Autoimunitní encefalitidy jsou zánětlivá onemocnění mozku, při nichž si imunitní systém splete vlastní nervové buňky s nepřítelem, což je samozřejmě solidní průšvih. Výsledkem nebývá klasická neurologická symptomatika, ale snad ještě něco horšího, totiž dramatická změna chování, halucinace, ztráta paměti, zmatenost nebo psychotické epizody..
Odborný materiál pocházející z dílny amerického akademického lékařského centra Cleveland Clinic praví: „Autoimunitní encefalitida nastává, když váš imunitní systém napadne proteiny nervových buněk a vyvolá v mozku zánět.“ Profesor neurologie Josep Dalmau, který působí na Barcelonské a Pensylvánské univerzitě k tomu dodává:
„Jedná se o závažný, ale potenciálně léčitelný stav, pokud je zachycen včas.“ Podobné příznaky byly přitom po desetiletí dlouho zaměňovány za schizofrenii či demenci, a zejména mladé ženy, které tato choroba postihla, bývaly označovány za hysterky.
Dnes však už věda ví, že jde o stav život ohrožující, ale pokud je medicína rychlá, tak léčitelný. Diagnostika je ovšem obtížná. Zahrnuje vyšetření protilátek, magnetickou rezonanci a často i lumbální punkci.
Lékaři musí hledat vzorce příznaků, testují známky, že protilátky napadají receptory v mozku, a provádějí rozbor krve i mozkomíšního moku.
Ani to však nemusí stačit, protože jak připomíná americký neuropatolog Souhel Najjar: „u sedmdesáti procent pacientů s autoimunitní encefalitidou jsou nálezy na magnetické rezonanci zcela normální“. V jeho praxi proto bývá nejdůležitější lumbální punkce, která je schopna odhalit nadbytek bílých krvinek, a také jednoduchý test hodin, při němž pacient či pacientka nejsou schopni zakreslit celý ciferník, což ukázuje na poškození jedné mozkové hemisféry.

Příčiny onemocnění se liší. V některých případech spouští reakci nádory, například vaječníkový teratom, jindy je původ nejasný. Tak či onak, včasnost léčby je rozhodující: odborný portál Verywell Health upozorňuje, že „zpoždění v diagnostice jsou častá, a pokud se neléčí, může nemoc vést k závažným následkům, včetně neutuchajících záchvatů a trvalého poškození mozku“.
Léčba spočívá v podávání imunosupresiv, kortikosteroidů, intravenózních imunoglobulinů nebo plazmaferézy ((mimotělní terapie, která je prováděna v případech, kdy krevní plazma obsahuje tělu škodlivé látky).
Pokud je přítomen nádor, jeho odstranění mnohdy zásadně zlepší vyhlídky na uzdravení a snižuje riziko návratu onemocnění.
Velký posun přineslo narůstající povědomí o této diagnóze mezi lékaři i veřejností. Neuroložka Farzaneh Sorond z Northwestern Medicine k tomu říká: „V současnosti známe asi dvacet různých protilátek produkovaných imunitním systémem, které nemoc vyvolávají.
Čím více případů vidíme, tím více se učíme a tím lepší jsme v diagnostice a léčbě.“ Tento přístup odráží širší trend: téma autoimunitních encefalitid spojuje neurologii, imunologii i psychiatrii a zároveň odhaluje, jak stále málo stále víme o propojení mysli a imunitního systému.