Austrálie je v mnoha ohledech zvláštní země. Místní flóra nebo fauna je vskutku specifická, třeba nad takovým ptakopyskem vědci dlouho nevěřícně kroutili hlavou. Ani zahrávat si s mnoha zdejšími živočichy se nevyplácí, jejich jed je velmi prudký. Ale i krajina je zde zajímavá a neopakovatelná….

Australské vnitrozemí má většinou pouštní či polopouštní charakter. Našinci zvyklému na zvlněnou zalesněnou krajinu či na širé družstevní lány by možná na první pohled mohlo přijít nudné. I poušť má však své kouzlo.

A toto kouzlo má svůj diamant, který leží asi 450 kilometrů od města Alice Springs v centrální Austrálii.

Uprostřed rovné krajiny se do výšky 350 metrů náhle zvedá ohromný monolit. Oranžově až červeně zbarvená skála je široká 2,5 kilometru a dlouhá 3,5 kilometru. Aby ji tedy člověk obešel, musel by ujít dvanáct kilometrů, což už je nad míru slušná procházka.

Gigantická pískovcová masa vznikla v pradávných dobách, kdy život na Zemi byl teprve v plenkách. Před 600 000 000 let by případný cestovatel časem narazil leda tak na řasy, členovce či kroužkovce. A právě tehdy, kdy byla Austrálie ještě součástí prakontinentu Protogondwana, v jejím jádru ztvrdly vrstvy zvětralé půdy a proměnily se v obrovskou červenou pískovcovou masu.

Ta se pak celých 200 000 000 let tlačila vzhůru, až se vynořila a spatřila nad sebou modré nebe.

Samozřejmě, že Ayersova skála lidi odjakživa fascinovala. Zvláště její zbarvení v odrazech paprsků Slunce, kdy do svého okolí doslova září rudou barvou. Kmen Anangů, kteří skálu ve svém jazyce nazývají Uluru, ji považuje za posvátnou.

Těch 22 000 let, kdy zde Anangové žijí, se do vzhledu monolitu v mnohém promítlo. Archeologové zde v puklinách nebo jeskyních objevili řadu starodávných maleb. Obvykle představují výjevy z lovu či z různých kmenových rituálů.

Anangové mají i svou báji, podle které byla Uluru stvořena dvěma malými chlapci, kteří si po období dešťů hráli s blátem.

Dějiny Austrálie mají jednu velmi stinnou stránku, kterou je genocida původního obyvatelstva. Evropským přistěhovalcům během 150 let padlo za oběť kolem čtvrt milionu Austrálců.

Absence respektu k původním kulturám se promítla i do dějin monolitu. Prvním člověkem bílé pleti, který Uluru spatřil, byl v roce 1872 cestovatel Ernest Giles (1835 – 1897). Na vrchol jako první vystoupil William Gosse (1842 – 1881) v roce 1873 a skálu pojmenoval na počest jihoaustralského politika sira Henryho Ayerse (1821 – 1897).

Původní význam místa nebyl jen ignorován, ale aktivně vytlačen pojmenováním skály po politikovi, který k ní neměl žádný vztah.

Skála se později stala vyhledávaným turistickým lákadlem. Návštěvníci však naprosto ignorovali domorodé tradice i místní kulturu. Skála tak byla svědkem golfových odpalů z její plošiny, ba dokonce i striptýzu.

Turisté si také po desítky let odlamovali malé fragmenty z Uluru a odváželi je domů jako suvenýry, přestože šlo o posvátné místo. V Austrálii se pro tento jev vžil pojem „Uluru curse“, protože někteří lidé po návratu hlásili smůlu, nemoci nebo rodinné problémy.

V reakci na to začali kameny posílat zpět, často s omluvnými dopisy popisujícími osobní neštěstí. Správa národního parku dodnes dostává balíčky s vrácenými úlomky z celého světa, které však už nelze navrátit na původní místo.Anangové po léta vedli boj za uzavření celé oblasti.

Až v roce 1985 došlo mezi vládou a domorodci k rozumnému kompromisu. Canberra potvrdila, že oblast patří Anangům a zároveň s nimi podepsala smlouvu o využívání místa pro cestovní ruch. Turisté však mají přístup jen do některých míst.