Byl vrstevníkem lékaře a etnografa Emila Holuba, ale na rozdíl od něj téměř upadl v zapomnění, a to i ve své rodné zemi. Jen Papua Nová Guinea si připomíná vědce, který se s notnou dávkou odvahy pustil do zkoumání způsobu života původních obyvatel.

Že zmínka o odvaze není nadsázka, vyplývá vylíčení prvního setkání s místními obyvateli, jak si ho Miklucho-Maklaj (17. července 1846 – 2. dubna 1888) zapsal do pečlivě vedeného deníku. Byl na průzkumu džungle, když najednou v hustém porostu, kterým se s obtížemi prodíral, narazil na pěšinu.

Bylo mu jasné, kam musí vést – k vesnici. A tak se po ní vydal. Nebylo to bez rizika. V této části ostrova ještě Evropana nikdy neviděli, a tak jeho příchod způsobil poprask. Počítal s tím. Muži sáhli po zbraních, nad hlavou mu přelétlo několik šípů.

Miklucho-Maklaj, kterému bylo tehdy pětadvacet, zřejmě intuitivně věděl, jak se zachovat. Nedal najevo žádné rozrušení a rozhlížel se po vesnici. Tvořila ji skupina chatek kolem volného plácku uprostřed.

Na jednom místě, krytém stínem, ležela volná rohož. Miklucho-Maklaj k ní vykročil a klidně se na ni položil. To muži se zbraněmi v rukou nečekali. Nad hlavou mu ještě ochable přeletělo pár šípů, ale to bylo vše.

Jeho odvaha udělala dojem. Muži zmateně postávali a čekali, co se bude dít. Jenže se nedělo nic. Napětí pomalu řídlo a opadávalo, protože Miklucho-Maklaj jen ležel a tvářil se, že spí. Trvalo dobře hodinu, než se zvedl a beze spěchu z vesnice odešel..

Zákaz studia

Jak se vlastně dostal mladý vědec na neprozkoumanou část ostrova, v té době pojmenovaného Nová Guinea? Byla to souhra náhod. Miklucho-Maklaj pocházel z nižší ruské šlechty, mezi předky měl záporožské kozáky, odtud pocházelo jméno Miklucha, a zajatého skotského barona Michaela MacClaye, který proti kozákům bojoval v polské armádě.

Sám Nikolaj se ale už narodil do klidnějších časů. Jeho otec byl železniční inženýr, který se vypracoval a řídil petrohradské nádraží. Jenže předčasně zemřel a starost o pět dětí zůstala na matce. Byla to velmi sečtělá žena a potomkům chtěla dopřát co nejlepší vzdělání.

Její představy ale narušila dělnická povstání i protesty studentů, které otřásaly tehdejším Ruskem. Nikolaj byl za účast v nich vyloučen z elitní petrohradské univerzity, a navíc dostal zákaz studovat na jakékoli jiné ruské vysoké škole.

Díky rodinným kontaktům mu carské úřady nakonec povolily dokončit vzdělání na univerzitách v Německu. Šíře jeho zájmů byla obrovská, studoval kromě fyziky a matematiky také filozofii, medicínu a zoologii.

Jeho budoucí dráhu ale nejvíce ovlivnil zoolog Ernest Häckel, který přednášel na univerzitě v Jeně a byl hlasitým zastáncem Darwinovy teorie vývoje druhů.

První cesta

Häckel si bystrého a vzdělaného ruského studenta všiml a nabídl mu místo asistenta. Vzal ho s sebou i na výzkumnou cestu za mořskou faunou na Madeiru, Kanárské ostrovy a do Maroka. Pro Miklucho-Maklaje to neznamenalo jen novou zkušenost.

Podařilo se mu objevit dosud neznámý druh mořské houby a napsat o ní svůj první vědecký článek. Ve výzkumu pak pokračoval v následující soukromé cestě po Rudém moři, kde už se kromě výzkumu života pod hladinou zajímal i o místní obyvatelstvo.

Začal totiž uvažovat o Häckelových názorech v širším měřítku. Bylo mu jasné, že se nemohou týkat nejen přírody, ale také vývoje člověka. Právě to ho zaujalo. Tehdy se totiž vědci neshodovali v názoru na etnika udržující primitivní způsob života, někteří je považovali za pouhý spojující článek mezi lidoopy a Homo sapiens.

Miklucho-Maklaj s tím nesouhlasil a v hlavě se mu rodil plán, jak prokázat, že jsou stejným biologickým druhem jako člověk. Svůj plán detailně propracovával víc než rok. Bylo to v době, kdy už se vrátil do Ruska a získal dobré místo jako vědecký asistent Zoologického muzea a Akademie věd.

Toho chtěl využít a představit Imperiální zeměpisné společnosti projekt víceleté expedice směřující do Oceánie, zejména na neprozkoumanou část Nové Guineje. Zabývat se chtěl zoologickým, ale také antropologickým a etnografickým výzkumem, protože doufal, že tam najde kmeny zcela nedotčené civilizací.

