Víme, že existovaly, ale vlivem nepříznivých podmínek, nadměrného lovu či činnosti člověka došlo k jejich vyhynutí. Díky vzorkům DNA těchto ztracených tvorů se vědci nyní chtějí pokusit je znovu přivést k životu.
Budou se po naší planetě znovu prohánět mamuti, tasmánští tygři či blbouni nejapní?.
V dubnu letošního roku představila americká společnost Colossal Biosciences světu tři neobyčejná vlčata. Společnosti se podařilo změnit geny moderních vlků tak, aby tato mláďata geneticky odpovídala vyhynulým pravlkům obrovským (Aenocyon dirus).
Dva samci se jmenují Romulus a Remus, podle bájných zakladatelů Říma odkojených vlčicí, samice Khaleesi, podle jedné z postav seriálu Hra o trůny, v níž tito „zlovlci“ figurují.
Nyní je jim šest měsíců a už váží 40 kg, v dospělosti by to mohlo být až sto kilogramů. Mají výraznější plece, širší hlavu a silnější hřbet než dnešní vlci, zřejmě budou mít i výraznější čelisti. Pravlci vyhynuli asi před deseti tisíci lety, když skončila poslední doba ledová a do současné Ameriky se dostali lidé.
Má se za to, že jejich vymizení souvisí s vymřením jejich oblíbené kořisti, kterou tvořila mimo jiné i mláďata mamutů.
Vlčata podobná pravěkým tvorům
Při „oživování“ pravlka postupovali vědci tak, že vzali jeho nejbližšího žijícího příbuzného, tedy vlka obecného (Canis lupus), a tomu změnili genetickou informaci tak, aby co nejvíce odpovídala vzoru.
Pravěkou DNA vědci extrahovali a sekvenovali ze dvou fosilií, zubu starého 13 000 let a kůstky z ucha staré 72 000 let, následně sestavili genom pravlka. Z něj vyčetli překvapivou věc, jak málo rozdílů ho odlišuje od genomu dnešního vlka.
Následně vybrali genetické znaky pro velikost a svalstvo, a dále pro barvu, strukturu, délku a vzorování srsti. Celkem provedli dvacet unikátních úprav čtrnácti genů v genomu vlka obecného, což je rekordní počet unikátních úprav dosud provedených u jednoho zvířete.
Ani tak ale vlčata nejsou oživenými pravlky, pouze částečně napodobují vzhled těchto pravěkých šelem. Volba bílé barvy srstí pak byla pouze na efekt, u pravlků zřejmě nebyla typickou. Ovšem je nápadnější a mláďata více připomínají seriálové šelmy.

Šance na oživení dalších tvorů
Díky tomu se společnosti, v jejím čele stojí Ben Lamm, daří získávat pozornost nejen médií, ale také investorů. Od nich dostala již téměř 450 milionů dolarů. Nezajímají je však až tak bílí vlci, ani myši s mamutí srstí, které společnost představila letos v březnu, jako spíše fakt, že by se stejný typ genetických úprav dal provést i u hospodářských zvířat.
Krávy by díky nim mohl získat větší dojivost nebo odolnost vůči nemocem, jako je slintavka a kulhavka. Lamm se nicméně nevzdává svého snu, chystá se „oživit“ další vyhynulé tvory.
Jedním z nich je mamut srstnatý (Mammuthus primigenius). Tito mamuti žili před 300 000 až 10 000 lety, během poslední doby ledové, ačkoliv malá populace přežila na Wrangelově ostrově až do doby před 4 000 lety.
Hlavní populace se potulovala po tundře na území dnešní Asie, Evropy a Severní Ameriky. Ovšem posun klimatu na konci doby ledové spolu s lovem lidí a zmenšující se genetickou rozmanitostí populace je dohnal k vyhynutí.
Nicméně permafrost (trvale zmrzlá půda) v Arktidě dobře zachoval mrtvá těla mamutů.
Myši s mamutí srstí
Z nich mohou vědci extrahovat jejich DNA a sestavit genom. A na jeho základě provést změny v zárodku sloního vajíčka. Společnost Colossal Biosciences tvrdí, že by měla být schopná na svět přivést první mamutí mláďata v roce 2028. Již nyní představila myši s hustými, zlatohnědými chlupy, inspirovanými ochlupením mamuta.
Aby toho dosáhli, identifikovali vědci u myší šest genů, které kontrolují barvu, strukturu a délku chlupů. Některé vypnuli, do jiných zkopírovali a vložili mutace, které existovaly u mamutů.
