Mízní neboli lymfatický systém je pro správné fungování lidského těla nezbytný. Je součástí imunitního systému a podílí se na obraně těla. Vědci z Uppsalské univerzity zkoumali nejjemnější lymfatické cévy, aby zjistili, co jim umožňuje plnit jejich roli při odvodu tekutin z tkání a zároveň odolávat změnám objemu těchto tekutin a jejich tlaku..

Úkolem lymfatického systému je odstraňování odpadních látek, jako jsou nejrůznější toxiny, viry, bakterie, mrtvé buňky a další patogeny, z těla. Lymfa, kterou mízní systém rozvádí po těle, obsahuje bílé krvinky, jež jsou zodpovědné za boj s infekcemi.

Míza také odvádí přebytečné tekutiny z tělesných tkání a udržuje rovnováhu tekutin v těle. Součástí lymfatického systému je řada tkání a orgánů, zejména slezina, brzlík, kostní dřeň, lymfatické uzliny a mandle.

Tvar dubového listu či dílku puzzle

Lymfatické cévy odvedou z tkání více než dva litry mezibuněčné tekutiny, tak zvaného tkáňového moku, denně, tu přefiltrují a vrátí zpět do krve. Nejjemnější ze všech těchto lymfatických cév se nazývají lymfatické kapiláry.

Mají stěny, které jsou tvořeny pouze jednou vrstvou lymfatických endoteliálních buněk, které jsou propustné pro tekutiny, buňky a velké molekuly z okolních tkání, aby jimi mohly být transportovány do jiných částí těla.

Tyto drobné kapiláry musí být schopny účinně propouštět tekutinu, ovšem zároveň být odolné vůči náhlým změnám objemu tekutiny v okolní tkáni, například v případě otoku, aniž by praskly.

Vědce z Uppsalské univerzity zajímalo, co stojí za schopností tenké vrstvy lymfatických endoteliálních buněk odolávat změnám v objemu tekutin. Ukázalo se, že je to schopnost těchto buněk neustále měnit svůj tvar.

„Dlouhou dobu je známo, že kapilární lymfatické endoteliální buňky mají laločnatý tvar, připomínající dubové listy nebo dílky puzzle,“ vysvětluje Taija Mäkinenová, profesorka na univerzitě v Uppsale, která studii vedla.

„Důvod této jedinečné morfologie však nebyl znám a nikdy předtím nebyla úspěšně replikována v kultivovaných buňkách,“ dodává.

Odolnost vůči změnám objemu tekutin

V prováděné studii vystavili proto vědci tenkou vrstvu kultivovaných lymfatických endoteliálních buněk opakovanému vícesměrnému protahování a zjistili, že buňky začaly získávat laločnatý vzhled. „Došlo také k většímu překrytí mezi buňkami, což znamenalo, že kontaktní povrch každé buňky se sousedními buňkami se zvětšil,“ komentuje zjištění Mäkinenová.

Tento lobovity tvar lze nalézt i u jiného typu buněk, a to u těch, které se nacházejí na povrchu listů rostlin. Jejich úlohou je odolávat vnitřnímu tlaku neboli turgoru, tj. tlaku tekutiny potřebnému k tomu, aby rostliny rostly a držely se vzpřímeně.

„Laločnatý tvar rostlinných buněk je řízen specifickou signální dráhou a odpovídající dráha je přítomna také v lymfatických endoteliálních buňkách. Když jsme testovali blokování této signální dráhy v kultivovaných buňkách, překrytí vyvolané roztažením mezi buňkami bylo sníženo,“ říká Mäkinenová.

U myší, které postrádaly jednu ze signálních molekul v dráze, se nejen změnil tvar lymfatických endoteliálních buněk, ale také byla narušena integrita a funkce lymfatických kapilár. To naznačuje, že lymfatické kapiláry potřebují toto překrytí, aby se céva mohla rozšířit, aniž by se roztrhla, když se tlak tekutiny zvýší.

Díky tomuto tvaru buněk mohou kapilární cévy plnit svoji specializovanou funkci: jsou schopné odolávat změnám v objemech tekutin.

Zdroj: Phys.com.