázaný přístup k reprodukci preferují i medvědi, kosatky, delfíni nebo šimpanzi.

Na první pohled by se mohlo zdát, že monogamie je jednoduchá věc: buď druh tvoří páry, nebo ne. Biologická realita je ale mnohem méně přímočará. V živočišné říši totiž často neplatí, že sociální soužití automaticky znamená i výhradní reprodukci.

Řada druhů žije v pevných párech, společně brání teritorium nebo vychovává mláďata, ale genetická analýza přesto odhalí, že část potomků má jiného biologického rodiče.

Studie ukazuje, že monogamie není jednorozměrná vlastnost, ale spíše spektrum. Na jednom konci stojí druhy, u nichž se sociální a genetická rovina téměř dokonale překrývají, jako je například křeček. Na opačném konci pak najdeme živočichy, kteří sice žijí ve skupinách nebo párech, ale jejich rozmnožování je rozdělené mezi více partnerů.

Jak shrnuje Venditti: „Genetická monogamie je vzácnější, než jsme si dlouho mysleli, a platí to i pro druhy, které tradičně považujeme za vzorně monogamní.“.

U lidí je tento obraz ještě složitější. Genetická data ukazují, že většina dětí se skutečně rodí stejným rodičům, zároveň ale existuje nezanedbatelný podíl potomků, kteří pocházejí z mimopárových vztahů.

To neznamená, že by lidé byli méně monogamní, spíše to odráží kombinaci biologických sklonů a kulturních pravidel. Antropologické výzkumy dlouhodobě ukazují, že lidské společnosti využívají celou škálu partnerských uspořádání.

„Lidská monogamie není absolutní stav, ale strategie, která se v čase i prostoru mění,“ upozorňuje kulturní antropoložka Helen Fisher.

Právě proto nelze výsledky studie číst jako verdikt o morálce nebo přirozenosti lidského chování. Ostatně, ona morálka se mění napříč časem i kulturami a polygynie nebo polyandrie je v mnoha společnostech běžnou záležitostí.

Spíše ukazují, že lidé patří mezi savce, kteří mají silnou tendenci vytvářet dlouhodobé páry, ale zároveň si zachovávají evoluční flexibilitu. Monogamie se tu neukazuje jako pevné pravidlo dané biologií, nýbrž jako proměnlivá rovnováha mezi genetickými výhodami, sociálními vazbami a kulturními normami.