Co by se stalo, kdyby se všichni obyvatelé planety v jeden okamžik rozhodli zapnout každou žárovku, lampu i reflektor? Vypadá to jako otázka, která vrtá hlavou dětem v předškolním věku, ale zamysleli se nad ní i vědci..

Ani ne snad kvůli tomu, že by čekali celoplanetární záchvat touhy po světle, ale spíš proto, že tento myšlenkový experiment ukazuje křehkost naší infrastruktury i dopady světelného smogu, o kterých se příliš nemluví.

A také proto, že taková představa je svým způsobem komická: miliardy lidí, tedy aspoň ti, co mají přístup k elektřině, současně cvaknou vypínačem a planeta se promění v jeden gigantický reflektor. Jenže než by případný kolem prolétávající mimozemšťan stačil zatleskat neobvyklému světelnému divadlu, na Zemi by už bylo zaděláno na nemálo problémů. A právě na ně se zaměřila organizace The Conversation.

Úplně první věcí, která by nastala, by byl šok pro elektrické sítě. Za normálních okolností se spotřeba vyvíjí postupně; se soumrakem si lidé rozsvítí v obýváku, později se rozzáří lampy v ulicích, a systém má čas reagovat.

Jenže při okamžitém rozsvícení všeho by to byl obrovský skok. Elektrárny by musely dodat najednou tolik energie, že by to leckde prostě nestihly. V lepším případě by se přepnuly do nouzového režimu, v horším by následoval řetězový kolaps sítě.

V USA se takový stav bývá označován jako „rolling blackout“, což jsou výpadky, které se šíří jako domino.

Abychom si to představili, stačí vzít příklad ze sportovních přenosů. Je-li přestávka během finále fotbalového šampionátu, Super Bowlu nebo Stanley cupu, miliony lidí po celém světě vyrazí do kuchyně, aby si postavili konvici na čaj nebo kávu.

Sítě v tu chvíli zaznamenají prudký nárůst spotřeby. A i to je pro operátory výzva, byť jde o relativně malou energetickou špičku. Teď si stačí tento efekt vynásobit stamiliony domácností a k tomu je samozřejmě nutné připočíst billboardy nebo stadionové reflektory.

A to už není jen výzva, to je energetická tsunami, poněvadž síť by musela zvládnout náraz, který je v běžném provozu nemyslitelný. Operátoři by neměli čas přesměrovat výkon, aktivovat záložní zdroje nebo spustit přečerpávací elektrárny.

Všechno by se stalo okamžitě a na koordinaci by nebyl ani zlomek vteřiny. Jinými slovy, okamžitá globální touha po světle by byla krásná na pohled, ale pro elektrické rozvodny by znamenala takový stres, že by se přetížily dřív, než by si lidé stihli prohlédnout, jak jejich ulice září.

Při detailnějším pohledu se ukazuje, že energetický orchestr by v tu chvíli hrál hodně falešně. Jaderné bloky mají sice ohromnou sílu, ale reagují v horizontu hodin, nikoliv minut, takže při náhlém náporu by jen bezmocně hučely, zatímco by se kolem nich hroutila síť.

Uhelné elektrárny by na tom byly podobně, jejich kotle se prostě neurychlí lusknutím prstu. Plynové turbíny by naopak předvedly rychlý sprint, ale ani jejich zásah by nemusel stačit. Vodní elektrárny by dokázaly vypustit ohromné množství energie najednou, ale zase jen dočasně, přehrada není bezedná.

A baterie? Ty jsou jako kapesní svačina: potěší, ale rozhodně nenasytí.

Výhodou je, že energetické sítě nejsou propojené do jednoho globálního systému. Kdyby byla planeta svázaná jednou kabelovou pupeční šňůrou, stačil by jeden zkrat a zhasla by celá civilizace. Současná struktura ale znamená, že chaos by probíhal regionálně;

Amerika by měla svůj vlastní blackout, Evropa svůj, Asie či Afrika také. Některá města by se ponořila do tmy, jinde by se podařilo improvizovat a udržet část sítě v chodu. A lidé by si mezitím hledali cestu ke svíčkám, lucernám a možná i k ohni v krbu.

