Vojenskou pevnost Masada dal na skalním výběžku nehostinné Judské pouště nedaleko břehů Mrtvého moře vybudovat samotný judský král Herodes. Pevnost se mnohokrát ve své historii stala útočištěm obránců proti zdrcující přesile.

Nejznámějším se stal odpor radikální židovské sekty sikarionů, kteří měli za zdmi Masady odolávat Římanům po několik let. Nejnovější výzkum ale tvrdí, že obléhání ve skutečnosti trvalo jen několik týdnů….

Dobu své největší slávy Masada zažila během první židovské války, která vypukla v roce 66 v Jeruzalémě. Judea byla tehdy už jen jednou z mnoha římských provincií, jež se vzbouřila proti římské nadvládě a zejména šílené vládě císaře Nerona (37–68).

Jako místo svého posledního odporu, po dobytí Jeruzaléma zpět Římem v roce 70, využili Masadu příslušníci radikální židovské sekty, tzv. sikarioni. Své jméno si vysloužili na základě malých dýk (sicae), kterými vraždili nenápadně v davu své politické odpůrce. Oni sami si říkali zéloti, což hebrejsky znamená „horliví“.

Obléhání Masady Římany

Římané se rozhodli sikariony v pevnosti odříznout a vyhladovět, ovšem jim se tam díky dostatečným zásobám podařilo dlouho bez problémů přežívat. V roce 72 se k Masadě vydal Lucius Flavius Silva (40–81), římský generál a správce Judeje, s početnou legií čítající asi 15 můžu a žen, v níž bylo 8 000 až 9 000 bojovníků, aby obléhal 960 sikarionů.

Rozhodl se nechat vystavět kamennou zeď kolem pevnosti, osm táborů a poté obléhací rampu. Díky tomu Římané Masadu konečně dne 16. dubna 73 dobyli. Uvnitř pevnosti však měli nalézt jen mrtvá těla povstalců, kteří se rozhodli raději spáchat hromadnou sebevraždu než padnout do rukou obléhatelů.

Tyto informace vycházejí z díla Židovská válka, kterou sepsal Josefus Flavius (37–100), židovský učenec a historik, který zprvu bojoval na straně vzbouřenců, ale nakonec byl zajat Římany a přešel na jejich stranu.

Odborníci toto dílo již dlouho zpochybňovali, a to nejen s ohledem na délku obléhání a stavbu obléhací zdi a rampy, ale i na rituální sebevraždu, kterou měli sikarioni spáchat. Průlomová studie, za kterou stojí výzkumníci z Archeologického institutu Sonie a Marca Nadlerových na Telavivské univerzitě, však až nyní konečně přinesla přesvědčivé důkazy o tom, že obléhání rozhodně netrvalo tak dlouho, jak se dosud tradovalo.

Obléhací systém hotový za 2 týdny

S využitím pokročilých technologií a nového analytického přístupu dospěli odborníci k závěru, že slavná patová situace pravděpodobně trvala jen několik týdnů, což zpochybnilo základní kámen izraelské národní mytologie.

Moderní Izrael totiž udělal z obléhání Masady symbol židovského heroismu a odhodlání. Na základě statečnosti členů židovské sekty dnes slibují příslušníci izraelských ozbrojených sil při své vojenské přísaze, že „Masada už znovu nepadne“.

Guy Stiebel, který stál v čele studie, k obléhání říká: „Modus operandi římské armády upřednostňoval rychlou a rozhodnou akci. Všechny důkazy na místě naznačují krátkodobé obléhání.“ Hai Ashkenazi, který se na studii rovněž významně podílel, vysvětluje, jak k závěrům došli:

„Máme spolehlivé údaje o denní kapacitě římských vojáků pro přesun zeminy. Vzhledem k odhadovanému počtu 6 000 až 8 000 vojáků zapojených do obléhání Masady jsme vypočítali, že vybudování celého obléhacího systému – osmi táborů a okolní kamenné zdi – by trvalo méně než dva týdny.“.

Přišli, udeřili a odešli

Dále se studie shoduje s předchozím výzkumem, že samotná obléhací rampa mohla být dokončena za měsíc. Stiebel k tomu dodává: „Z římského pohledu to nebyla tak velká událost. Nebylo to jako obléhání Jeruzaléma, které trvalo pět měsíců.

K Masadě zkrátka přišli, provedli přesný úder a po několika týdnech odešli.“ Jedním dechem však dodává: „Skutečnost, že obléhání trvalo kratší dobu, než jsme si mysleli, neznamená, že je toto místo méně zajímavé ani méně důležité. Stále však vyvolává otázky, které nejsou o nic méně vzrušující.“.

Proč se vlastně Římané rozhodli až tři roky po dobytí Jeruzaléma rozprášit baštu posledního odporu vzbouřenců? Podle Stiebela chtěli Římané samozřejmě potlačit jakýkoliv zbývající odpor a obnovit pořádek v Judeji.

O něco více je ale zřejmě motivovala potřeba obnovit dodávku gileadské myrhy, pryskyřice z myrhovníku gileadského, která sloužila jako zdroj balzámu, ze něhož se vyráběly drahé parfémy a léky, například proti uštknutí hadem či štírem, z nedalekého Ein Gedi.

Narušení dodávek způsobené židovskými rebely u Masady tento lukrativní zdroj příjmu pro římskou pokladnu ohrozilo.

Zdroje: The Guardian