Inteligentní, mrštný predátor s obrovským drápem, jenž dokáže bezbrannou kořist bleskově rozpárat. Mohl se takový děsivý zabiják vyvinout v malého švitořícího opeřence? Mohli se vůbec z nějakých dinosaurů vyvinout ptáci?

To je otázka, na níž se experti nedokážou úplně shodnout. A to už víc jak 150 let.

Dinosauři fascinovali celé generace dětí i dospělých. V minulosti byli vnímáni spíš jako nemotorní, neohrabaní, pomalí a hloupí tvorové. Náhled na ně se ale za poslední desítky let změnil, a to výrazným způsobem.

Získali takříkajíc nový status. Vědci také během takzvané dinosauří renesance přišli, nikoli poprvé, s teorií, že se z nich vyvinuli ptáci. Nutno ovšem podotknout, že nikoli všichni dinosauři se podle oné teorie proměnili v opeřené letce.

Jak se vlastně pohled na tato úchvatná zvířata z dávnověku vyvíjel v průběhu dekád? A která z nich nám mají s nadsázkou řečeno po ránu cvrlikat za oknem?

Exemplář zůstal v hale

Příběh dinosauří paleontologie se začal psát před více jak dvěma stoletími. Coby důležitý milník lze zmínit přednášku, která se v únoru 1824 konala v sídle Geologické společnosti v Londýně. Vystoupilo na ní několik tehdejších odborníků v oblasti přírodovědy či geologie.

Jako první mohl o výsledcích svého bádání promluvit reverend William Conybeare (1787–1857). Ten publiku sestávajícímu z řady dalších učenců a mužů těšících se značné prestiže prezentoval úžasného vodního tvora.

Popsal tehdy kostru plesiosaura, druhohorního mořského plaza, uchovanou v masivním kusu kamene, jež byla sběratelkou fosilií Mary Anningovou (1799–1847) objevena v prosinci předchozího roku.

Se svým vystoupením měl Conybeare rozhodně úspěch. Možná víc než jeho slova fascinovala posluchače samotná fosilie, kterou si mohli prohlédnout. Nikoli však přímo v přednáškovém sále. Velký a notně těžký exemplář se totiž dělníkům ani po několika hodinách všemožného manévrování v úzké budově nepodařilo do onoho sálu dostat, a tak zůstal prostě ve vstupní hale.

Kam to zařadit?

Ovšem po Conybearovi přišel na řadu jiný přírodovědec, reverend William Buckland (1784–1856). A ten rozhodně neměl v úmyslu nechat se kolegou zahanbit. Před publikem totiž spustil monolog o částečném skeletu dávno vyhynulého zvířete, nalezeného v břidlicovém lomu u vesnice Stonesfield na jihu Anglie.

Navzdory tomu, že kostra nebyla ani zdaleka kompletní, Buckland ono zvíře zařadil mezi plazy, tedy do stejné skupiny, do níž spadá i plesiosaurus, a ještě přesněji mezi ještěry. K této klasifikaci přistoupil zejména s ohledem na to, že ve spodní čelisti živočicha byl vedle zubů patrný další, teprve dorůstající chrup, což je u mnoha ještěrů běžné.

Otvírají se brány do fantaskního světa

Megalosaurus, tedy velký ještěr. Takový název zvíře dostalo. Důvod byl poměrně prostý. Vždyť podle francouzského přírodovědce Georgese Cuviera (1769–1832), jehož závěry Buckland interpretoval, měřil megalosaurus nějakých 12 metrů.

V současnosti si lidé masožravé dinosaury, mezi něž megalosaurus patřil, běžně představují jako vzpřímeně stojící predátory. Tenkrát však byla paleontologie na samém prahu fascinujících objevů. A jelikož neúplná kostra neumožňovala učinit jasné závěry, býval megalosaurus zobrazován v pozici odpovídající známým ještěrům, tedy na všech čtyřech končetinách.

Buckland se navíc domníval, že zvíře bylo jako doma spíš ve vodě než na souši, nicméně ani pevná půda pod nohama mu nebyla cizí.

Moderní věda dnes už dobře ví, že dinosauři nepatřili mezi ještěry, že megalosaurus byl suchozemský dravec, teropod, pohybující se po zadních končetinách, a že jeho délka se pohybovala okolo 9 metrů. To ale není podstatné.

Podstatné je, že poté, co byl megalosaurus světu představen, strhla se jakási ještěří mánie. Před lidmi se náhle začaly otvírat brány do fantaskního světa, na jednu stranu připomínajícího pohádkové a bájné příběhy a na stranu druhou, jakkoli se to zdálo neuvěřitelné, odrážejícího realitu.

Všichni byli uchvácení představou, že draci a další podobné obludy v určité formě skutečně existovali. Samozřejmě už před Bucklandem byly nacházeny různé fosilie, koneckonců zrod mytických tvorů tyto nálezy inspirovaly, nicméně přednáška z února 1824, v jejímž rámci bylo předvedeno a pojmenováno konkrétní zvíře, se stala přelomovou.

Jako parní mašiny, valící se vpřed

Hned následující rok byl přírodovědcem Gideonem Mantellem (1790–1852) popsán druhý živočich ze skupiny, pro něž se později vžilo označení dinosauři, v překladu strašní ještěři. Oním živočichem byl býložravý iguanodon, další z dnes ikonických druhohorních obratlovců.

Megalosaurus a iguanodon tak de facto stanuly na pomyslném startu paleontologické éry, která v následujících stoletích přinesla mnoho úžasných objevů a odhalení. Nutno přitom podotknout, že už tehdy někteří vědci koketovali s myšlenkou, že dinosauři ve skutečnosti nebyli ještěři, a dokonce že se mohli pohybovat po dvou – relativně rychle a obratně.

Nicméně tento minoritní názor byl odsunut do pozadí a místo něj se šířil obraz přerostlých oblud, valících se jako parní mašiny na všech čtyřech končetinách.

Výraz dinosaurus poprvé oficiálně použil přírodovědec Richard Owen (1804–1892), a to v roce 1842. Označení strašní ještěři příhodně odráželo to, jak byli vyhynulí živočichové vnímáni odbornou i laickou veřejností.

Ovšem jak plynul čas, někteří experti opět začínali spekulovat, že dinosauři mohli mít blízko k savcům. Anebo k ptákům. Některé fyziologické podobnosti se zdály skutečně zarážející. Tou dobou navíc společností rezonovala evoluční teorie Charlese Darwina (1809–1882).

V roce 1861 byl pak poprvé popsán dnes takřka legendární, ptáku podobný, Archaeopteryx lithographica. Vyobrazení prehistorického světa coby místa plného nemotorných šupinatých ještěrů a monstrózních krokodýlů dostávalo povážlivé trhliny.

Více se dočtete v čísle 11/2025