Odborníci z Cambridgeské univerzity se rozhodli porovnat, jak si na tom lidé se svojí mírou monogamie stojí ve srovnání s ostatními savci. Obsadili krásné 7. místo z 35 druhů, což je umisťuje mezi skutečně monogamní, na rozdíl od našich nejbližších příbuzných šimpanzů a goril, kteří stojí na úplně opačné straně spektra….

Lidé se umístili před gibony bělorukými a surikatami, ale zaostávali za tamaríny kníratými a bobry evropskými. Mark Dyble, evoluční antropolog z Cambridge, k tomu řekl: „Lidé se pohodlně umístili na vrcholu žebříčku monogamních druhů, drtivá většina savců volí mnohem promiskuitnější přístup k páření.“ Mezi zvířata na nižších příčkách žebříčku patří divoké kočky, delfíni skákaví, šimpanzi a gorily.

A dále skotská ovce z ostrova Soay, protože každá samice se páří hned s několika berany.

Vědci již dříve určili míru monogamie u lidí i zvířat, ale Dyble chtěl vědět, jak si lidé zhruba stojí v porovnání s ostatními savci. Za tímto účelem analyzoval genetická data ze studií provedených na zvířatech a lidech a vypočítal poměry vlastních a nevlastních sourozenců pro každý ze zahrnutých druhů.

Společenství a zvířata s vyšší úrovní monogamie mají tendenci plodit více vlastních sourozenců, se stejnými rodiči, zatímco ta promiskuitnější mají vyšší podíl sourozenců nevlastních.

Monogamie versus polygamie

Míra monogamie se ovšem podstatně lišila i u více než 100 lidských populací, které studoval. Zatímco nejnižší míru zaznamenal na raně neolitickém nalezišti v anglickém Cotswolds, kde vlastních sourozenců bylo jen 26 %, ve čtyřech neolitických populacích v severní Francii tato míra dosahovala 100 %.

Následně Dyble seřadil lidi a dalších 34 druhů savců podle průměrného podílu vlastních sourozenců. Prvních 11, v čele s křečkem kalifornským, je považováno za monogamní druhy, zatímco spodních 24 za nemonogamní druhy.

Lidé měli průměrně 66% podíl vlastních sourozenců, takže poměr mezi vlastními a nevlastními sourozenci u nich byl 2:1. Bobři se umístili se 72 % nad nimi, zatímco surikaty s 60 % těsně pod nimi. Poměr u horských goril dosahoval 6 %, u delfínů a šimpanzů 4 %.

Ačkoli jsou šimpanzi a gorily geneticky blízcí příbuzní lidí, jejich společnosti jsou strukturovány velmi odlišně. Šimpanzi jsou převážně promiskuitní, přičemž mnoho samců se páří s mnoha samicemi. Gorily mají polygynní systém, kdy se stříbrohřbetý samec páří s přibližně půl tuctem samic.

Proč jsou lidé monogamní?

Podle Robina Dunbara, profesora evoluční psychologie na Oxfordské univerzitě, postavily předchozí práce lidi spíše na hranici mezi monogamními a polygamními druhy. „Zatímco některá zvířata se párují na celý život dobrovolně, lidé jsou často drženi pohromadě náboženskými zákazy a dalšími sociálními tlaky,“ vysvětluje.

„Pokud však tyto tlaky ztratí svou sílu, rychle se objeví sériová monogamie, případně nějaká forma polygamie,“ podotýká. Kit Opie, evoluční antropolog z Bristolské univerzity, pak považuje za velice zajímavou otázku, jak se lidé vůbec stali monogamními.

„Naši nejbližší žijící příbuzní, šimpanzi a bonobové, mají zcela odlišný systém páření. Řekl bych, že jak promiskuita šimpanzů a bonobů, tak monogamie u lidí jsou strategiemi proti vraždění novorozenců samci, které je u druhů primátů s velkým mozkem velmi rozšířené,“ vysvětluje Opie.

„Samice se buď snaží promiskuitou zmást samce, aby měli všichni ve skupině pocit, že by mohli být otcem potomků, nebo poskytují víceméně jistotu otcovství, aby se jediný samec potomkům věnoval a chránil je,“ dodává.

Zdroj: The Guardian