Nálezy krápníků, jež vznikají srážením minerálů z kapající vody, v jeskyních hluboko pod Arabským poloostrovem dávají tušit, že toto nehostinné místo mohlo být v dávné minulosti zeleným rájem oplývajícím bujnou vegetací, řekami a jezery a mohlo fungovat jako křižovatka mezi Afrikou a Asii..

Arabská poušť, která pokrývá téměř celý Arabský poloostrov, je se svojí rozlohou 2 330 000 km2 čtvrtou největší pouští světa a nacházejí se na ní oblasti s nejrozsáhlejšími písečnými dunami. Podle studie zveřejněné dne 9. dubna v Nature zažila před miliony let opakující se období vlhkosti.

Odborníci se domnívají, že centrální pás světových „bariérových“ pouští – od Sahary na západě, přes Arabskou poušť až po indickou poušť Thar na východě – byly v dávné minulosti čas od času dobře zavlažovanými krajinami podobnými savanám, které podporovaly migraci primátů a dalších zvířat z Afriky, včetně Homo sapiens a některých našich předků homininů.

Co odhalila zkoumání jeskyní?

Svá tvrzení zakládají na nálezech speleotémů, což jsou útvary, které se vyskytují v jeskyních v důsledku různých procesů srážení minerálů z kapající vody, hluboko v jeskyních pod Arabským poloostrovem.

To dokazuje, že tato oblast prošla opakovanými vlhkými obdobími táhnoucími se téměř 8 milionů let. „Vstoupíte do podzemí do jedné z těchto jeskyní a narazíte na speleotémy, jako jsou stalaktity a stalagmity, které jsou pro mě bezprostředním a jasným indikátorem toho, že povrch byl kdysi mokrý,“ říká Hubert Vonhof, paleoklimatolog z Ústavu Maxe Plancka pro chemii v Mohuči v Německu.

Speleotémy potřebují ke svému vzniku dešťovou vodu, vegetaci a půdu, takže jejich existence je podle odborníků důkazem v minulosti zelené Arábie. A útvary rostou pouze tehdy, když se do jeskyně pravidelně dostávají srážky.

V roce 2019 proto odborníci prozkoumali pět jeskynních systémů nacházejících se na plošině As Sulb v paleogenním souvrství Umm Er Radhuma. Následně použili datování pomocí radioaktivních izotopů uranu k přesnému určení stáří 22 odebraných vzorků těchto speleotémů.

Jejich stáří je asi 7,44 milionů let. Zkoumáním izotopů kyslíku – variací prvku s různým počtem neutronů – ve speleotémech mohl zase tým odhadnout, kolik srážek spadlo během určitých období.

Stalaktity a stalagmity dokládají přítomnost vody

Tato vlhká období byla podle Vonhofa pravděpodobně způsobena pomalými, cyklickými změnami v orientaci a tvaru zemské oběžné dráhy v průběhu desítek tisíc let. Tyto změny mění množství slunečního světla dopadajícího na naši planetu v daném okamžiku.

„Teplejší severní Atlantik by posunul počasí a přinesl monzuny do Arábie z jihu,“ vysvětluje Vonhof. „Takové záplavy vytvořily jezera, řeky a bujné pastviny, které zvou savce a hominidy, aby tam postupem času migrovali,“ dodává archeolog Michael Petraglia z Griffith University v Brisbane v Austrálii.

Ten od roku 2010 pracuje na teorii zelené Arábie, především pomocí studie jader sedimentů odebraných z prastarých vyschlých jezer v regionu. Jádra obsahovala stopy rostlin, které tam kdysi rostly, a typy sedimentů produkovaných klimatem a ukazovaly, že Arábie – a pravděpodobně i Sahara a východní pouště – byla po dlouhá období vlhká.

Ale jádra sedimentů pocházela pouze z posledních půl milionu let. Oproti tomu data z jeskyní umožnila rekonstrukci klimatu regionu za posledních osm milionů let.

Zelená křižovatka mezi Afrikou a Asií

Další důkazy poskytuje formace Baynunah ve Spojených arabských emirátech, kde 7 milionů let staré zkameněliny dokládají přítomnost hrochů, slonů, žiraf a primátů v oblasti. Dříve se předpokládalo, že ještě před několika sty tisíci lety Arabský poloostrov zabíral střed neprostupné pouštní bariéry napříč severní Afrikou a Středním východem.

„Nový výzkum týmu tento scénář zpochybňuje,“ říká Petraglia, „a poskytuje důkazy o tom, že Arabská poušť fungovala spíše jako zelená křižovatka mezi Afrikou a Asií.“.

Antropoložka Miriam Belmakerová z University of Tulsa v Oklahomě, která se na výzkumu nepodílela, spojuje dvě z nově identifikovaných vlhkých období s prvním výskytem hominidů mimo Afriku – v Gruzii a Rumunsku asi před 2 miliony let a v Izraeli, Evropě a Číně asi o 1 milion let později.

„Zelená Arábie však v té době nebyla jedinou možnou cestou z Afriky,“ tvrdí Belmakerová. Podle Madelaine Böhmeové, paleoklimatoložky z univerzity v Tübingenu v Německu, která se studie nezúčastnila, vyplňují nová zjištění mezeru v našem chápání klimatické historie Arábie.

Vyzývá však k dalšímu výzkumu, abychom získali úplný obrázek o tom, jak krajina tehdy vypadala – a zda mohla skutečně fungovat jako brána do širého světa.

Zdroj: ScienceNews, National Geographic.