Ironií je, že kdybychom tenhle experiment provedli před třiceti lety, dopad by byl mnohem horší. Tehdy kralovaly klasické žárovky, které při jejich odchodu do historie mnozí doporučovali nakupovat do zásoby, ale ve skutečnosti se jednalo o energetické otesánky s mizernou účinností.

Dnes jsou skoro všude LEDky, které svítí jasně, přitom spotřebují zlomek energie a domácnosti díky nim ušetří nemalé finance.

Takže kdyby se všechno rozsvítilo najednou, byla by to pořád rána, ale přece jen menší. Planeta by se rozzářila, ale možná by se nerozvařily všechny transformátory. Pokrok má zkrátka někdy i docela vtipný vedlejší efekt: globální diskotéka by byla ekologičtější než v devadesátkách.

Kdybychom dokázali udržet světla zapnutá, čekal by nás jiný problém: noční obloha by zmizela, vždyť už dnes se astronomové stěžují, že kvůli světelnému smogu přichází o hvězdy. Globální rozsvícení by z oblohy udělalo jednolitou oranžovou plochu, kde by nešlo rozeznat ani Orionův pás.

To možná na první pohled působí jako marginalita, která může zajímat jen básníky a astronomy. Jenže na Zemi by se přestala odehrávat noc. Hmyz by ztratil orientaci; stačí připomenout, že i obyčejné pouliční lampy lákají můry a jiný hmyz k marnému kroužení, až padnou vyčerpáním.

Při celoplanetární záři by pak tento efekt přinesl masové úhyny. Ptáci by bloudili, podobně jako migrující druhy v New Yorku nebo v Paříži, které každoročně narážejí do nasvícených mrakodrapů. A mořské želvy, které se instinktivně orientují podle měsíčního světla a hledají cestu k oceánu, by si pletly cestu s dálnicí, parkovištěm nebo přístavem plným reflektorů.

Na Floridě už dnes ochránci přírody bojují s tím, že čerstvě vylíhlá mláďata se místo k moři vydávají k hotelovým komplexům. Globální světelná koupel by tento problém násobila tak, že by se z návratu želv do oceánu stal prakticky neřešitelný úkol.

Světelné znečištění není jen otázkou estetiky. Lidé mají v těle hodiny nastavené na střídání dne a noci, což je takzvaný cirkadiánní rytmus. Pokud noc zmizí, tělo se zblázní: špatně spí, přichází únava a roste riziko různých nemocí.

Globální rozsvícení by bylo jako permanentní jet lag. K tomu se vážou i další následky, ať už je to vyšší riziko obezity, cukrovky 2. typu a kardiovaskulárních chorob. Výzkumy z posledních let také ukazují, že lidé žijící v oblastech s intenzivním nočním osvětlením častěji trpí depresemi a úzkostmi.

Romantická představa o planetě, která nikdy neusne, by se rychle změnila v planetu podrážděných zombie s kávou v ruce. A to ještě není řeč o účtech za elektřinu, které by dorazily po prvním měsíci tohoto experimentu.

Energetické společnosti by se tetelily blahem, ale peněženky běžných lidí by krvácely z otevřených ran.

Myšlenka, že se celá Země rozzáří najednou, má v sobě něco poetického i apokalyptického, jenže realita by ukázala, že naše sítě nejsou na takové rozmary stavěné. A i kdyby to přežily, zaplatili bychom za to hvězdami, zdravým spánkem i zmatenými živočichy.

Ve výsledku je tedy asi lepší, že je Země kulatá, byť i to dnes někteří rozporují, a v noci se tak planeta rozsvěcuje postupně. A tak, když někdo zapomene zhasnout, neznamená to globální průšvih.