Carské Rusko v této oblasti sice žádné zvláštní zájmy nemělo, přesto se Miklucho-Maklajovi podařilo získat souhlas a určitou podporu pro svou expedici.

Muž z Měsíce

Připojil se k posádce ruské parní korvety Vítěz, která tehdy podnikala výzkumnou cestu do jižního Tichomoří. Vyráželi z Petrohradu a trvalo deset měsíců, než obepluli Afriku a Jižní Ameriku, aby se dostali do Tichomoří.

Miklucho-Maklaje vysadili na neprozkoumané východní části pobřeží Nové Guineje. Námořníci jen postavili chatku, nanosili do ní zásoby a Miklucho-Maklaj zůstal sám se dvěma muži, které měl k ruce, na okraji džungle, kam noha Evropana ještě nevkročila.

Proto byl jeho příchod do nedaleké vesnice takovým šokem. Intuitivně si ale uměl získávat jak respekt, tak důvěru Papuánců. Zřejmě zapůsobil i jeho impozantní zjev a vybavení. Papuánce ohromila jeho schopnost vytvářet lodní lucernou světlo a začali mu říkat „karam tamo“ – muž z Měsíce.

Ještě více se mu pro vytvoření dobrých vztahů hodily jeho lékařské znalosti, a tak se z vetřelce stával vzácným hostem. Využil toho, aby se učil místní jazyk a studoval zvyky. Dělal si podrobné skici vesnice, každodenních činností a předmětů i jednotlivých členů kmene.

Po více jak roce odplouval s obrovskou sbírkou etnologického a antropologického materiálu a slibem, že se vrátí.

Úspěch v Austrálii

Nějaký čas strávil v Jakartě, aby se zotavil z malárie. Pak vyrazil na další cesty po jihovýchodní Asii a Oceánii, aby pokračoval v antropologickém výzkumu původních etnik. Zajímalo ho vše, od každodenního života až ke zvykům a tradicím, přičemž zvláštní pozornost věnoval původnímu umění.

Dvakrát se také vrátil ke „svým“ Papuáncům. V Tichomořské oblasti strávil celkem 15 let a nasbíral cenné poznatky o domorodém obyvatelstvu. Pro jejich využití se mu zdála vhodnější Austrálie než velmi vzdálené Rusko.

Kromě čistě vědeckých cílů ho totiž poháněla snaha chránit Papuánce před zotročováním. K tomu hodlal využít důkazy, které svými výzkumy na Nové Guineji získal. Vyvrátil jimi domněnky, že Papuánci nepatří k druhu Homo sapiens kvůli údajně odlišnému růstu vlasů v chomáčcích a „drsnosti“ kůže.

Austrálie, tehdy ještě britská kolonie, byla dobrou volbou. Vzdělanou elitu v Sydney charismatický a vzdělaný ruský badatel dokázal okouzlit a získat pro své záměry. Za pomoci přírodovědce a politika sira Williama Macleaye se mu povedlo založit etnologickou sbírku, která je dnes součástí Sydneyské univerzity.

Uznání od Tolstého

V Sydney se Miklucho-Maklaj nevěnoval jen zpracovávání svých obrovských sbírek, chtěl se vrátit i ke své někdejší práci mořského biologa. I v tom mu koloniální úřady vyšly vstříc a na pobřeží pro něj postavili budovu, která se stala vůbec prvním mořským biologickým výzkumným ústavem v Austrálii.

Několik let se tam Miklucho-Maklaj zabýval především studiem mořských hub a žraloků, než se rozhodl část svých sbírek odvézt do Ruska. Do Sydney se chtěl vrátit, ale to už se mu nepodařilo. Zemřel náhle v pouhých 41 letech na nediagnostikovaný nádor mozku.

Zanechal dílo stejně unikátní jako rozsáhlé, napsal na 160 vědeckých prací z etnologie, antropologie, meteorologie a oceánologie. Jeho deníkové záznamy z Nové Guineje dodnes zůstávají nepřekonaným zdrojem o kultuře Papuánců díky faktickým informacím, protože se vyhýbal doplňování vlastních dohadů a hypotéz.

Vedle vědeckých výsledků ohromoval i lidskostí, což ocenil i Lev Tolstoj v dopise, který Miklucho-Maklajovi napsal: „Byl jste první, kdo svými zkušenostmi bez pochyby prokázal, že člověk je všude člověkem, tedy laskavou společenskou bytostí, s níž lze a má být navázána komunikace prostřednictvím laskavosti a pravdy, nikoli zbraněmi a vodkou.“.

A ještě tip: Na webu mikluho-maclay.online najdete virtuální muzeum této mimořádné osobnosti. Je v ruštině a angličtině.

Kateřina Pavelcová