Zatímco žabí larvy, zvané pulci, dýchají žábrami, dospělé žáby k tomu využívají plíce. Jejich plíce jsou však slabě vyvinuté, proto u nich hraje důležitou roli tak zvané kožní dýchání, kdy k příjmu kyslíku, a dokonce i vody, do svého organismu žáby využívají kůži. Jak to funguje?.

V současnosti je známo asi 2500 druhů žab. Tvoří okolo 88 % všech obojživelníků. Mezi jednotlivými druhy žab panují značné rozdíly co do velikosti. Zatímco nejmenší žába na světě, prarosnička z Papuy Nové Guineje Paedophryne amauensis, měří jen 7,7 milimetru, největším druhem je 40 cm dlouhý veleskokan goliáší (Conraua goliath) z Kamerunu.

Ještě větší pak byla pravěká žába Beelzebufo neboli „ďábelská ropucha“, která žila asi před 70 miliony lety na území Madagaskaru. Ta měřila 42 cm na délku a vážila kolem 4 kilogramů.

Nedostatečně funkční žabí plíce

Převážná většina žab klade vajíčka, z nichž se líhnou larvy zvané pulci, kteří jsou vázáni na vodu a dýchají žábrami. Než se jim plně vyvinou, potřebují dýchat vzduch z vodní hladiny. Ovšem po vylíhnutí jsou příliš malí na to, aby prolomili povrchové napětí vody.

Místo toho si vytvářejí vlastní vzduchové bubliny, o čemž v roce 2020 informoval ve studii Kurt Schwenk, evoluční biolog z University of Connecticut, a jeho kolegové. Vědci zjistili, že pulci plavali těsně pod hladinou, kde rychle nasávali vzduch a vytvářeli vzduchovou bublinu, kterou si následně vtlačili do úst.

Dospělé žáby již dýchají plícemi, mají je však slabě vyvinuté, a proto ve velké míře, v závislosti na druhu, spoléhají na tak zvané kožní dýchání. Žabí kůže je tenká, pokrytá žlázami, které produkují hlen, aby udržely pokožku vlhkou, a dostatečně porézní na to, aby do ní mohly pronikat molekuly vzduchu.

„[Jejich kůže] je uzpůsobena tomu, aby umožňovala jak přístup kyslíku, tak absorpci vody,“ vysvětluje Christopher Raxworthy, kurátor a herpetolog z Amerického muzea přírodní historie v New Yorku.

Kožní dýchání usnadňuje hibernaci

„Síť malých krevních cév přímo pod kůží absorbuje kyslík přímo z vody nebo vzduchu a také umožňuje odstraňování oxidu uhličitého z těla v procesu zvaném kožní dýchání,“ objasňuje Kurt Schwenk. Ačkoliv žáby mohou dýchat plícemi a sliznicí úst, kožní dýchání jim umožňuje přežít nejen pod vodou, ale i během dlouhých období hibernace.

„Téměř bez námahy, jen díky vlhké kůži a cévám v ní si budou vyměňovat plyny a vodu přes kůži, ať se jim to líbí nebo ne,“ říká vědec.

Porézní kůže žab jim umožňuje rovněž „hašení žízně“ přes kůži. „Voda se dostává do všech míst v kůži a poté je absorbována přes buněčné membrány do buněk a do krevního oběhu,“ dodává Schwenk. Mnoho žab má dokonce na kůži cévami silně protkanou oblast zvanou „pitná skvrna“, prostřednictvím které mohou absorbovat velké množství vody.

Některé žáby, žijící v pouštních oblastech, jsou obzvláště zdatné v absorpci vody během období dešťů.

Propustná kůže nyní žáby ohrožuje

„Ukládají ji v těle a pak se schovají do nor, do země, někdy si kolem sebe dokonce mohou vytvořit další vrstvu hlenu, a díky tomu mohou přežít měsíce nebo i roky, dokud nepřijdou další deště,“ vysvětluje Raxworthy.

Propustnost žabí kůže však má i svoji stinnou stránku, činí tyto obojživelníky obzvláště náchylnými ke znečišťujícím látkám a změně klimatu. Žáby potřebují udržovat svoji kůži vlhkou, aby přežily. Častější sucha a teplejší počasí by tak mohly zmenšit jejich biotopy, zejména v amazonském deštném pralese a tak zvaném Atlantickém lese v Brazílii, Argentině a Paraguayi.

Žáby jsou rovněž výbornými indikátory kvality životního prostředí. „Obojživelníci bývají jednou z prvních skupin, u kterých začíná docházet k úbytku nebo mizení, a to obvykle signalizuje problém v životním prostředí,“ souhlasí Raxworthy.

Jejich ztráta mění rovnováhu ekosystému kvůli jejich postavení v potravním řetězci: Udržují pod kontrolou populace hmyzu, zatímco jsou samy kořistí hadů a ptáků. Otázkou je, zda se žáby budou měnícímu se klimatu schopny přizpůsobit dostatečně rychle.

„Ve většině případů ke změně klimatu dochází mnohem rychleji, než se jí zvířata dokáží přizpůsobit,“ dodává Schwenk.

Zdroj: LiveScience