V Maďarsku a na Slovensku byla potvrzena ohniska slintavky a kulhavky. Poslední hlášené místo se přitom nachází jen asi 40 km od hranic s Českem. Nemoc postihující sudokopytníky je extrémně nakažlivá a pro zamezení jejímu šíření je nutné vybíjet celé chovy. Podaří se Česku vyhnout zavlečení nemoci?.

Slintavka a kulhavka (SLAK) je extrémně nakažlivá nemoc postihující všechny přežvýkavce, nejvnímavější je vůči ní skot a ovce, a prasata. Původcem je malý RNA virus z čeledi Picornaviridae, jeden z nejnakažlivějších virů napadajících zvířata.

Nemoc se projevuje horečkou, tvorbou puchýřů a aftů na sliznici ústní, na mulci, nozdrách a spárcích. Nemocnost zvířat je až stoprocentní, mortalita jen pět procent, nicméně po celou dobu nemoci vylučuje nakažené zvíře virus do vnějšího prostředí, a tak se nemoc snadno šíří.

Virus je ve velkém obsažen ve vezikulární tekutině a slinách infikovaného zvířete, ale vylučuje se močí, trusem a mlékem. K šíření viru může docházet i nepřímo, a to větrem či kontaminovanou obuví a oblečením pracovníků, dopravními prostředky, zemědělskou technikou a živočišnými produkty.

Jedinou spolehlivou metodou, jak zabránit šíření nemoci do dalších chovů, je utracení všech zvířat v nakaženém chovu. Ačkoliv zvířata po nákaze nehynou, dochází u nich zpravidla k trvalému poklesu dojivosti, k hmotnostnímu přírůstku a u telat může dojít v důsledku myokarditidy k náhlému úhynu.

Šíření zastaví jen vybití infikovaných chovů

Očkování proti SLAK je obtížné. Aktuálně cirkuluje asi šest sérotypů této nemoci, přičemž vakcinace jedním sérotypem nenavozuje imunitu proti ostatním. Očkovat se dá preventivně, ovšem to je v Evropě od roku 1992 zakázáno, v návaznosti na desetiletí bez výskytu infekce SLAK. Preventivně očkované kusy dobytka ze zemí bez výskytu nákazy mají horší obchodovatelnost než bez vakcinace.

Druhým typem vakcinace je nouzové očkování v zónách kolem ohniska, která umožňuje snížit riziko šíření viru tak, aby se vybíjení postižených stád rozložilo v čase.

Epidemie slintavky a kulhavky nebyly v minulosti ničím výjimečným, čeští sedláci nemoci říkali pajed a paznehtice. Za její příčiny považovali nedostatečnou hygienu v chlévech, podávání zkažené píce a nečisté vody, případně z ní vinili zastuzení při změně počasí.

Až na konci 19. století bylo prokázáno, že za nemocí stojí virus. Ale ani v roce 1911 ještě řada lidí u nás nevěřila tomu, jak moc je nemoc přenosná. SLAK se nevyhýbala ani stádům na jiných kontinentech.

V boji s nemocí byla zdůrazňována hygiena. Rolníci museli nakažení hlásit a nemocná zvířata se porážela.

Hrozba šíření SLAK ze Slovenska

Poslední případy nemoci u nás se objevily v roce 1975. Nyní panují obavy z jejího zavlečení z Maďarska a Slovenska. Státní veterinární správa proto podniká kroky, aby k tomu nedošlo. Poslední hlášené ohnisko ve vesnici Plavecký Štvrtok se totiž nachází jen 40 km od hranice s Českem.

Je zakázáno přemisťovat zvířata vnímavá ke SLAK ze Slovenska do ČR, na hraničním přechodu Břeclav – Brodské u Lanžhota jsou kamiony převážející živočišný materiál či živá zvířata odkláněny na dekontaminační linku, nově je instalována i dezinfekční vana.

Opatření přijímají například i zoologické zahrady a prosí návštěvníky, kteří byli v posledních 21 dnech na území Slovenska a Maďarska, aby návštěvu u nich odložili. Platí zákaz krmení ovcí a koz, zrušené jsou i speciální prohlídky a vstupy do expozic sudokopytníků.

Ohroženi nákazou jsou totiž například i velbloudi, lamy, hroši či žirafy. Lidé se sice slintavkou a kulhavkou nakazit nemohou, ale mohou být přenašeči viru, který mohou přivézt z ciziny třeba na oblečení.

Kvůli tomu teď platí v řadě zoo přísnější hygienická pravidla i pro ošetřovatele sudokopytníků.

Zdroj: Státní veterinární správa