Uštknutí hadem je bolestivé a často zbytečné. Pokud se postižený dostane včas do nemocnice, je nutné, aby věděl, jaký druh hada ho uštknul, aby mu mohl být podán protijed. Ne vždy to však uštknutý člověk ví, proto se odborníci snaží o vytvoření univerzálního antiséra, které by jim umožnilo zachránit více lidských životů….

Ročně uštkne had na pět a půl milionů lidí, přičemž asi 140 000 jich v důsledku toho zemře, dalších více než 400 000 lidí připraví hadí jed o končetiny, které jim musí být amputovány. Z hadů je nejnebezpečnější tak zvaná velká čtyřka, do které patří kobra indická, bungar modravý, zmije řetízková a zmije paví.

Další nebezpeční hadi jsou mamby, korálovci, vodnáři a taipani. Hadi se vyskytují celosvětově, kromě subpolárních a polárních oblastí.

Hadí jedy se ve svých účincích liší

Jedy některých hadů způsobují poruchy krevní srážlivosti, pak hovoříme o hemotoxických jedech, jiné jsou neurotoxické, vyvolávají ochrnutí, křeče, poruchy dýchání a smrt zpravidla nastane udušením při plném vědomí.

Další skupina jedů, tak zvaně cytotoxických, pak způsobuje změny integrity krevních cév a krevního tlaku, rozpad kosterního svalstva či poškození ledvin. Jediným účinným prostředkem v boji s hadím jedem je vhodné antisérum, pro jeho aplikaci je však nutné znát konkrétního hada, který člověka uštknul.

Někdy se může vyskytnout komplikace spočívající v tom, že má pacient silnou alergickou reakci na (zpravidla) koňské protilátky obsažené v protijedu, která může vést až k jeho smrti. Kvůli tomu se protijed podává až v momentě, když už není jiná možnost.

Omezení, která jsou s hadími protijedy spojená, brání tomu, aby tyto zachránily více životů. Odborníci se proto snaží vyvíjet dokonalejší antiséra, která budou univerzální a snadno aplikovatelná.

Šílený pokus o vybudování imunity

Pomoci by jim s tím mohl i počin Američana Tima Frieda. Ten si v roce 2001 začal injekčně aplikovat nízké dávky hadího jedu, aby se ochránil přes svojí rostoucí sbírkou smrtelně jedovatých hadů, včetně kober, mamb a taipanů.

Místo skladování protijedů si zkusil vycvičit vlastní imunitní systém k obraně proti jejich jedům. Aplikoval si více než 850 injekcí a nechal se dobrovolně 200krát uštknout. Často se ocital v ohrožení života, například dvě kobří kousnutí v rychlém sledu za sebou ho přivedla do kómatu.

Jeho nebezpečný a šílený čin upoutal pozornost imunologa Jacoba Glanvilla, který se zaobíral myšlenkou, zda jsou smrtící proteiny jedů různých druhů hadu dostatečně podobné na to, aby proti nim účinně fungovaly širokospektrální protilátky.

Založil společnost Centivax a spojil se se strukturálním vakcinologem z Kolumbijské univerzity Peterem Kwongem, aby společně tuto myšlenku prozkoumali. Vývoj protijedů založených na lidských protilátkách je nadchl, odpadly by totiž problémy s alergickou reakcí, která se vyskytuje u produktů založených na využití koní či ovcí.

Univerzální ochrana proti neurotoxickým jedům

Odborníci se proto spojili s Friedem a začali zkoumat jeho krev. Vědecký tým vyvinul knihovnu protilátek z jeho krevních buněk a hledal ty, které se vážou na neurotoxiny z jedu mamb černých, kober kapských, taipanů pobřežních a bungarů modravých a dalších hadů.

Kombinace dvou těchto protilátek a léku varespladib, jež injekčně spolu s jedem vpravili do těl myší, ochránila tyto hlodavce před jedy korálovcovitých hadů, kteří jsou všichni jedovatí a jejich jed má zpravidla neurotoxické účinky.

Někteří vědci jsou však vůči takto vzniklému „univerzálnímu“ protijedu skeptičtí. Zpochybňují množství jedu použité ve studii jako příliš nízké, stejně jako jeho podání spolu s protijedem, kdy v reálu je mezi těmito dvěma akcemi časový odstup.

Navíc, podle toxinologa a bioinženýra Andrease Laustsen-Kiela z Technické univerzity v Dánku, je důležitěji mít protijed účinný proti všem hadům v oblasti, kde člověk žije než proti různým jedům vybraných druhů hadů z celého světa.

Zdroje: Science