Dalším adeptem na znovuoživení je dodo neboli blboun nejapný (Raphus cucullatus). Jednalo se o nelétavého ptáka, endemického na Mauriciu, ostrově u pobřeží Madagaskaru. K jeho vyhynutí došlo v 17. století v důsledku evropské kolonizace ostrova.
Blbouni žili a hnízdili na zemi a byli velmi krotcí. Kolonizátoři je proto ve velkém lovili pro maso, i přesto, že bylo poměrně tuhé a muselo se dlouho vařit. Nakladená vejce pak likvidovali psi, kočky a prasata, jež si s sebou námořníci přivezli.
V roce 2022 vědci sestavili první genom doda pomocí výjimečně zachovalého exempláře umístěného ve sbírce v Dánsku. Podle Lamma bude jeho přivedení k životu snazší než mamuta, vzhledem k tomu, že ptačí DNA je obsažena ve vejci.

Tasmánský tygr i hloub stěhovavý opět na scéně
Odborníci doufají, že vzkřísí i tasmánského tygra (Thylacinus cynocephalus), vlku podobného masožravého vačnatce s pruhy na spodní části zad. Kdysi se mu dařilo na celém území dnešní Austrálie. Z pevniny zmizel před 3000 až 2000 lety, ale na ostrově Tasmánie populace přetrvala déle.
Na konci 19. století vypisovali evropští osadníci odměny za ulovené tasmánské tygry, což je dovedlo k vyhynutí. Poslední jedinec zemřel v zoologické zahradě v roce 1936. Existuje však spousta neporušených vzorků, ze kterých lze extrahovat DNA. Andrew Pask, profesor genetiky a vývojové biologie na University of Melbourne v Austrálii, spolu se svým týmem sekvenoval v roce 2017 kompletní genom tasmánského tygra, v roce 2023 se podařilo extrahovat jeho RNA.
Ačkoliv existují desítky vycpaných exemplářů, DNA holubů stěhovavých (Ectopistes migratorius) je tak roztříštěná, že se je zřejmě nepodaří přivést zpět v původní podobě. Kdysi byli nejhojnějším ptačím druhem Severní Ameriky.
Evropští osadníci je však lovili pro maso a postupně zničili jejich stanoviště, což způsobilo jejich vyhynutí. Tito holubi cestovali ve velkých hejnech a měli i společná hnízdiště, díky čemuž byli velmi zranitelní.
Poslední známá holubice Martha, pojmenovaná na počest Marthy Washingtonové, zemřela v roce 1914. Společnost Revive & Restore nyní plánuje zavést fragmenty DNA holubů stěhovavých do genomu moderních holubů pruhoocasých (Patagioenas fasciata), což dá vzniknout ptákům, kteří vypadají jako vyhynulý druh.
Spatříme znovu pratura či zebru kvaga?
Na seznamu druhů vhodných pro „oživení“ figuruje i pratur (Bos primigenius), divoký předek veškerého moderního skotu, včetně krávy domácí. Vyskytoval se po celé severní Africe, Asii i téměř celé Evropě po tisíce let, nejstarší fosilie pochází z doby před asi 700 000 lety.
Byli to největší suchozemští savci, kteří v Evropě zůstali po poslední době ledové. K vyhubení je dohnali lidé nadměrným lovem a ničením jejich přirozeného prostředí. Poslední pratur zemřel v roce 1627 v polském Jaktorówském lese.
Protože většinu DNA praturů lze nalézt u moderních plemen dobytka a zubrů, chtějí k jejich znovuoživení vědci využít metodu zvanou zpětné šlechtění. Ta zahrnuje výběr a šlechtění těch kusů, které svými vlastnostmi nejvíce připomínají pratury. Společnost Taurus Foundation v Nizozemsku je blízko dosažení tohoto cíle.
Cílem lovců kvůli neobvyklé kožešině a farmářů, kteří chtěli pást dobytek bez konkurence těchto zvířat se stala Zebra kvaga (Equus quagga quagga), poddruh současné zebry stepní, nejrozšířenějšího druhy zebry.
Tento endemický druh se vyskytoval v jižní Africe a měl méně pruhů na zadních končetinách. V důsledku nadměrného lovu kvaga ve volné přírodě vyhynula, v zajetí poslední zemřela v roce 1883. Dochovalo se pouze 7 koster kvagy, což z nich činí nejvzácnější kostry na světě.
Stejně jako v případě pratura chtějí jejich populaci odborníci oživit prostřednictvím zpětného šlechtění.
Zdroje: LiveScience, NewScientist.