Před desítkami let vytvořili lékaři test, jež určuje, které pacientky s rakovinou prsu budou mít prospěch z hormonální terapie a které nikoliv. Nyní se stejnou taktiku snaží lékaři využít i při léčbě rakoviny prostaty u mužů, ačkoliv cesta k ní byla mnohem trnitější….

Velmi dlouhou dobu věděli onkologové, specializující se na léčbu rakoviny prostaty u mužů, že u části pacientů pomohlo přidání hormonální terapie k radioterapii účinněji ničit rakovinné buňky než jen samotné ozařování.

Dalším pacientům to naopak vůbec nepomohlo, nedošlo u nich vlivem hormonální terapie ani k prodloužení jejich života, ani ke zlepšení výsledků. Naopak se vlivem aplikace hormonální terapie museli potýkat s vedlejšími příznaky léčby, podobnými andropauze.

Když vedlejší účinky převáží nad benefity

Přirozený pokles hladiny testosteronu u mužů, typicky mezi 40. a 55. rokem věku, způsobuje mužský přechod. Ten se liší od náhlé menopauzy u žen, ovšem může mužům způsobovat jak fyzické, tak psychické obtíže.

Projevuje se snížením výkonnosti, potížemi s erekcí, náladovostí, únavou, nespavostí, podrážděností či skony k depresím. „Rakovina prostaty se u jednotlivých mužů může lišit, je proto často obtížné, z jaké léčby bude pacient nejlépe prosperovat,“ vysvětluje Daniel Spratt, vedoucí oddělení radiační onkologie v Cleveland Medical Center.

Genomický test rakoviny prostaty by tak mohl výrazně změnit pravidla hry. Dříve se lékaři rozhodovali o tom, zda pacientům, kterým se rakovina prostaty vrátila, nasadit jen radioterapii či ji doplnit i o hormonální terapii, pouze na základě klinických faktorů, jako je doba od operace, vzhled nádoru pod mikroskopem a hladina PSA (prostatického specifického antigenu) v krvi, které pomáhají při screeningu prostaty.

Léčba však vlivem toho byla nekonzistentní, protože někteří lékaři raději hormonální léčbu nasadili všem pacientům, zatímco jiní jen malému počtu z nich.

Proč některým mužům hormonální léčba nepomáhá?

Někteří muži tak hormonální léčbu podstupovali zbytečně, neboť jim nepomáhala, zatímco bojovali s jejími negativními účinky, stejně jako se zvýšeným rizikem srdečních onemocnění, kognitivních problémů a metabolických obtíží, které s sebou dlouhodobá hormonální suprese bohužel také nese.

Obdobně tomu ovšem bylo i u pacientek s rakovinou prsu, dokud lékaři neobjevili, jak kategorizovat jejich nádory.

Rakovina prostaty může být poháněna mužským pohlavním hormonem testosteronem, stejně jako rakovina prsu u žen zase ženskými pohlavními hormony – estrogenem a progesteronem. Tyto hormony se vážou na rakovinné buňky a aktivují geny, které způsobují rychlejší růst a šíření rakoviny.

Hormonální terapie tento účinek blokuje, čímž brání rakovině v dalším růstu. Ovšem některé typy rakoviny prsu i prostaty hormonálně řízené nejsou, pak je podávání hormonální terapie u nich zbytečné. Otázkou bylo, jak je odlišit.

Podobnost s rakovinou prsu není náhodná

Lékaři specializující se na rakovinu prsu vyřešili otázku, kdo by měl hormonální terapii podstupovat a kdo ne, před desítkami let díky jednoduchému testu. Ten využívá protilátky, které se vážou na estrogenové nebo progesteronové receptory a označují je tak, aby byly viditelné pod mikroskopem.

„Každé pacientce s nádorem, který je pozitivní na hormonální receptory, prakticky vždy doporučujeme hormonální terapii,“ říká Jo Chienová, výzkumnice rakoviny prsu a lékařka na Kalifornské univerzitě v San Franciscu.

Roztřídění případů rakoviny prostaty se však ukázalo jako složitější. Až 99 % případů má totiž sice hormonální receptory, přesto mnoho z nich na hormonech nezávisí. Testování, zda rakovinné buňky mají hormonální receptory, proto nedokáže rozlišit, kteří pacienti budou mít z hormonální terapie prospěch.

Vědci se místo toho rozhodli podívat se na to, jak aktivní jsou hormonální receptory nádoru – nebo jak efektivně aktivují geny řídící růst rakoviny – aby pomohli určit, zda hormonální terapie bude fungovat.

Genomické testy určí, zda je rakovina citlivá na hormony

Odhalení tohoto jevu však vyžadovalo pokroky v testovacích technologiích, jako jsou genomické testy, které brzy začaly zdokonalovat diagnostiku rakoviny prsu. „U rakoviny prostaty trvalo mnohem déle, než se dospělo do stejného bodu,“ říká Spratt.

Od doby, kdy vědci začali testovat nádory na hormonální receptory, se kategorizace rakoviny prsu dramaticky vyvinula. Genomické testy totiž dokáží analyzovat, které geny jsou v nádoru aktivní, a poskytnout tak údaj o tom, jak agresivní rakovina je.

Nádory s podobnou genovou aktivitou mají tendenci se chovat podobně, takže zkoumáním této signatury mohou lékaři předpovědět, jak se bude rakovina pacientky chovat. Tyto testy dokáží správně klasifikovat až 83 % nádorů, zatímco s využitím tradičním metod posuzování to bylo jen 63 % nádorů.

Například PAM50 je genomický test, který analyzuje 50 genů a klasifikuje rakovinu prsu do pěti podtypů. Znalost podtypu nádoru pomáhá lékařům určit prognózu pacientky – jak je pravděpodobné, že se nádor šíří, jak bude agresivní – a podle toho přizpůsobit léčbu.

Test pro rozlišení typu rakoviny prostaty

Vědci, kteří si všimli podobností mezi rakovinou prostaty a prsu, proto využili PAM50 i k rozlišení nádorů prostaty. „Ačkoliv se geny dokonale nepřekrývají, řada genů je u rakoviny prostaty exprimována podobně,“ říká Spratt.

On a jeho spolupracovníci od té doby test zdokonalili a upravili speciálně pro rakovinu prostaty. Pomocí PAM50 proto nyní vědci dokáží identifikovat dvě odlišné skupiny pacientů, kterým se rakovina prostaty vrátila.

Jedna skupina má rychle rostoucí nádory s vysoce aktivními hormonálními receptory, které jsou závislé na testosteronu. Hormonální receptory druhé skupiny jsou naopak mnohem méně aktivní a jejich nádory mnohem méně reagují na hormonální potlačení.

Pacienti s nádory závislými na testosteronu, kteří podstoupili hormonální terapii spolu s ozařováním, si vedli výrazně lépe: 72 % z nich zůstalo po pěti letech bez rakoviny na základě krevních testů, ve srovnání s 54 % pacientů, kteří podstoupili pouze ozařování.

U pacientů s méně hormonálně citlivými nádory však hormonální terapie prakticky nevedla k žádnému rozdílu: 70 % pacientů zůstalo bez rakoviny s hormonální terapií ve srovnání se 71 % pacientů léčených pouze ozařováním. Přidání hormonální terapie u této skupiny vůbec neovlivnilo výsledky.

Zdroj: National Geographic